Agota Kristofová je mnoha cenami ověnčená švýcarská spisovatelka maďarského původu. Z vlasti odešla po porážce povstání v roce 1956, protože jejímu manželovi hrozilo věznění. Po příjezdu do Švýcarska ji a další tisíce maďarských uprchlíků vítaly transparenty, orchestry a sliby. Pro budoucí prozaičku – tehdy ještě básnířku píšící maďarsky, s texty uveřejněnými v maďarských časopisech – emigrace nicméně znamenala drastický životní předěl. Pět let pracovala v továrně, jen s obtížemi se učila francouzsky, a velmi pozvolna začala v novém jazyce psát. Tato dle vlastních slov „rozená pesimistka“ se zprvu pokoušela o hry, divadelní i rozhlasové, kde mohl uplatnit svou limitovanou slovní zásobu. Postupně ale její hry začaly být uváděny, publikační možnosti se rozšířily. Její příběh nelze od přediva jejích textů oddělit, přesto jde o dvě nespojité roviny.
Jak sama autorka říká v rozhovorech, nemá ráda, když se toho v literárních textech příliš popisuje. A text Včera je příslušným způsobem oproštěný na kost. Tento její čtvrtý, velmi útlý prozaický text (předchozí tři vyšly česky v roce 2001), zdánlivě zachycuje příběh emigranta odkudsi z Východu, dle jména z Maďarska, který prchl na Západ, z nejprve nejasných důvodů. Pracuje v továrně, dusí se v rutině a sní. Ony sny mají ovšem nejprve podobu vizí (na začátku textu autorka zpracovala v próze své někdejší básně v maďarštině), později fixních představ. Citový život hlavního hrdiny v podstatě neexistuje, kromě náhodného vztahu s místní ženou a přeludné lásky ke krajance, projevující se stalkingem.
Jak se u textů Agotové zdůrazňuje, jsou důmyslnou, matematicky vystavěnou konstrukcí z autobiografických faktů, fikce a představ, které mají k realitě jen velmi volný vztah. Autorka, jak se uvádí, pokládala svou emigraci za osudově špatné rozhodnutí (s manželem se rozvedla). A Včera je jakousi mřížkou emigrantské prohry, spočívající v nemožnosti adaptovat se na cizí prostředí. Překladatel a autor doslovu Jan Machonin v doslovu interpretuje toto prostředí jako „kapitalistické“, ale autorka se společenským rámcem nezabývá. Její bezútěšný svět je dostatečně ponurý i bez ideologického rozdělení. Obejde se bez něj stejně jako bez mnoha dalšího. Mřížka či kostra je to, co zůstává.
Hlavní hrdina ubíjený prací se straní krajanů, kteří se chtějí, anebo nechtějí asimilovat. Pokouší se psát – aby toho ve finále knihy nechal, protože přistoupil ke kompromisu a začal žít jako ostatní.
To, co zřejmě fascinuje čtenáře Kristofové, je radikální gesto – maximálně oproštěný jazyk takřka bez adjektiv. Seznámení se hlavního hrdiny s krajanem – emigrantem je podáno takto: „Seznamuju se s Janem, zemědělcem bez kvalifikace, který mě všude pronásleduje. Ještě si nenašel práci a myslím, že ji ani nikdy nenajde. Je špinavý, špatně oblečený, ještě bydlí v uprchlickém středisku.“ Autorská perspektiva buďto chybí – anebo ji právě představuje odcizený přístup. Jaký je přístup hlavního hrdiny k Janovi? Opovrhuje jím, sympatizuje s ním, cítí k němu závazek, je mu lhostejný?
Anebo popis setkání s milovanou ženou: „Neviděl jsem ji patnáct let. Moc se nezměnila. Je pořád bledá a hubená. Vlasy má trochu tmavší než dřív, na temeni je má sepnuté gumičkou. Nemá namalovaný obličej, nemá na sobě elegantní ani módní oblečení. Ne, Lina opravdu není žádná krasavice.“
Zřejmě právě v tom bude spočívat kouzlo textů Kristofové, popisované třeba jako „enigmatičnost“. Možná jde o bezbřehou možnost doplnění toho, co v textech „radikálně“ chybí. Tato radikalita našla vyjádření i v dalších osudech Kristofové, kterou úspěch jejích textů stresoval, jak přiznává v rozhovorech. „Nepíšu, protože je mi všechno jedno, i psaní.“ Rozhovory, které autorka poskytla, tvoří nicméně zajímavý kontrast s jejími texty, protože zdaleka nevyznívají tak bezvýchodně.
Osobní příběh Kristofové je zajímavé srovnat s osudem Slovenky Ireny Brežné, která taktéž emigrovala do Švýcarska a také se utkala s cizí společností, kulturou a neznámým jazykem. Popsala to se značnou dávkou ironie v románu Nevděčná cizinka (česky 2023). Brežná se ovšem etablovala jako někdo, kdo dovede vytěžit ze svého postavení mezi kulturami specifickou hodnotu. Nevděčnou cizinkou zaujala švýcarské čtenáře, a své kořeny využila v pozdější literární a novinářské dráze, při níž mimo jiné vzala za svou věc Čečenců, zvláště čečenských žen (Vlčice ze Sernovodsku, česky 2012). Zdá se, že Ireně Brežné ostrá zkušenost přechodu z jedné země a kultury do druhé naopak otevřela širší perspektivu, jak číst lidské příběhy, včetně svého vlastního.