„Plat jsem měl snový, takže jsem z něj neviděl ani korunu.“ Uvedený citát vystihuje paradoxní komičnost snáře Vikiho Shocka (spisovatel, kolážista, muzikant…). – Pokud se čtenář chopí knihy sestavené z něčích snů, snadno se může dostavit podezření: Nebude to příliš osobní? A tedy zaměřené výhradně na osobu autora? – Půlnoční rapsódie tyto pocity podložené zkušeností snadno rozežene. Jedná se o prozaické (i básnické) texty vyrovnané kvality, kde sice autor často vystupuje jako nedobrovolný hrdina vlastního snu, ale vlastně zůstává kdesi v pozadí.
Hlavní roli má totiž komika odbržděných představ, krátkých spojení, absurdních setkání a nepravděpodobných konců. Příběhy jsou obvykle rychle rozehrané – krátký úvod, a jde se na to. Nejpozději od třetí věty se pak příběh problematizuje, a tím napětí narůstá. A tak příběh či sen nazvaný Synovská láska (na zavádějící názvy je Shock vůbec expert) začíná takto: „Ocitl jsem se v jakémsi šantánu, kde se bujaře oslavovalo. Ke svému překvapení jsem tam potkal i rodiče, měli už hodně vypito.“ A nyní kýžená třetí věta: „Neměl jsem peníze na zaplacení, jen jakési nedokonalé padělky.“ Příběh dále v několika větách postihuje synovské pocity viny, které nevyhnutelně patří k běžnému rodinnému vztahu, a ve svobodě snu se jich zbavuje překvapivou akcí.
Logika příběhů je rozporuplná, dějové zvraty rychlé, ironie všudypřítomná. Zajímavý je naprosto vyrovnaný styl. Jde o jakýsi pseudoúřední zápis, kdy se starostlivě, jazykově a stylově správně kladou vedle sebe detaily, situace a příhody ve výbušných kombinacích. Zkráceně by šlo knihu přirovnat k jedné dlouhé, nekončící anekdotě, která funguje tím lépe, čím méně vtipu v ní je. Humor je zde přítomen jaksi nedopatřením, ba bezmála podvratně.
Zřetelně se tu navazuje na avantgardu, zvláště surrealismus, ale bez potřeby surrealistů hodnotit a klasifikovat.
Dle strohé závěrečné poznámky jde o sny jak okamžitě zapsané, tak z odstupu si vybavované. Tím můžeme dojít snadno k závěru, že jde především o literární texty. Vynikají sebevražednou snahou vrhat se po hlavě z věžáku racionality. Jsou neseny pevnou vírou, že člověk může létat – a podobným způsobem že lze i psát.
Hledáte-li odpočinek od rozvíjeného děje, postav, dramat a katarzí, zde se vám nabízí. Přesto ty jednotlivé texty mají své závěry a pointy, někdy hned několik. Namátkou kosmonautický text Nehoda končí takto: „Nakonec vidíme průběh nehody až do doby, kdy jsem v zatopeném lomu vyndal externí disk. Ze záznamu ale není možné jasně určit, co bylo její příčinou.“
Záznamy katastrof ovšem mohou začít i pointou svého druhu, z níž se vychází. Například v básni Záhada, která začíná takto: „Jakémusi muži/ stojícímu u jezera/ se zničehonic vznítil knír.“
Pokud trpíte představou, že žijete ve světě, kde se může stát všechno – tak zde se může stát opravdu všechno.