„Nakonec jsem se po mnoha letech rozhodl pro chaos v hlavě a pořádek na pracovišti.“
Přiznejme si, že obligátně dryáčnický název nové knihy rockového zpěváka Nicka Cavea může u mnohých fanoušků či čtenářů vyvolat ambivalentní představy či očekávání. Kniha vznikla na základě více než čtyřiceti hodin telefonických rozhovorů, které zpěvák vedl s irským publicistou Seánem O’Haganem během covidového období, přesněji řečeno zhruba mezi létem 2020 a létem 2021. A ano, jak se uvádí na přebalu, skutečně jde o osobitou „meditaci o víře, umění, hudbě, svobodě, smutku a lásce“. Dobrá zpráva je, že pokud vás tahle silná slova neodradí a do knihy se ať už zdráhavě, anebo zvědavě začtete, pravděpodobně jí už jen tak neodložíte. Dost možná ji dokonce zhltnete jako nečekaně inspirovanou sondu do duše umělce, který má dnešnímu světu stále co říci. Bez ohledu na formu, kterou si pro své vyjádření vybere.
Frontmana skupiny The Bad Seeds není čtenářům tohoto časopisu třeba představovat. Své publikum si napůl dekadentní, napůl sladkobolný dědic Elvise, Leonarda Cohena a Johnnyho Cashe australského původu našel v Čechách už dávno. Ostatně mnoho domácích čtenářů či posluchačů spíš zavzpomíná na jeho typicky exaltované koncerty v Lucerně z devadesátek než na kritikou opěvovaná alba z posledních let. Ale ať už je to s naší pozorností k jeho poslední tvorbě jakkoliv, nelze popřít, že si Cave postupem let ve světě alternativního rocku vybudoval a udržel záviděníhodnou pozici miláčka publika i hudebního tisku. Možná i proto někdo trochu nabubřelý název jeho nové knihy přivítá s notnou dávkou skepse, či dokonce podezření. Nejedna pop hvězda už své místo na mediálním výsluní zúročila zbytečnými memoáry, kuchařkou nebo aspoň knihou pro děti… Takže proč by nás bývalý enfant terrible berlínského undergroundu neobšťastnil sbírkou lechtivých vzpomínek přelakovaných hlubokomyslnými úvahami na víru obráceného feťáka?
Možná si proto pojďme nejdříve říci, co tahle kniha není. Určitě to není obvyklá zpověď stárnoucího rockera, samožerbuch nebo hagiografie v režii nekritického a dobře zaplaceného spoluviníka. A až na několik odlehčujících výjimek se kniha programově vyhýbá i v tomto žánru očekávanému souboru „historek z natáčení“. Cave a jeho zpovědník se přesvědčivě vyhnuli i megalomanské grafománii popových hvězd, které se s tloustnoucím pupíkem a řídnoucí hřívou či bankovním kontem neubrání pokušení podělit se s námi o své názory na bezmasou dietu, umělou inteligenci nebo globální oteplování. A přestože kniha za svou existenci určitě vděčí fyzickým i existenciálním dopadům pandemické karantény, je zjevně něčím víc než jen zredigovaným „lockdownovým deníkem“.
„Každý z nás je v ohrožení…“
Co tahle kniha tedy je? Na prvním místě je to určitě nástroj a nepřímo sdílený návod osobní i kolektivní terapie. „Jako by přišel konec světa,“ glosuje Cave ten pandemií inspirovaný masakr v názvu knihy. Trauma covidových let v Caveově případě ale jen prohloubilo dlouholetý proces vyrovnávání se se ztrátou syna Arthura, který v roce 2015 nečekaně zahynul ve svých patnácti letech. Caveovi jde na stránkách knihy zcela otevřeně o pokorné hledání smyslu uprostřed osobní a rodinné tragédie, která nakonec rezonuje s miliony dalších „postižených“ kolem něj a nás.
Toto existenciální hledání ho vede nejen k radikálnímu obnažení jeho vlastních démonů a nejistot, ale i ke kořenům našich vztahů s druhými, k umělecké tvorbě a k náboženství. Právě těmto tématům věnují rozmluvy obou spoluautorů největší prostor. Snad nejúchvatnější na nich je upřímnost a autentičnost sebereflexe, s nimiž se Cave otevírá svému irskému „spoluhráči“. Cítit, jak moc si ho umělec, potvrzující svou letitou nechuť k rozhovorům v médiích, pouští k tělu. A dlouholetý přispěvatel do Observeru a Guardianu mu to spiklenecky oplácí místy dost neúprosnými otázkami pod kůži. Jistě, oba přátelé se spolu potkali dávno před zahájením těchto rozhovorů. Jejich empatie a odvaha jsou přesto nadstandardní a mají hlavní zásluhu na přesvědčivosti celé knihy.
Přestože hudba a umělecká tvorba nejsou jediným námětem těchto dialogických meditací, jistě jsou jejich hlavním východiskem. Hodně místa spoluautoři věnují tvůrčím mukám provázejícím skládání písniček v soukromí domova i dalším fázím tvorby ve studiu. Cave se zde ukazuje jako tvůrce typicky rozpažený mezi racionálním přístupem sebestylizovaného „dělníka umění od píchaček do píchaček“ („Já do inspirace nikdy žádnou velkou důvěru nevkládal.“ – str. 299) a pokorným, sebezpytujícím mystikem, který ví, že umění vzniká jen „v prostoru hluboké touhy“ (str. 44). Vhled do hudební dílny, který nám zde Cave a jeho spoluautor nabízejí svou hloubkou, otevřeností a metodičností nemá v publikacích o populární hudbě mnoho obdoby. (Nevím proč, protože jde zjevně o uměleckou náturu Cavevovi na hony vzdálenou, ale nemohl jsem se při četbě zbavit vzpomínek na neméně objevné úvahy zveřejněné kdysi hudebníkem a producentem Brianem Enem v knize s názvem A Year with Swollen Appendices.)
„Přestal jsem si dělat starosti…“
A jak se z „prostoru hluboké touhy“, tj. od umění dostaneme k náboženství a víře? „Umění má schopnost nás zachránit (…) jako okamžik spásy, protože má potenciál vrátit do života krásu. A to samo o sobě je způsobem, jak něco odčinit, jak se se světem usmířit. Umění má moc vrátit věci do rovnováhy, napravit naše chyby, naše hříchy.“ (str. 265) Témata víry, hříchu a odpuštění jsou v knize všudypřítomná jako biblické obrazy v jeho písních. Cave nepochybuje o tom, že „ze všech věcí na světě nás právě hudba může pozvednout k posvátnu“ (str. 38), ale zároveň skeptiky racionálně ujišťuje, že víra je vlastně „zdravotní bonus“, protože „Proč bych si upíral něco, co mi zjevně prospívá, jen protože to nedává smysl?“ (str. 87). Cavevovy věrné posluchače meditace o hudbě „zaplňující tu díru v nás ve tvaru Boha“ (str. 88) jistě nepřekvapí, přestože si ani při této příležitosti nehraje na žádného svatouška nebo náborčího Svědků Jehovových. Jen realisticky přiznává, že „největším darem pro ateismus, je asi organizované náboženství“ (str. 33).
Abychom byli féroví, musíme zmínit, že kniha nakonec přináší i vítanou dávku životopisných ohlédnutí za umělcovým dětstvím a mládím v Austrálii, jeho vztahem k rodičům, ženám a spoluhráčům i za překonanou drogovou závislostí. Čtenáři Cavevovi asi klidně uvěří jeho překvapivé vysvětlení, že ho nikdy nezajímala psychedelika nebo jiné drogy, pod jejichž vlivem by nedokázal psát písničky. Ale jenom neúnavnému stachanovci alt-rocku projdou bonmoty, jako je tenhle: „Někdo se sjíždí, protože miluje chaos a zmatek – já bral heroin, protože uspokojoval moji potřebu konzervativního a spořádaného života“ (str. 106). Nejen milovníky Cavevovy silně vizuální estetiky nakonec zaujme i jeho přiznání, jak ho v mládí zdrtil osobní neúspěch na výtvarné umělecké škole v Melbourne („Chtěl jsem být malířem“ str. 196) a jak se jedna z největších stálic nezávislého rocku dodnes cítí ve studiu nebo na pódiu málem jako hochštapler…
P.S. Klobouk dolů před nakladatelstvím Argo za to, že se knížka dostala na pulty domácích knihkupectví jen o rok později než anglický originál, a to ve skvělém, tj. čtivém i přesném překladu Boba Hýska!
DJ Mobley