Karel Teige

„Karel Teige – padada, / na mozek co napadá.“ Vážně? Kdo vezme do ruky monumentální bichli Rey Michalové z produkce pražského nakladatelství Kant, musí si nutně pomyslet, že na „mozek napadal“ svého času spíš T. R. Field, autor legendárních Kosočtverců na ohradách. Proč? Jistě nejen kvůli váze té opulentní knihy (cca tři kilogramy), počtu stránek (skoro osm stovek) a množství a délce práce, které musela mladá kunsthistorička, ročník 1982, spjatá doposavad nejvíc s výtvarnou skupinou Natvrdlí, pro věc vykonat. Skoro jako sám Teige (1900–1951) za těch zhruba třicet let hektické činnosti, které mu osud vyměřil.

Teige zasáhl skoro do všech uměn, a v jakémkoli formátu – snad s výjimkou hudby (ačkoli když mluvil o futurismu, přišla řeč přirozeně i na „intonarumori“), a glosy (krátké poznámky na okraj všedních dní Teige rozhodně nepěstoval, myslel zeširoka a do hloubky). Patřila mu hlavně první republika, v čele s legendárním Devětsilem, s vývojovým pohybem od proletářské poezie přes poetismus k surrealismu. Mnohokrát se psalo, že byl dialektikem, že spájel „stavbu“ a „báseň“; ostatně poetismus, poezii pro pět smyslů, totálně hédonistické přitakání životu a jeho slastem, vystavěl na přísně funkčních, konstruktivistických základech. To byla asi největší nálož pro jeho dobové kritiky. Jejich reakce posbíral do čtivé knihy Čtení o Karlu Teigovi v roce 2015 Jan Wiendl.

Co dalšího k Teigemu vyšlo? Vratislav Effenberger s Jiřím Brabcem prosadili v druhé půli šedesátých let k vydání tři svazky z jeho díla, provázené mohutnými komentáři: první vyšel 1966, druhý šel v devětašedesátém rovnou do stoupy, na třetí se čekalo do roku 1994. Teige přetržitý, nechtěný, obávaný? Po roce 1989 se dočkalo zhodnocení jeho dílo výtvarné, hlavně typografie, stovky a stovky knižních obálek, ale i koláž, respektive fotomontáž. Jeho zásadní historické a teoretické práce ovšem nikoli. Je to zvláštní úzkostná obava, která se nad Teigovým myšlenkovým odkazem vznáší – podobná náladám z jeho pozdních koláží. Ta předposlední (číslo 373) zachycuje torzo ženského těla, vyvedené v ovoidním, zárodečném tvaru, jak pluje nad světem, tmou, vesmírem, bůhvíkam.

Podobně Vítězslav Nezval, Teigův druh v poetistické, devětsilácké zbrani. Jeho poezie je bez nadsázky vrcholem českého básnictví dvacátého století. K Teigově bytostně romantickému vyladění má ostatně víc než blízko: spájí nekonečný údiv pozdního dítěte s jedinečnými analytickými schopnostmi, s ostrým, přesně cíleným viděním. Nezvalovo dílo je ale dneska dostupné jen z prvních vydání, sebraný spis, byť o sedmatřiceti svazcích, je troska, karikatura; zpočátku je mrzačil ochotně sám autor, později „editorští“ přisluhovači pozdní varianty režimu, který zabil nejen Teiga, ale v důsledku i Nezvala – a vlastně celou prvorepublikovou avantgardu. Takový Vladimír Holan má sebraný spis rovnou třikrát: dvakrát česky, jednou (byť zatím ještě ne úplně) německy. Bez relevantních monografií jsou ale oba; nepočítáme-li zastaralý počin Antonína Jelínka (Vítězslav Nezval, 1961), respektive nepříliš podařený pokus Vladimíra Křivánka (Vladimír Holan básník, 2010).

Život je dílo

Reu Michalovou prý k Teigovi přivedl Milan Knížák. Jako ředitel Národní galerie, z níž se mu podařilo svižným tempem udělat provinční, zamindrákovanou a nevstřícnou instituci, podléhající totálně svévoli svého šéfa. Ovšem fakt, že Michalové držel palce i poté, co byl z vedoucí pozice odstaven, a že sehnal na dokončení mnohaleté autorčiny práce následně sponzora, z něj dělá v očích konzumenta výsledného produktu poněkud jiného člověka. Člověka s překvapivě silnou odpovědností za velké, určující a dodnes vlivné dílo minulosti, k němuž se druzí, respektive ostatní, tak nějak nechtějí znát. Ta potenciální kontroverznost, kterou pojednal básnicky mimo jiné Nezval ve Skleněném haveloku („jako jiní přitahují pohledy ty odpuzuješ lidi jediným máchnutím ruky / v tvé přítomnosti nesedl k našemu stolu žádný hlupák / proto tě tak nenávidí a obávají se tě“), je jistě vodou na Knížákův vlastní mlýn, ale tentokrát jde o vodu živou.

Monografii recenzovali rok po vydání jen dva pánové: Zdeněk Brdek (Artalk.cz) a Ondřej Sládek (Host), literární historici. Freudovský přeřek „hysterici“ by možná nebyl od věci. Hlavně u pána číslo jedna. Brdek, autor jinak pěkné monografie věnované myšlenkovému vývoji raného Chalupeckého, soudí, že „Michalové kniha se […] v podstatě nedá číst“, a zdůrazňuje autorčinu „nepochopitelně úzkostlivou snahu […] vyhnout se interpretaci“. Sládek, byť je ve svém textu obecně vstřícnější (a popisnější), aby se pěkně rýmoval, navazuje tvrzením o „absenci hlubších analýz jeho [Teigových] filozofických východisek, tedy marxismu a dialektického materialismu“. Pokud neinterpretuji, jsem méně člověkem? Interpretoval vždycky Teige? Nenechal se někdy, hlavně v raných textech, prostě unést básní? Má na „neinterpretaci“ Michalová právo? Posvětí (nebo znesvětí) to právo Brdek?

Michalová neinterpretuje, nechává mluvit dílo. Jistě v tomto přístupu není sama, viz třeba čerstvě vydanou knihu studií o generaci staršího Gustava Erharta Na křižovatkách imaginace. Život je dílo. A dílo je v životě. K čemu interpretace? Ať si interpretuje každý sám. Michalová snáší v celkem osmi obsáhlých kapitolách zřejmě vše, co mohlo být sneseno – úctyhodné, maximální množství informací k věci. Byť někdy citace přebíjejí autorčin vlastní text. Byť jindy jen zjemňuje, probarvuje fakta známá z dřívějška. V několika případech ovšem otvírá dveře směrem, kde byl dříve spíš stín, případně rovnou tma, zejména pokud jde o některé momenty Teigova života za druhé světové války, případně o některé jeho minoritní slovesné projevy, jako juvenilie, korespondenci, automatické texty, záznamy snů.

Brdek autorce vytýká kdeco: jmenuje ty, kdo si počínali dřív lépe a podnětněji než ona, ty, kdo interpretovali – na některé z nejpodstatnějších ale zapomíná, třeba na Petra Krále nebo Giuseppa Diernu. Ironizuje pak taky fakt, že Michalová vsazuje, jistě odvážně, Teiga do rámce postmoderny, estetiky, která se ohlásila oficiálně nějakých čtyřicet, možná padesát let po jeho prvorepublikových výstupech. Anything goes, or not? Stavba a báseň, purismus kontra surreálně zvichřené fantazie, „nejmenší byt“ proti nebeským „chrámům“, které podle Teiga dobyl svou poezií Karel Hynek Mácha, fenomenální paměť a trýznivé dozvuky uvolněného podvědomí, Freud, Marx a Chaplin jako svatá trojice. Teige byl mužem svárů a protikladů, mimo jiné třeba moderny a postmoderny.

Bytostný romantik

Co dalšího pojí Michalovou s Teigem? Ona i on mají styl. Monografie, ačkoli vznikala po dlouhá léta, je stylisticky v jednom duchu, dobře se čte. Jistě lépe na přeskáčku než lineárně – ale to by Teige zřejmě uvítal. Byl tvůrcem celkově jasné, logické struktury, ale zároveň digresivním, neklidným typem myslitele, který přeskakoval: prudce, rtuťovitě, někdy agresivně. Hojně frekventoval žánr polemiky, kdykoli, na jakékoli téma, s kýmkoli: se Štyrským, Le Corbusierem, Nezvalem, Štollem. Zároveň měl ale jasnou finální metu: desetisvazkovou Fenomenologii moderního umění. Zvládl jen malou část. Tu větší mu znemožnily stále četnější a výraznější prohry principu slasti v bitvě s principem reality. Už zkraje třicátých let byl Teige v krizi, když zjistil, že božské Rusko v teorii má na rubu ďábelskou praxi. Pak válka, pak osmačtyřicátý, pak vražedné kampaně Ladislava Štolla, Mojmíra Grygara a spol.

Teige byl bytostný romantik, a modelově romantické bylo i finále jeho života (a díla). Jeho předčasný skon – rámovaný emigrací Toyen, Heislera a Brouka, oficiálně schválenou vraždou Kalandry, uštváním Halase, sebevraždou Biebla, úzkostnými stavy Nezvala – ovšem nic nevzal z jeho budoucího charismatu, podnětnosti i prosté čtivosti jeho prací. Teige sice o svém géniu moc nepochyboval, ale pěstoval souběžně vybraný humor, absurdní, svého času silně pod vlivem dada, později černý v intencích surrealismu. Číst Teiga je radost podnes: Myšlenkový elán překonává nakonec jeho místy s gustem pěstovaný názorový extremismus. Patří do silné rodiny českého, a přitom v řadě ohledů původního myšlení, po bok F. X. Šaldy, Jindřicha Chalupeckého, Václava Černého.

Čím žije Karel Teige dnes? Vírou v potenciál irealismu, umění, které se rodí po realismu, za zavřenýma očima. Nepřestajným vyhlížením nových břehů, zemí, kontinentů. Nárokem na totální tvůrčí svobodu. Přesvědčením, že umění a kultura dělají lidi citlivějšími, komplexnějšími, lepšími. To vůbec není málo. Dík Ree Michalové, že nám to všecko svou olbřímí prací připomněla.

Rea Michalová: Karel Teige. Kapitán avantgardy, Kant, Praha 2016, 800 stran, náklad neuveden, prodejní cena 1790 Kč.