Na jméno Chicka Corey jsem asi prvně narazil zkraje podzimu 1969 při dokola opakovaném poslechu čerstvého alba Milese Davise In A Silent Way. Obsahující dle titulu muziku sice sugestivní, ale spíš atmosférickou, žádnou divočinu jako pak Bitches Brew. Propadnout jí bylo snadné. Voněla příchodem jazz rocku, ve světě jazz fusion, nebo jen fusion. My však zůstávali vždycky svéhlavičkami, nehrál se tu přece rock, nýbrž big beat! Ale zpět: vedle Hancocka a Zawinula byl Corea další z elektrických pianistů ve studiu. Dokonce hlavní, aktuální člen Davisova bandu, druzí, stejně jako podstatný kytarista John McLaughlin, jen hostovali. Byť Zawinul přispěl autorsky. Podle něj víc, než na obalu uvedeno. Jak bývalo Milesovým nepěkným návykem.
A zase zpátky: tuzemští jazzovníci o Chickovi věděli. Z předcházejícího Davisova LP Filles De Kilimanjaro, kde ve dvou číslech zastoupil Hancocka (i na archaický model RMI electra-piano), a hlavně z Now He Sings, Now He Sobs (prosinec 68), druhého pod Coreovým jménem. Už plně autorského, s bubeníkem Royem Haynesem a čerstvě emigrovaným českým kontrabasovým zázrakem Miroslavem Vitoušem. Dodnes jednoho z vrcholů emapatické souhry klavírního tria. Vůbec nejčastější jazzové sestavy.
Další dekády se o Coreu zakopávalo na každém kroku. Coby principála chvílemi skoro mystického fusion jazzu kapely Return To Forever, když svébytně zpracovával prvky hispánské hudby, volně improvizoval v akustických ansámblech nebo perfekcionisticky prováděl překrásný klavírní cyklus Children´s Songs (1984), svůj jasný hold Bartókovu Mikrokosmu.
K přímému kontaktu došlo o dost později. 1986, Bratislavské jazzové dny, tandem Corea – McFerrin. A pod Děvínem bakchanálie. V Praze dva roky na to Elektric Band, nadupaní mladíci (Marinethal – Gambale – Patitucci – Weckl). Z pankráckého Pakulu, nyní Kongresového centra, vrávorání přes blízký most. Vlízt po takovým ohňostroji kreativity a virtuozity do metra? Tehdejším žargónem krtka? Na stanici Gottwaldova? Tedy… i most nesl jméno téhož syfilitického vraha. Ale pro každého to byl odjakživa Nuselák.
Naposled u nás hrál Corea v listopadu 2018 v Plzni, vůbec poprvé v našich končinách sólo. Mezitím víckrát s různými uskupeními. Skoro přesně před deseti lety i v neustále se navracejícím brilantním duu s vibrafonistou Garym Burtonem. Vždycky plný gigantické energie, úsměvný a permanentně jiskrně tvořivý. Nakažlivě zamilovaný do muziky, která mu lehce rozkvétala pod rukama ve fantasmagorických barvách a nekonečné škále nálad. Technicky závratný pianista, ohromně plodný originální skladatel, zásadní osobnost. Ach jo. Jak hluboce a do široka jsme se půlstoletí ze všeho, co prováděl Armando Anthony Corea, ale zároveň i s ním, tak báječně radovali!