Až dojdete na konec tohoto čísla, už vám možná poleze Dylan krkem. Ale snad ne. A i kdyby, příležitost velebných kulatin k mozaikovému pohledu na jednu z absolutně nejvlivnějších figur světové muziky posledních šedesáti let z nejrůznějších úhlů si prostě redakce stejně nemohla nechat ujít. A když nebudete chtít zhltnout celé UNI na posezení, nýbrž si narozeninový dortík moudře naporcujete, mělo by to jít bez zakuckání. Já zas mazaně využívám čelného umístění těchto sloupků k malému podotknutí na dylanovské téma, ještě než se něj vnoříte… prostě až po krk.
Oč jde? Že asi málokdo tuší, jak netečně až přezíravě se k Dylanovi dlouho stavěla česká, respektive československá hudební elita. Přinejmenším do konce 70. let, spíš déle. Dalo se chápat, že bigbíťáky nezajímal, dokud patřil do folkové škatulky. Jenže tu záhy opustil, z jeho desek se linul neučesaně pouliční elektrický sound, a s nimi to nehlo. Jako kdyby se zakopali do předsudku. Dokonce se významní tuzemští instrumentalisté upřímně divili, jak se jich na Dylana vůbec můžu ptát? Když vyje a texty (jimž ovšem z neznalosti angličtiny nerozuměli) je beztak moc nezajímají. Nebyl to ani hard rock, ani art rock, natož jazz rock a co já vím ještě. Prostě ho kolektivně neposlouchali. A tak si ani nemohli všimnout, jaké výtečné a nosné songy píše a jak je provádí, že jeho alba zní často tak odlišně a překvapivě a kolik základních inspiračních zdrojů bez ustání přetavuje a kombinuje do nových útvarů.
Ale přece ne všichni. Když se Vladimír Mišík, ještě nedávno zpěvák památného Flamenga, vycházejícího z britského progresivního rocku, chopil v nouzi po normalizační likvidaci rocku španělky, objevil na klubové scéně Dylanovy milovníky a znalce Mertu a Kalandru. Což na něj mělo dopad fatální, našel totiž sám sebe. Civilní projev rockového písničkáře neopustil, ani když zase mohl stát před moderní elektrickou kapelou. A vnímavějším rockovým i fusion muzikantům natolik zaimponovala vlastní tvorba skvěle zpívajícího tria Marsyas, do něhož vnášel dylanovského ducha opět Kalandra, že docházelo k vzájemnému propojení. Ale to bylo tak asi všechno. Značná část tuzemských hudebníků Dylana dál v podstatě ignorovala. Čemuž by se jejich nejen anglo-američtí kolegové nejspíš podivili. Protože i když sami dělali mnohdy cosi značně vzdáleného, Dylanovu sílu a kvalitu bezpečně rozpoznali a respektovali. Podobně jako ovšem poměrně široké tuzemské publikum. V tomhle bodě vlastně dál. No, dneska jsou snad pomyslné síly jakž takž vyrovnané. Tak sláva.