Až budeš, drahý čtenáři, držet tohle číslo UNI v rukou, už to ono datum nejspíš mine, nicméně o příslovečný fous. Totiž 6. července. Kdy podle dávného zvyku planou na kopcích v českých zemích vatry připomínající poněkud nepříjemný skon jednoho umanutě idealistického kněze. Ale týž den, ovšem o pět set padesát šest let později, zemřel, podstatně méně dramaticky, v Novém Yorku úplně jiný pozoruhodný muž. Pocházející z rovněž Nového Orleansu. Chytřejší, kterým se prý má napovídat (jako by to spíš nepotřebovali hloupější?), už vědí, že je řeč o Louisi Danielovi Armstrongovi. Od jehož odchodu, chytřejší to mezitím spočítali, uplynulo letos půlstoletí. Doplňme, že mu v té chvíli bylo skoro na den sedmdesát roků a jedenáct měsíců. O svém příchodu na svět říká v autobiografii nazvané podle veleslavné přezdívky Satchmo: „Když jsem se narodil, bydleli tatínek a maminka u babičky, paní Josephiny Armstrongové (dej jí pánbu věčnou slávu), ale nezůstali u ní dlouho. Hrozně se spolu hádali a nakonec to puklo. Maminka se odstěhovala a nechala mě u babičky. Tatínek šel zase jinam a bydlel u nějaké jiné ženské. Maminka šla někam k ulicím Liberty a Perdido, kde bylo spousta laciných prostitutek, které nevydělávaly tolik jako kurvy ve Storyvillu, v té slavné vykřičené čtvrti. Jestli moje maminka dělala holku, to nemohu říct. Jestli ano, tak se s tím přede mnou rozhodně nechlubila. Jedno je jisté: každý, od pámbíčkářů až k největšímu vagabundovi, s ní jednal ohromně uctivě. Každému vždycky vesele řekla: Nazdar!, ale hlavu držela vždycky vzhůru. Nikdy nikomu nezáviděla. To jsem, myslím, od ní asi zdědil.“ Což, uznáte, je úvod famózní. A četba celé knížky, zahrnující Louisovo dětství v přepestrém a divokém městě, hudební začátky v kapele tamní polepšovny a posléze vstup mezi muzikantskou elitu nejprve neworleanskou a pak už chicagskou a dveře do světa otevírající, je nesmírně zábavná. I když je škoda, že text, který pořídil z Louisova vyprávění zkušený Gary Giddins, už nezahrnuje skvělou kapitolu kapel Hot Five a Hot Seven (z let 1925 a 1927), k jejichž nahrávkám je tisíc a jeden důvod se neustále vracet. Česky vyšly Armstrongovy memoáry coby paperback roku 1968 a zdá se mi, že je zná aspoň dneska poměrně málokdo. Jistě na ně lze narazit v antikvariátech. Zasloužily by reedici. A ovšem šťavnatější převod. Jako v citovaném úryvku, pocházejícím z Tváře jazzu (1964), jedinečné antologie, již sestavil Lubomír Dorůžka a vše do ní přeložil s Josefem Škvoreckým. Ta by ale znova vyjít zaručeně nemohla, protože obsahuje kusy z několika desítek publikací a obstarat veškerá autorská práva by bylo úkolem doslova sisyfovským. Tehdy navíc vykazovaly americké nakladatelské domy vůči zaostalému Východu vlídnost, a jak vím od Lubomíra, na směšné platby od nás velkodušně kývaly. Oj, to byly časy! Totiž ty, za nichž Louis ve svých nejtvořivějších letech budoval základy jazzu. A vlastně vůbec veškeré hudby, kvůli níž stojí za to žít.
