Čtenáře UNI, řekl bych, zajímají ceny Grammy spíš ve vedlejších kategoriích. Například teprve od roku 2010 zavedené škatulky Americana. Letos ji dostala písničkářka Brandi Carlileová za album In These Silent Days. A songem z něho, Broken Horses, opanovala i na prvý pohled odlišný šuplík nejlepšího rockového výkonu. Z čehož plyne, že se uvnitř Grammy leccos motá. Však na to ještě dojde za chvilečku. Brandi také není žádná rockerka, ale řekněme alternativní countrystka. Pokud jste na ni ještě nenarazili, je tedy dost zavedená, má za sebou osm alb, pak vzhůru do toho. Pozornost rozhodně zasluhuje. Mimochodem, to ona loni vytáhla na pódium Joni Mitchellovou, roku 2015 zasaženou silnou mozkovou příhodou (aneurysma).
Jonina vrstevnice Bonnie Raittová bodovala dokonce třikrát. Čímž navršila počet Grammy za kariéru na 15 (a má 17 nominací). Původně vyslovená bluesmanka není ani po četných průnicích na vrcholy všeobecných žebříčků od svých kořenů odstřihnutá, a proto také uspěla v přihrádce Best American Root Song s kouskemJust Like That. Který ale především vyhrál jednu z vůbec nejhlavnějších kategorii – Píseň roku. A ze stejnojmenného alba vytěžila veteránka ještě další výhru. Opět ovšem v Americaně. Skrze samostanou nahrávku písně Made Up Mind. Bonnie si vavříny samozřejmě zasluhuje, nicméně pro pozorovatele se nad kritérii sboru akademiků vznáší duch nepostižitelného tajemství.
A tak traději hupky k jazzu. Kde vyhrála vskutku impozantní deska bubenice-kapelnice Terri Lyne Carringtonové New Standards Vol. 1. Kolekce skladeb samých dam v provedení skvělých instrumentalistů (Linda May Han Oh, Nicholas Payton, Mathew Stevens, Julian Lage a další). A je tu i několik impozantních zpěváků: Dianne Reevesová, Michael Mayo (skvělý v Circling, které napsala Gtetchen Parlato), a Samara Joy. Posledně jmenovaná, teprve třiadvacetiletá majitelka hlasu značného rozsahu a překrásné barvy, navíc s dokonalou technkou a bravuním rytmickým cítěním, se jevila už po eponymním debutu (2021) jako velký přislib. A její loňská druhá deska Linger Awhile, obě produkoval ostřílený, ale stále vnímavý Matt Pierson, byla vyhlášena nejzdařilejším jazzovým vokálním albem. Plus ona sama objevem roku. Tedy zase v jedné z těch zásadních položek. Doposud se Samara Joy soustředila výhradně na standardní repertoár; je znát, jak miluje a dokonale zná klasičky Sarah Vaughanovou, nebo Carmen McRaeovou. Ale její podání prověřených songů není ani zdaleka přes kopírák. A srdce nad ním doslova plesá. A trochu se také chvěje obavou, jestli extrémně nadanou a vybavenou dívku nebude teď hudební průmysl zkoušet až moc tvarovat po svém. A více méně ji ničit. Nebyla by prvá.