Od 11. prosince 2010 do 20. února 2011 byla ve vídeňském komplexu MuseumQuartier zpřístupněna zajímavá výstava s názvem Der Lautsprecher (Reproduktor). Georg Weckwerth, její kurátor a zároveň zakladatel rakousko-německé sound-artové platformy Tonspur (lze přeložit jako dráha nebo stopa zvuku), která výstavu uspořádala, na ní soustředil pětadvacet umělců, pro něž reproduktor neznamená pouze nezbytné zařízení pro reprodukci zvuku, nýbrž médium, skrze které lze sdělovat mnohem filozofičtější, nikoli jenom auditivní, umělecké vyjádření. Atmosféru skvělé výstavy poznamenalo úmrtí jednoho z vystavujících – německé legendy zvukového umění Rolfa Julia; zemřel 21. ledna, čtyři dny před svými dvaasedmdesátými narozeninami.
Julius byl shodou okolností posledním vystavujícím v pasáži Tonspur, regulérním exteriérovém prostoru určeném na prezentaci zvukových děl (též v komplexu MuseumQuartier), kde se představil osmikanálovou kompozicí-instalací Musik für einen kleinen Raum (Hudba pro jeden malý prostor), doprovázenou sérií kreseb ve výkladní skříni na stěně podloubí. Adjektivum „malý“ v názvu Juliova díla neodkazuje jenom na konkrétní prostor, ale také na jeho umělecké krédo s proslulými poetickými principy minimalismu a redukcionismu. „Velký umělec, jenž amplifikoval (zdánlivě) malé a nenápadné věci, vztahy a procesy“ – touto jedinou větou lze glosovat jeho uměleckou dráhu. A hodí se též na jeho nenápadnou, a přece působivou instalaci, pozůstávající z malého černého reproduktoru na bílé stěně a páru bílých drátků vedoucích z něj do vedlejšího výklenku, kde mizí z dohledu stejně, jako se ztrácí jemně reprodukovaný zvuk ve skutečném architektonickém prostoru. Toto skvostné audiovizuální „dílko“ je vlastně, nakonec jako většina Juliových kusů, poetickou meditací o ontologii a fenomenologii prostoru – fyzického i koncipovaného. Ačko-li ho umělec připravoval i instaloval in situ a rád pracuje se stíny, jeho nerušené vnímání bylo zastíněno aurou okolních instalací, zejména vizuálně atraktivní závěsnou „zvukovou skulpturou bez zvuku“ We Were Moving Together, Moving Apart. Not Speaking/Sleeping Together (Pohybovali jsme se spolu, pohybovali jsme se zvlášť. Nemluvíce/ Nespíce spolu) od Stephena Vitiella, což je ale úskalí všech kolektivních prezentací umění pracujícího se zvukem.
Ještě před vstupem do expozice vítala návštěvníky dvě díla. Amplión na stromě před muzejním komplexem byl druhou částí instalace VogelZeit-Raum (Prostor pro ptačí čas), v níž Sabine Groschup, inspirována myšlenkami akustické ekologie R. Murraye Schafera, tematizuje historickou proměnlivost časoměr a relativnost vnímání časových cyklů. První část instalace – nástěnné kukačkové hodiny – visela uvnitř na stěně a každou hodinu spouštěla ptačí zvuky z ampliónu venku. Ruská verze Hromady introvertních reproduktorů (Introverted Speaker Stack) Clemense Leuschnera, instalovaná těsně u vchodu, vydávala kakofonii útržků ruské mluvy z několika desítek čely k sobě obrácených reproduktorů, svázaných na europaletě do masivního bloku. Svou majestátností a hlučností vévodila výstavě interaktivní Audio gilotina Benoîta Maubreye. Několikrát denně po celou dobu trvání výstavy na ní obsluhující personál popravoval reproduktor. Spektakulárnímu aktu popravy předcházel verbální komentář některého z návštěvníků, jenž se opakovaně ozýval z právě drceného reproduktoru. V nejednom případě odcizený hlas přežil tělesnou schránku svého nositele, jakoby chtěl manifestovat ontologickou nezničitelnost hlasu a zároveň marnost sdělení promluvy ve světě technologických simulaker. Vtipný byl též zvukový objekt Wernera Reiterera, nazvaný When Feminism Becomes Form (Když se feminismus stává formou). Elektrický sporák měl do trouby zabudován reproduktor a na jedné z plotýnek přehrával gramofonový singl When Feminism Becomes Form, obsahující pouze zvukovou stopu přenosky, posouvající se v nenahrané drážce. Byla to přímá narážka na známý kurátorský projekt apoštola postmoderních uměleckých „remytologizací“ Haralda Szeemanna Live in Your Head: When Attitudes Become Form. K vizuálně atraktivním patřila ještě kinetická zvuková instalace Jean-Pierra Gauthiera Uncertainty Markers (The Weaver) (Značkovače neurčitosti /Tkadlec/) – ozvučené kresebné dráhy automaticky ovládaných značkovačů, kreslících na bílé stěně šedou geometrickou strukturu, připomínající futuristického pavouka tkajícího velkou pravidelnou síť.
Gordon Monahan byl kromě videozáznamu ze známé performance Speaker Swinging (Rotující reproduktor) zastoupen osmi zvukovými objekty ze série Music From Nowhere (Hudba odnikud). Ve starých, vykuchaných reproduktorových skříních rozmanitých typů a tvarů jsou původní elektronické útroby nahrazeny důmyslným mechanickým zdrojem opakující se zvukové struktury, jež vytváří přitažlivé napětí mezi slyšeným a neviděným – jakési „divadlo tajné zvukové optiky“. Zvědavost a skvělý instalační záměr však divákům-posluchačům umožňuje posléze nahlédnout zezadu do reprobeden a konceptuálně uchopit vtip i prozíravost autorského řešení, nahrazujícího simulované reprodukované zvuky reálnými. Stejně jako Monahan, mnozí zúčastění autoři pracovali ve svých dílech s DIY estetikou a la Fluxus. Ignaz Schick například nechal v instalaci Oh, Mali , I miss You (Ó, Mali, chybíš mi) ze skleněné baňky, upevněné na stojanu, padat bílý písek (nebo snad hrubou mouku) na velký basový reproduktor, umístěný na zemi pod ní, ze kterého vycházel hluboký, sotva slyšitelný ultrazvuk, vnímaný vizuálně díky poskakování písku na membráně vibrujícího reproduktoru. Baňka může být metaforou přesýpacích hodin, jelikož „viditelnost“ zvuku pomine ve chvíli, když písek úplně zasype reproduktor.
Z novomediálních děl zaujala videoinstalace Garyho Hilla Cut Pipe (Uřezaná roura), působivá meditace na haptické téma – fyzické dotýkání se mediovaného obrazu i zvuku. V několika simultánních videoprojekcích se autor rukama dotýká reproduktoru, manipulujíce akustické charakteristiky vlastního hlasu, jež z reproduktoru rozmlouvá o tom, co zrovna dělá a co zrovna snímá videokamera. Mediace procesu přes temporální technický obraz, jenž v dnešní době stále častěji distancuje fyzickou realitu, evokuje ožehavá témata estetiky nových médií, jako jsou aura, fyzické vnímání, zprostředkovaná komunikace apod., a svým ontologickým zabarvením připomíná jeden z milníků sound-artu proslulý kus Alvina Luciera I am sitting in a room.
Janet Cardiff a Georg Bures Miller si v cyklu tří zvukových objektů Dreams (Sny) pohráli s posluchačskými asociacemi přes fantaskní narace, vyprávěné v různých stylech po telefonu. A intimní byl i závěsný objekt Maurice van Tellingena, lakonicky nazván Reproduktor II. Šlo o malý překližkový 3D model interiéru běžného obýváku, kde byl na dlouhé komodě umístněn pár reproduktorů, z kterého hrála Beethovenova Eroica.
Tečku za výstavou, na které bylo k vidění i slyšení kromě zmiňovaných mnoho dalších kvalitních děl, udělal dvoudenní workshop Benoita Maubreye. Oprášil v něm svůj starý projekt Guitar Monkeys a nacvičil s dětmi choreografii, během níž, oblečeny do kožených vest se zabudovanými reproduktory, vyluzovaly na amplifikovaných, po domácku upravených nebo vyrobených kytarách noise bez jakýchkoliv vazeb na hudební či instrumentalistické konvence. Být sám sobě generátorem i reproduktorem drásavých zvuků se dětem (a kupodivu i jejich rodičům) nesmírně líbilo. Finisáž výstavy Der Lautsprecher byla zároveň vernisáží nové, v pořadí již čtyřicáté instalace z cyklu Tonspur, o kterou se postaral Carl Michael von Hausswolff kompozicí Matter III. Slyšet a vidět ji lze v MuseumQuartier do 21. května.
Svými obrazy vytvářím hudební prostor.
Svojí hudbou vytvářím obrazový prostor.
Obrazy a hudba jsou rovnocenné.
Potkávají se v hlavě diváka a posluchače
a dávají mu něco nového.
Rolf Julius