Úspěšné nakladatelství dybbuk (ano, opravdu se píše s malým d na začátku) s originálními edicemi založil před dvaceti lety počítačový grafik Jan Šavrda, jenž se sám označuje spíše za dysgrafika. Poté, co se oženil, stala se jeho spolupracovnicí manželka Šárka. U příležitosti kulatého výročí založení jejich úspěšného podniku jsme se s Honzou ohlédli do minulosti a řeč přišla na dobré i zlé duchy, na duši moderního člověka či na to, jaké to je, když spolu manželé pracují.
Nakladatelství dybbuk letos v dubnu slaví dvacet let od svého založení. Kdy a jak tě napadlo, že se staneš nakladatelem, a jak dlouhá byla cesta od nápadu k jeho realizaci?
Je to opravdu už 20 let — určitě jsem si nemyslel, že takovou dobu budu zrovna já vydávat knihy. Myslím, že to, že jsem se stal nakladatelem, vyplynulo z určité mé nepřizpůsobivosti, lenosti a touhy žít si život po svém. K tomu je tohle povolání vlastně docela příhodné. Opravdu jsem nesnášel školu, docházku do ní a poslouchání nesmyslných soudružek učitelek. Zřejmě i díky mé ADHD, což ovšem tehdy jako diagnóza ještě neexistovalo. Jedinou záchranou, a to opravdu dobře fungovalo, bylo číst si pod lavicí knížky, nejlépe takové, kterým jsem moc nerozuměl. Po maturitě jsem byl rád, že jsem ze škol pryč, a jakožto détépák jsem zkusil rok chodit do práce, ale brzy jsem zjistil, že musím na volnou nohu. Knihy mě zachraňovaly ve škole, tak jsem nějak přirozeně hledal, co se sebou někde poblíž nich. Začal jsem tedy dělat knižního grafika pro různá tehdy vzniklá menší nakladatelství. Uměl jsem dobře s počítačem, nemusel jsem nikam chodit, a tím jsem si zařídil docela velký díl osobní svobody. Ovšem pořád tu bylo dost nutných kompromisů, např. věčné dohadování se s nakladateli o tom, jak moc barevná ta obálka musí být, jaká co možná nejstrašlivější fotka na ní musí být atp. Tak právě před dvaceti lety jsem si řekl, že si ukrojím další dílek svobody a začnu knihy i vydávat. A druhý den jsem si rozšířil živnostenský list o roli „vydavatelské a nakladatelské činnosti“. Mimo to, že se tato profese nedá nijak vystudovat, je obrovsky pestrá, jak co do typu práce, tak do témat a setkávání se se zajímavými lidmi. Malý nakladatel musí být od všeho trochu: účetní, čtenář, redaktor, grafik, programátor, prodavač, skladník atd., tedy nuda rozhodně nehrozí.
Dybbuk je hebrejské slovo pro zlého ducha, který se zmocňuje živých bytostí. Cos tím názvem vlastně sledoval? Jsi snad v moci zlého ducha?
To, že jde o zlého ducha, slýchám často, zřejmě to vychází z obecně známé písničky skupiny Dybbuk „… óóó, dybbuk je zlý duch“. Ale s touhle skupinou a písničkou to nemá vůbec co do činění. V některých mýtech se opravdu píše o posednutí a vyhánění zlých duchů dybuků, dybbuků či dibbuků. Já je ale nevnímal nikdy jako zlé, spíše naopak. Dybbukové, dle jiných textů, unikli z podsvětí a sami se odvrátili od hříchů. Když někoho živého tzv. posedli, dávali mu tím, resp. jeho duši, druhou šanci. No, a když bylo správného cíle dosaženo, tak ho dybbuci opustili. Tak jestli jsem v jejich moci, jsem za ně rád. Jak si matně vzpomínám, tak ten název nakladatelství vznikl na hodně vysoké hladině THC. Zrovna hrála jiná písnička, resp. track Dybbuk z Shouting at the Ground mých oblíbených :zoviet-france:, na stolku jsem měl různé knihy zabývající se tzv. luriánskou kabalou, kde se o dybbuku píše, a měl jsem dojem, že se mi povedlo sesbírat kousky reality a nahlédnout za oponu celého systému. Navíc v tom slově je možné slyšet „book“, a tak vůbec všechno najednou dávalo ten správný smysl. Nu tedy nezbylo nic jiného než nakladatelství pojmenovat takto. Také jsem to nakládání s knihami chtěl provozovat trochu odlišně, než jsem znal z jiných nakladatelství, a vydávat trochu jiné knihy. Rychle jsem ale zjistil, že to, co bych vydávat opravdu chtěl, zajímá jen hrstku lidí, a že bez určitého kompromisu to zase nepůjde. K tomuto se mi dost líbí citát z knihy Duše moderního člověka od Carla Gustava Junga: „A obyčejnému člověku vždycky připadalo podivné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma. Proto se také vždycky mělo za to, že pokud takový člověk není šílený, jistě v něm sídlí démon nebo Bůh; neboť ten zázrak, že by to někdo mohl dělat jinak, než jak to lidstvo odedávna dělalo, se dal vysvětlit jen nadáním démonickou silou nebo božským duchem.“
Jaká byla první kniha, kterou jsi vydal, a jak se prodávala?
Začal jsem knihou, co jsem si chtěl sám přečíst a studovat ji. Nicméně na trhu nebyla a v knihovnách byla na měsíce rozebrána. Šlo o Spinozovu Etiku. Tedy revidovali jsme starý překlad, vyhodili komunistickou předmluvu a celý třítisícový náklad jsem vynosil do svého maličkého 1+1 v posledním patře pražského činžáku. Pak mi jakožto nakladateli začala ta druhá část nakladatelská práce… První fáze, jak dobře naložit s textem, vyšla, ale jak nyní naložit s těmi knihami? Jak se sakra všech těch úplně stejných knih zbavit a mít zase normálně kde spát? Byl jsem zvyklý, že doma mám knih cca 500, zato každou jinou. No, šlo to opravdu pomalu a trvalo to pár let… Zpočátku jsem je nosil do knihkupectví po kusech sám. Vůbec mě nenapadlo, že pro knihkupce třeba taková filozofie není nijak zajímavá, že to vlastně nikdo nechce. Byl to náraz do reality a to, že většina populace bude vždy dávat přednost škváru, nelze odestát. Přeci jen doba, kdy byl hlad po knihách, které například nemohly vycházet za reálného socialismu, byla dávno pryč a knih už existovala obrovská nadprodukce. Tedy jako další titul jsem už vybral něco jednoduššího, přístupnějšího, řekněme trochu komerčnějšího, a zbytek nákladu Etiky jsem po roce distribuci vnutil s tím, že když si ji k prodeji nevezmou, nedám jim ani tuhle Malou knížku o lásce. Existuje tady nepřímá úměra mezi náročností a prodejností. A hlavně v této době je zcela zásadní reklama, resp. typ a zvládnutí propagace. Čtenáři už převážně nejsou hledači, jako jsme bývali kdysi my. Chtějí jen to, co se k nim v informačním spamu vůbec dostane, a hlavně to, co už vlastně znají. Prodává se představa toho, jaký bych chtěl být, a také to, co čtou právě aktuální frikulíni. A ta funkční reklama na sociálních sítích je taková, že ji příjemce vůbec neidentifikuje jako propagaci. Má mít dojem, že nákup je jeho svobodná volba. K tomu slouží všemožné reklamní, neurovědné a technologické triky. Musím ještě říci, že toto s knihami z dybbuku zatím neděláme a odoláváme.
Jak dlouho trvalo, než se začalo dařit a nakladatelství začalo vydělávat? Byla tím zlomovým titulem Kniha o kundě a pak Kniha o čuráku a Kniha o prdeli, a nevím, o jakých částech lidského těla jsi ještě vydal knihy?
Nakladatelství nikdy žádné větší peníze negenerovalo. Od svého vzniku je tak nějak na nule. Co vydělá, se následně zase vloží do dalších knih. Ale tyhle Knihy o… patří z naší produkce opravdu k těm komerčně nejúspěšnějším. Nejde o žádnou brakovou nebo pornografickou literaturu. Jde o takový textový sampling, kompilaci z výrazných, často náročných autorů. Tedy editoři vybrali a citovali z jejich knih odstavce obsahující a tematizující slova jako „kunda“ atd. Výsledkem je pestrá směsice textů, která má za cíl přivést čtenáře k náročnější literatuře. Zpočátku se tyhle knihy ale nijak dobře neprodávaly, protože se je knihkupci zdráhali do své nabídky vůbec zařadit. Ale když se asi po roce někteří z nich odhodlali knihy alespoň schovat pod pult a na tajnosnubnou otázku: „Máte tu knihu o…?“ ji zpod pultu vytáhnout, byl úspěch na světě… Dobrý vánoční dárek a klasické podpultové zboží, to mě opravdu bavilo. Nyní se už zákazníci vůbec nestydí říct si o to, co chtějí. Tedy možná tyhle knihy posunuly v něčem nějakou hranici verbálně možného a společensky přijatelného. Ovšem pořád existují další tabu, která určitě zkusíme časem trochu otevřít…
Původním povoláním jsi grafik. Stále děláš grafika pro některé časopisy, nebo už se věnuješ jen nakladatelství? A jak vzpomínáš na svou grafickou spolupráci s časopisem?
Nikdy jsem se za grafika nepovažoval, jsem hlavně dysgrafik, a mám dojem, že opravdový grafik musí umět zajímavě kreslit, dělat třeba malou grafiku, a to já neumím. Maturitu mi dali jako sazeči. Ovšem tohle když někomu řekneš, myslí si, že sázíš stromky v lese. Ve škole jsme se učili ruční a strojní sazbu, na sobě modrý plášť, olovnatý prach, šídlo, sázítko a motouz… Tohle fakt nechceš, navíc když máš doma osmibitový počítač, kde to uděláš lépe a za zlomek času. Ten obor byl a i nyní je tak hrozně zastaralý a nudný, a přitom by nemusel být, jen by stačilo rozšířit jeho záběr. A ani to vznešenější slovo typograf na mě úplně nesedí, to je pár pravidel, ze kterých se dělá něco extra. Strašně konzervativní snobárna, lidé plácající se po zádech, že oni jsou ti, „kteří vědí, jak se ty pomlčky píší“ a „která písma se k sobě mají dávat a která ne“, opravdu směšné. To se naučíš za dvě hodiny a počítač to udělá dobře už sám. I když samotná písma mě fakt baví. Hrál jsem si raději s počítačem než s tužkou. Okolo Atárka existovalo koncem osmdesátek dost nadšenců, kteří si měnili programy a hry na kazetách. Konkurenti se družili okolo Amigy, která měla na tu dobu lepší grafiku i zvuk. Měla i externí šestnáctibitovou zvukovku Toccata, o tom jsme si mohli na Atari s čipem YM2149 nechat zdát. V té době jsem se snažil dělat tzv. dema, i když demo scéna u nás moc rozjetá nebyla. Šlo o to vymáčknout z počítače co nejvíc. Bavil mě hlavně zvuk, a tak jsem dělal různé zvuky, někdy snad až noisové koláže. To vše v MIDI s úsměvnou snahou trumfnout tu Amigu. Všichni jsme jeli na telnetu BBS a Gopheru, nebyl ani webový prohlížeč. Vůbec i ty začátky počítačové sazby byly vzrušující. Byla potřeba udělat české fonty, tedy jsem i toto zkoušel, nějaké experimentální i udělal, ale nebyly moc pro běžné použití. Zdálo se mi, že nemá cenu se tím zabývat, že jich je hotových už tisíce a jsou dobré. Tak jsem hlavně počešťoval a lokalizoval. Během jednoho či dvou měsíců se lokalizovaly všechny Adobe, Linotype a URW fonty a vyvěsily se na cizí BBSky ve formátu Type 1 v kódování East European. Doteď je hodně grafiků používá. To vše se dělalo úplně zdarma, nikoho ani nenapadlo řešit copyrighty, a že by se někdy za takové věci mohlo platit, a třeba se tím i živit. Nedávno jsem náhodou porovnával několik starých mnou počeštěných klasických Adobe fontů s jejich aktuálními OpenType variantami a s potěšením jsem zjistil, že jsou prakticky totožné! To by znamenalo, že Adobe tyhle ilegální lokalizace vzalo, přeuložilo do OTF a tak, jak jsou, je prodává. To bych považoval fakt za úspěch – zmarginalizování diakritiky ve východní Evropě… Totiž nesnášel jsem ty háčky a čárky, které dělaly z počátku počítačové éry samé problémy v kódování. Tedy jsem je udělal o dost menší, než bylo běžné, a u ď, ť dal jen takové klínky, aby nebyl problém s kerningem. Slovutní typografové jako Muzika, Hlavsa či Týfa, vycházející z výtvarného prostředí, dělali svá písma s daleko větším důrazem právě na velikost diakritiky. Možná se i do takovéto marginality, jako je toto, promítá duch doby. Bylo příjemné být vždy o mnoho let vepředu před lidmi z UMPRUMky, kteří typografii a užitou grafiku považují za velké umčo. Ovšem jsou vždy o mnoho kroků pozadu a často právě počítač není jejich kamarád. Z mého pohledu se tahle práce nedá z jakéhokoli pohledu za umění považovat a myslím, že se nám ji povedlo, právě díky počítačům, vysoce demokratizovat. Může ji nyní dělat úplně každý podle svého vkusu, který nemá žádná obecnější pravidla, nepovažujeme-li za ně právě aktuální módní trend. To byly vůbec skvělé časy a programy byly psané tak úsporně! Lámat texty jsem začínal v programu Calamus. Pak teprve později přišlo PC a TeX, Ventura, Quark, InDesign…
Už časopisy nelámu a knížky pro jiná nakladatelství dělám jenom výjimečně, tedy vezmu je rád, ale hlavně tehdy, když je to nějaká výzva, něco, co jsem ještě nedělal. Totiž z toho věčného vysedávání u kompu a tahání banánovek s knihami jsem si zkazil záda. Tak musím už spíš chodit. Spolupráce s UNI, to bylo skvělých deset let a každý měsíc tzv. „prdel“, resp. náhledy před tiskem. Mimochodem spolupráci mi dohodil náš společný kamarád Radim Kopáč, který sem pořád píše. Bylo to, jako když se vrátíš někam zpět do minulosti, před rok 1989. Milá atmosféra a vůbec všichni lidé okolo, ale také dost těžkopádné rozhodování v určitých vyjetých kolejích. Tak jsme se s Ondřejem Bezrem snažili UNI postupně trochu aktualizovat, ale vše šlo strašně pomalu a bylo to na dlouhé lokte. Ovšem hodně se i podařilo, z fanzinu, té dlouhé nudle, kterou jsem přebíral, se evolučně stal už regulérní časopis, s čistou úpravou a pomalu stoupající prodejností. Troufám si říci, že bez toho by UNI už neexistovalo. Líbilo by se mi ještě více, kdyby UNI bylo více společensky důležité, jako kdysi třeba Vokno nebo některé punkové ziny, ale doba už je jinde a pro mnoho textů, které by měly aktuální či podvratnější charakter, už je stejně daleko lepší forma ta internetová. Nakonec jsem regulérně vyhořel a už neměl energii dál pokračovat. Mrzí mě ale konec Čítárny v Jindřišské, hlavně z doby, když byla ještě kuřácká – to byl unikátní a svobodný prostor s jedinečným geniem loci pro setkávání v centru Prahy. Tolik věcí se v ní započalo. Na taková místa by se měla dávat cedulka „Nehmotné dědictví – kulturní památka“. Ten nějaká běžná hipsterská kavárna těžko nahradí. Ale to je pořád ohlížení zpět, raději se dívat dopředu.
Tvá manželka Šárka také pracuje v dybbuku, takže se vlastně jedná o rodinnou firmu. Jaké to je, pracovat s manželkou?
U nás to funguje skvěle, doplňujeme se. Šárka pracovala jako knihovnice v Českém rozhlase a celý život se knížkami zabývala. Máme společné kulturní základy, chodili jsme do stejných hospod a klubů… V nakladatelství jsme si rozdělili kompetence. Šárka má při vydávání na starosti vše před prací na knize a vše po vydání. Mně zbývá domluvit práva, a hlavně tu knihu udělat a zabývat se i věcnými problémy spojenými s textem. No, a odpadá mi tím propagace a všechny ty mezilidské vztahy, které jsou součástí nakladatelské práce. Chvíli jsme zkoušeli pracovat oba z naší kuchyně, ale to se úplně neosvědčilo, nebyli jsme efektivní. Tak jsem si přesunul počítač do našeho skladu, a není problém. A večer máme u vína pořád co řešit.
Už rok žijeme v covidové totalitě (nebo tomu můžeš říkat tak, že žijeme ve společnosti, která chrání své bližní tím, že nechá celou společnost ekonomicky zkrachovat). Jak zvládáš tuto situaci?
Covidová totalita je určitě příhodné označení této doby. Nevadí mi ani tak dopad politických rozhodnutí na ekonomiku, myslím, že si v tomto směru oproti jiným místům planety nemáme na co stěžovat, jako spíš dopad na psychické zdraví společnosti. Nelze nevidět, že nastávají změny v chování lidí vůči sobě. Lidé se uzavírají do svých světů, případně do vzájemně antagonistických virtuálních bublin. Politická reprezentace svými činy zasela nedůvěru ve vše a v každého, kdo uvažuje jinak než já. Jako by začínala nastávat normalizace, podobná té po roce 1969. Ukazuje se, jak zásadní je pro zdravou společnost nějaká forma svobodné, sdílené pospolitosti, ať už v divadle, na koncertě, cestováním, nebo v hospodě. Toto politikové pod záminkou bezpečnosti a zdraví postupně osekávají a společnost se atomizuje a tříští. Nyní zažíváme opravdu bezprecedentní omezení lidské svobody – novodobé stanné právo. Takové podmínky začínají prověřovat charaktery lidí. Koho by v roce 1989 napadlo, že vedení svobodné existence může být v roce 2021 takto náročné. Určitě se máme – ve špatném slova smyslu – po zvládnutí pandemie ještě na co těšit. Osobně to zvládám příklonem k zjednodušení a zpomalení celého svého života a také odříznutím negativních a zbytečných prvků v provozu nakladatelství i v osobním životě. Procházky lesem, čtení, meditace, hudba atp. Myslím, že pro dobré zvládnutí situace je zásadní nenechat si rozvrátit vnitřní integritu a nebýt hnán pěnou dní.