Byl rok 1976. Osm roků po sovětské invazi do Československa. Tehdy se v Paříži objevil šestadvacetiletý mladík, který předpověděl kolaps Sovětského svazu a jeho říše zla. Stačila mu k tomu demografická data. Zajímavé na tom je, že jeho kniha nebyla nikdy přeložena do češtiny. Ten mladík se jmenoval Emmanuel Todd. Postupem doby se ukázalo, že byl jedním z francouzských intelektuálů, který nikdy neustupoval před hlavním proudem různých světonázorů, ať už byly zprava či zleva. On totiž nevynikal ani tak v oblasti politologie jako ve specifickém žánru polemiky, jež stojí výhradně na faktech. Tak se pustil i do rozboru dnešního světa: nejprve zhodnotil stav Spojených států a i jim předpověděl velký sestup ze slávy, ohlásil vznik multipolárního světa a hned poté se pustil do kritiky globalizace a „postmoderní“ ekonomiky. V poslední době se ale rozhodl, že se zklidní při studiu rodinných systémů na celém světě.
Ovšem to, co nás asi bude od něho nejvíce zajímat je jeho pohled na nás Evropany. Jak jsme se chovali posledního půl tisíciletí, kdy vznikalo to, co jsme si sami nazvali „moderní doba“. Tato práce není tak polemická, jak bychom od něho mohli očekávat, ale je to skvělé dílo, které kombinuje všechny vědní obory, do nichž autor nahlédl, a je jich pěkná řada: historie, antropologie, sociologie, politologie a demografie.
Autor se především snažil uniknout ze zlaté klece francouzské historiografie: obrátit se zády k Ferdinandu Braudelovi a škole Annales je ovšem nejen ve Francii příliš odvážný čin a pohříchu se nevyplácí. A tak antropolog místo aby uvízl v síti symbolů, kterou si lidé pro sebe upletli, se čím dál více zaplétal do politických diskursů, které jsou povětšinou plytké stejně tak jako hry mezinárodní politiky. Jeho hlavní devizou jsou však ty případy, kdy se snaží do politiky vstoupit se svým hlavním arsenálem, kterým je demografie a příbuzenské vztahy. Tam stojí za to zpozornět a pečlivě číst či poslouchat: je čemu se přiučit. Takže pojďme do toho!
Modernita – co s ní?
Todd vypráví o tom, co je téměř nepochybně nejvýznamnější dějinný vývoj všech dob (alespoň z našeho pohledu): vzestup modernity od roku 1500, kdy se konstituovala evropská civilizace, která postupně kolonizovala celý svět hospodářsky, kulturně i politicky. Evropa se tak stala „zároveň porodní asistentkou modernosti i smrti“, neboť tak zahájila skutečně bezprecedentní a násilné „zrychlení“ historie. Ovšem otázkou už je, co si vlastně pod onou modernitou představit. Autor sám říká, že máme různou modernost a každý trochu světa znalý člověk si pod tím určitě představí něco svého.
Takže do pytle modernity můžeme strčit vědu, masovou výrobu a spotřebu, zbraně včetně těch pro hromadné ničení, všeobecnou gramotnost, dlouhověkost, hygienu, zdraví, antikoncepci, bezbožnost, ideologie všeho druhu včetně totality i demokracie, lidská práva, ale hlavně svobodu, svobodu, skloňovanou ve všech pádech. Ale Toddovi důkazy ukazují, že kroky „modernizace“ znamenaly také velkou ztrátu pro lidské štěstí, samotnou svobodu, ale i ono vyzdvihované zdraví. Nyní jsme na „druhé straně“ dějin, logika modernizace je už dost daleko, žijeme nesrovnatelně „lepší“ životy než naši předchůdci. Ale kdo ví, kde logika historie skončí.
Není to tak dávno, co naší budoucnost ničilo harašení jadernou válkou. I když u nás jsme to brali spíše jako komunistickou propagandu, lidé v západní Evropě toto nebezpečí brali vážně. Nyní je hrozbou neuvěřitelná hmotnost spotřeby, zničení a vyčerpání životního prostředí, ale zdá se, že lze použít takřka cokoliv a bude to považováno za věrohodné ohrožení nás všech. Obere nás o naše lidství vznikající masové internetové myšlení, inteligentní technologie, nebo roboti, kteří budou už myslet jako my a až my odsud zmizíme, zůstanou tady po nás oni, aby dál šířili naši civilizaci, jak si myslí znalec umělé inteligence Ivan Havel?
Nová mentální soustava
Ale pěkně popořádku. Často si myslíme, že pro lidstvo jako celek není vůbec nic tak důležitého jako otázka nikoliv teologického, ale také ne zcela deterministického „směru“ historie. Před tisíci lety se v Evropě s nesmiřitelnou historickou logikou lidské bytosti postupně transformovaly z malých kmenů lovců a sběračů do velkých rolnických společností, aby posléze masy negramotných rolníků vytvořily ideologicky jednotný kontinent, který pod záštitou vědy a racionality vytvořily státy bohatých a vzdělaných občanů, jak je známe dnes.
Evropský zázrak podle Todda způsobila na začátku různorodost evropských hodnot, která vedla k úžasné dynamice kontinentu, na jejímž konci (možná jako mnohokrát v historii civilizací, nebo možná vůbec poprvé – to nevíme) byla nová mentální soustava, plodící nápady a postupy společné pro všechny národy a etnika od Británie po Karpatský oblouk. Jeho práce při pohledu na vývoj v celé západní Evropě tak připomíná systematický historický atlas řazený podle jednotlivých zemí, jejichž obyvatelé do zmíněné mentální soustavy něčím přispěli.
Tak právní systém je anglický vynález, všeobecné volební právo je dědictví po francouzské revoluci, sociální zabezpečení byl Bismarckův, tedy německý, meisterstich. Ale přitom žádný z těchto národů nemá monopol na evropskou modernitu. A hned jako klíčové ukazatele autor jmenuje: gramotnost, kterou prosazovaly hlavně německé a protestantské země už v 18. století; dále industrializaci, jejímiž průkopníky byly angličtí podnikatelé (většinou šlechtici), kterým se podařilo vyvlastnit rolníky a udělat z nich flexibilní pracovní sílu; a nakonec bezbožnost, což ve Francii představovalo za revoluce odklon od královské a církevní (katolické) autority.
Od náboženství k ideologii
Různé části Evropy přijímaly tyto novoty různě, ale to, co bylo důležité, znamenala interakce jednotlivých národů. Někde se na zrodu velkých myšlenek nepodílely, ale úspěšně je adaptovaly na své podmínky a dosáhly nakonec lepších výsledků. To byl třeba příklad habsburské říše, která již v době Marie-Terezie roku 1774 prosadila Všeobecný školní řád. Todd vidí tuto interakci jako hnací motor dalších objevů po celé Evropě, kdy se vzájemně ovlivňuje masa lidstva, a to se spolu s hmotností a soudržností každého národa muselo projevit v historicky ojedinělé a nesmírně rychlé dynamice modernity.
Toddova metoda práce je jednoduchá: posbírá neuvěřitelné množství dat a pak se je snaží dát do nějakých srozumitelných a smysluplných korelací. Tak aby spolu vedly k nějakému závěru a hlavně aby se od nich jiskřilo. Prorazit na vědecký trh je dnes složité, protože člověk nesmí vypadnout z main streamu, ale přitom musí něčím zaujmout. Čím se to tedy tomuto Francouzovi s anglickým vzděláním daří? Především představuje ve svém díle velice silný příběh ideologie v dějinách evropského myšlení a jeho kauzální dopad na univerzální systém každé společnosti, jaký představují příbuzenská pravidla a od toho se odvíjející demografie.
Díky tomuto postupu už utáhl i tak těžkou káru, jakou byla jeho předpověď pádu sovětského impéria. Velká část jeho práce o podílu Evropy na zrodu modernity je o náboženství, což se nám může z hlediska postmoderního nihilismu zdát poněkud přehnané, ale má to svůj nesporný efekt. Síla gramotnosti podle něho osvobodila lidi od dechu katolických kněží, osvobodila jednotlivce a umožnila mu účast na masové komunikaci. Tak se spustila politická revoluce. Jako ta francouzská, která zbavila šlechtu politické moci a kněžstvo imunity. To stačilo k tomu, aby se dříve praktikující křesťané dostali do „věku ideologie“.
Projekce rodinných hodnot
Jak autor říká, život je krátký a brutální a proto snít o lepším světě je nadějnější než myslet na posmrtný život na nebesích. Tam, kde byli lidé gramotní a bezbožní, tam nastalo pozdvižení: viz francouzská revoluce, španělská občanská válka atd. Prý stačilo, aby byla polovina mužů gramotných, a nastal takový myšlenkový pohyb jako na severu ve Francii v letech 1700 až 1790 nebo na jihu ve Španělsku v letech 1900 až 1940. A tady nastává problém: co způsobilo, že obsah moderní ideologie začal souznít s tužbami lidí, kteří přestali být negramotnými rolníky?
Na to má Todd řešení: moderní ideologie je projekcí nevědomých rodinných hodnot, které byly součástí předmoderního světa. Ejhle! Na tom bohužel kolabuje většina čtenářů, protože s příbuzenskými vztahy se málokdo setkává. Víme, že v každé rodině existují jistá pravidla, která jsou volky nevolky přijímána, ač nejsou nikde definována. Pokud se na to podíváme třeba z pohledu archaických nebo přírodních národů, zjistíme, že tato pravidla jsou nesmírně rozmanitá. Většina evropských národů měla již od středověku tzv. nukleární (nebo též jádrové) rodiny, jež se dodnes skládají z rodičů a vlastních či adoptovaných dětí.
Jak vidno, tato rodina, jak ji chápeme i dnes, není moderní vynález, který přinesla až průmyslová revoluce, ale je odrazem zřejmé individualistické koncepce, již přineslo do Evropy už křesťanství. Evropan, když dosáhne dospělosti, opustí své rodiče a je už zodpovědný pouze sám za sebe. Naproti tomu tradiční japonská rodina spočívá na principu seniority, kdy nejstarší mužský potomek vlastní většinu majetku a má veškerou autoritativní moc nad rodinnými větvemi, které tvoří domácnosti jeho bratrů. Rodina se potom skládá ze členů několika generací pod vedením opět nejstaršího mužského člena.
Exogamie nebo endogamie?
Jde tedy o hierarchický systém opírající se o všechny mužské členy širší rodiny a Japonec, i když dosáhne dospělosti, zůstává solidární a poslušný své rodině. Tyto rodinné struktury obsahují všechny hodnoty a normy, jež se vztahují na práva, povinnosti a místo v tomto sociálním vesmíru. Jsou hluboce zakořeněné, vědomé i nevědomé, implicitní i explicitní. Bez nich nefunguje žádná vyšší sociální ani ekonomická organizace společnosti. Toddovi se to zdá jako neobyčejně přesvědčivý argument, neboť se domnívá, že tyto rodinné hodnoty se potom promítají i do politické ideologie té které země v okamžiku, kdy vstoupí do moderního věku.
Lidová fantazie sní o „ideální politice“ (viz třeba pohádky), ale ve skutečnosti jsou to jen nevědomé projekce jejich rodinných hodnot. V jednoduchém srovnání Evropan – Japonec to sice není ještě příliš elegantní vysvětlení, ale od toho tady máme filozofy, aby hledali důmyslnější ospravedlnění pro vznik různých politických systémů, ale pro antropologa je důležité, aby ideologie, ať už vědomě nebo nevědomě, rezonovala s hodnotami, jež lidé cítí jako správné. Ale je tu ještě jeden činitel; autor si všimnul, že dříve na Korsice, ale i dnes v arabském světě nebo mezi muslimy v západní Indii převládaly velkorodiny, které byly v podstatě endogamní.
Tyto rodiny slučovaly nejen bratry, ale i bratrance, takže většina sňatků se uzavírala uvnitř těchto sociálních skupin. Naproti tomu v celé Evropě platil opak, protože zdejší nukleární rodiny byly exogamní: pod vlivem křesťanství byli mládenci i dívky nuceni hledat si partnery pro sňatek mimo vlastní rodinu, protože sňatek uvnitř rodiny byl považován za incest a tudíž byl i trestán. Endogamie zvyšuje odpovědnost a povinnosti jednotlivce vůči rodině a popírá jeho „sobeckou svobodu“ rozhodnout se podle své vlastní vůle, jak je tomu naopak v případě evropské exogamie.
Síla reformace byla v gramotnosti
Evropská manželství tak otevírají kontakty s jinými rodinami, zatímco endogamní manželství tkví pevně v jedné rodině, která je k většímu celku vázána až na úrovni klanů a kmenů. To může také vysvětlit, proč je v arabských zemích nižší národní soudržnost než právě v Evropě. Proto je také pro nás těžké, abychom se dobře orientovali v konfliktech, jež se odehrávají v Sýrii, Iráku, v Egyptě. Aby mohl Todd aplikovat tuto svou teorii na evropskou historii posledních 500 let, musel posbírat spoustu materiálů v archivech, popsat desítky lokálních rodinných struktur, provést množství statistických rozborů a z toho všeho vytvořit barevné mapy Evropy podle různých typů autonomních rodin.
Nás může zajímat, že Česko zařadil spolu s Německem, Rakouskem a Slovinskem do jednoho regionálního útvaru, kde převládal typ autoritativní nukleární rodiny (typ autorem označený jako „kmen“), kde otec je tím kmenem, o který se dá vždy opřít. Je vcelku pochopitelné, že typ rodiny rovněž předurčoval agrární systém, který v té které zemi platil: u nás šlo převážně o rodinné statky, kde vládl otec jako hlavní autorita a on řídil chod celého hospodářství. Snad právě proto měla reformace takový úspěch v německy mluvících zemích a v severní Evropě. Vždyť Luther řekl: „Jsme všichni kněží.“
A tím jakoby řekl: vy všichni otcové rodin můžete zasednout ke stolu místo kněží a číst a vykládat svým blízkým bibli. Když k tomu přidáme onen bonmot, který se přisuzuje kardinálu Piccolominimu, že každá česká bába znala bibli lépe než arcibiskupové, pak je nám jasné, že jsme se ocitli správně v reformačním klubu. A tím také není divu, když Todd zjistil, že v reformačních zemích ubývalo rychle negramotnosti, která se naopak nadlouho uhnízdila v katolických zemích hlavně na jihu Evropy. (Španělsko a Portugalsko, část Itálie zcela nevymýtily negramotnost do poloviny minulého století.) Todd se v tomto bodu postavil proti Weberovi a jeho tvrzení, že protestantismus byl náboženstvím městské buržoazie; podle jeho mínění to byla ideologie „revoluční“ šlechty.
Modrý banán Evropy
Zvláštním procesem zřejmě prošla Anglie, země, která rozhodně (oproti německy mluvícím zemím) nebyla v gramotnosti v začátcích industrializace v 18. století na čele Evropy. Ostatně textilní továrny, doly a hutě nevyžadovaly nějak přehnaně vzdělané obyvatelstvo. Takže tamní nukleární rodiny na venkově poskytovaly dostatek, jak se dnes říká, pružné pracovní síly, zvláště když je místní šlechta ještě vyháněla z jejich půdy, protože potřebovala pastpastviny pro ovce, neboť vlna byla surovinou i pohonem textilní výroby. A lidé nejen v Anglii potřebovali v malé době ledové (vrcholila v 17. století a trvala až do roku 1850) obléknout.
Jak vidno industrializace dostala do svého vínku dosti nekompromisní nápad jak přeměnit ne příliš gramotné venkovany na nekvalifikovaný proletariát. Náprava začala až v době „druhé“ průmyslové revoluce, počínaje zhruba rokem 1870, když už průmysl vyžadoval mnohem složitější technologie, které využívaly elektrickou energii, různé chemikálie a přesné obrábění. Tato odvětví vyžadovala mnohem vyšší úroveň vzdělání, takže se začaly více prosazovat německy mluvící země (včetně českých zemí). Vzdělání a ekonomický úspěch se tak konečně dostaly do přesvědčivé korelace.
K velké úlevě Todda, který ironicky poznamenává, že mapa „průmyslové Evropy“ v roce 1970 se nápadně podobá mapě z roku 1500 zobrazující jádro území ve tvaru banánu, kde byla tehdy vysoká míra populace, a tudíž se tam (už v té době) nacházela hlavní ekonomická zóna Evropy. A které země tento slavný „modrý banán“ pokrýval? Dnešní Anglii, Belgii, Holandsko, Porýní, část jižního Německa, plus ještě Švýcarsko. Kdo nevěří, ať čte Todda! Ale podle něj to odpovídá i postupujícímu úpadku náboženství v západní Evropě.
Konec náboženství, nástup ideologie
Onu medvědí službu katolické církvi způsobilo odmítání vědeckých objevů, jako byla Koperníkova revoluce nebo Darwinova evoluce. Náboženské rituály a víra ještě mohly přežit útoky heliocentristů, osvícenců a pokrokářů podle toho, jaký typ rodiny kde převládal, ale pokud jde o teologické debaty, ty rozvoj vědy usvědčil z pohybu v kruhu. Pád náboženství ovšem nebyl lineární: zatímco na konci 18. století se stali z evropských intelektuálů, panovníků a dokonce i vysokých kněží agnostici, osvícenství bylo přijímáno hlavně v kruzích skeptické aristokracie.
V Anglii došlo k probuzení proletariátu až v 19. století. Proces odkřesťanštění tak probíhal v Evropě v dlouhém období trvajícím čtvrt tisíciletí: od roku 1730 až do nedávné doby datované autorem do roku 1990. Tak tažení proti katolické církvi bylo v Paříži a okolí úspěšně završeno za francouzské revoluce, v Belgii, Rakousku a Bavorsku však až docela nedávno. Todd je přesvědčen, že „smrt náboženství umožňuje zrod ideologie“. Její věk pak datuje obdobím 1879 až 1965, tedy počínaje francouzskou revolucí a konče „zlatými“ šedesátými lety.
Nicméně nietzscheovský nihilismus (Bůh je mrtev!) mohl vyvolat politickou aktivitu až tehdy, když bylo dosaženo vysoké gramotnosti obyvatelstva, což se může časově dát do souvislosti se zakládáním dělnických stran (u nás sociální demokracie) po revoluci 1848. Smrt Boha neznamenala nic jiného, než že lidé potřebovali najít svou novou identitu, která byla doposud ztotožňována s Otcem na nebesích. A tak ji lidé v 19. století začali hledat v národním nebo třídním uvědomění; když to selhalo, vrátila se ideologie zpět k náboženskému konzervatismu (což byl případ naší druhé republiky 1938–1939 nebo francouzského režimu z Vichy 1940–1944).
Ideologie pro Spojené státy
A nebyl by to Todd, kdyby nenavrhoval studovat různé ideologie v závislosti na převládajícím typu rodiny, i když lze předpokládat, že typ režimu bude hlavně záviset na vnějších okolnostech a nebezpečných událostech (což byla především druhá světová válka). Ačkoliv byla Francie, autorova vlast, z hlediska rodinné strategie velice různorodá – Paříž, její periferie a jih země – jádro země kolem Paříže (čítalo 40 procent obyvatel) vstoupilo do ideologického věku o jedno století před ostatními evropskými zeměmi, ačkoliv její zbytek zůstal katolický a nepřátelský k rovnostářským ideálům.
Tento stav způsobily prý různé typy rodiny, jež se v zemi historicky etablovaly, z nichž rovnostářský typ rodiny odpovídal tomu, co Rousseau definoval ve své „Společenské smlouvě“: v okamžiku, kdy jedinec odchází od své rodiny, de facto zakládá novou nukleární rodinu (což ke konci 20. století vyústí až ve vznik rodiny-domácnosti o jedné osobě). Proto se také v této zemi rozvíjela socialistická ideologie rychleji než vlastní industrializace a proletariát, a dodnes zde existuje spleť různých anarcho-socialistických postojů. Ale na druhé straně tam, kde lidé něco vlastnili (rolníci, malá i velká buržoazie), tíhnuli k „liberálnímu militarismu“: proto měli Francouzi své milované generály – Bonaparte, Pétain, de Gaulle.
Francouzská ideologie pak zažila i úspěšný export. Napoleonské války rozdmýchaly v celé Evropě zájem o myšlenky francouzské revoluce. Být svobodným občanem a národem byl celoevropský sen, který vedl na kontinentu až k osvobozující revoluci roku 1848. Ale největším vzorem byla tato ideologie v Americe, kde zažehla rozhodující moment historie posledních dvou set let: vznik Spojených států. Proto Todd věnoval svou pozornost i této zemi, jež ve 20. století ovládla svým významem celosvětovou ekonomiku, až se nakonec stala jediným hegemonem světa.
Na pomoc Evropě
A byla to Evropa, která. aby se dostala ze svých trablů, musela Spojené státy dvakrát požádat o pomoc: v době první i druhé světové války. (K čemuž jsme se vždy šikovně přitočili, abychom resuscitovali svoji touhu po vlastním státu.) Americká politická moc se stala závislá na síle, kterou ji přisoudili Evropané. Po celé minulé století měly Spojené státy velice kladný poměr ke světu snad právě proto, že si během té doby vytvořily kontinentální stát, který si mohl bez ostatního lidstva vystačit sám, takovou měl ekonomickou moc.
Todd věděl už v roce 1976, že americký systém byl od konce války v roce 1945 velice dynamický, a v každém případě předčil sovětské impérium. Když tento vývoj pokračoval po roce 1990, mohl Fukuyama troubit do světa zprávu o konci dějin. Spojené státy se staly jediným světovým hegemonem a svět převzal jejich ekonomický i kulturní model. A právě když to vypadalo, že bude už na věky mír, došlo k událostem, jež nás opět uvrhly do víru dějin. Todd vyčítá Američanům, že se pustili do válek v Iráku a Afganistanu a stávají se tak pro svět problémem, neboť prý přispívají k destabilizaci světového řádu.
Co k tomu říci na závěr? Dokud Todd argumentuje historií, demografií a antropologií, může docela oduševněle vysvětlit minulé události a vystihnout trendy událostí budoucích, ale jako politolog často kopíruje představy o světě, jež jsou podobné oficiální francouzské doktríně. Nás může mrzet, že jsme pro něho (ale zřejmě nejen pouze pro něho) jakousi koudelí, jež utěsňuje Evropskou unii někde na Východě. Naštěstí se nyní začal věnovat své původní profesi antropologa a začal psát svůj opus magnum o příbuzenských vztazích, jehož opulentní první díl vyšel u Gallimarda před dvěma lety.
Emmanuel Todd (*1951)
Francouzský historik, antropolog, sociolog, politolog a demograf, studoval v Paříži a v Cambridge, kde získal doktorát, jeho ústředním bodem výzkumu je historie rodiny.
Hlavní práce:
1976 La Chute finale: Essai sur la décomposition de la sphere soviétique
1990 L’Invention de l’Europe
2002 Apres l’empire: Essai sur la décomposition du systeme américain (česky Po impériu. Esej o rozpadu amerického systému, Computer Press 2004)
2011 L’Origine des systemes familiaux: Tome 1 L’Eurasie