Náš dnešní hrdina měl pozoruhodný rodokmen. Začněme matkou: její jméno Limouzinová prozrazuje, že rodina pocházela z francouzského města Limoges, proslulého malovanými smalty, o němž se tradovalo, že bylo jedním z hlavních středisek francouzské civilizace, „která zplodila více papežů a méně milenců než jakákoliv jiná“ (Jean Giraudoux). Ačkoliv už jméno „Limouzin“ říkalo, odkud právě tento rod pochází, madam Limouzin povila syna Erika až v předaleké Barmě. Zato rod otcovský, anglický, snad původně pocházel ze Skotska a byl poznamenán koloniálními dobrodružstvími již od 18. století. Rodina se sice chlubila hrabským titulem, ale když se narodil Erikův otec s dlouhým jménem Richard Walmsey Blair, byl už konec nejen s hrabaty, ale i se zdánlivě bohatým dědictvím. Co o Erikově otci vlastně víme určitě?
Že byl koloniálním úředníkem, na počátku však na tom nejnižším stupni úřednické hierarchie, a tedy s dost nízkým platem. Ovšem instituce, kde pracoval, měla pozoruhodný název Opiový úřad Bengálské provincie v Indii, jehož úkolem bylo udržovat v chodu obchodní monopol s opiem určeným pro čínský trh. Táhlo mu však tehdy už na čtyřicítku, budoucnost byla všelijaká a sňatek na obzoru žádný. Zdá se, že oba jeho rodiče se vzali proto, že jim hanbatý bůžek amor příliš dobře neposloužil: oba prožili nešťastnou lásku, a tak šlo spíše o sňatek z rozumu než z velikého vzájemného zalíbení.
Pár slov o rodné zemi
Navíc Richard Blair byl už ve věku, kdy jeho choť Ida Mabel Limouzin mohla být spíše jeho dcerou. Což byl asi důvod, proč nevěstin otec se sňatkem zřejmě nesouhlasil, protože se jej ani neúčastnil. Jejich první dítě, dcera Marjorie Frances, se jim narodila v místě otcova působení v roce 1898. Říká se, že pobyt v Bengálsku její matku moc netěšil, a to ze dvou důvodů: kvůli tamnímu zrádnému klimatu a přeukrutné nudě, která tam mezi anglickými kolonisty panovala. Když bylo Erikovi něco kolem roku, rozhodla se jeho matka vrátit z oné koloniální nudy zpátky do Anglie.
K realizaci matčina snu došlo v roce 1903. Víme to proto, že rodinka se tehdy objevila v Oxfordshiru. Na to, kde se toto hrabství (aneb shire) nachází, odkazuje první část názvu: jde opravdu o slavnou anglickou univerzitu. Rodina dorazila včetně otce, který ji do daleké Evropy doprovodil. Víme to proto, že se jeho jméno ten rok nevyskytovalo na seznamu Angličanů žijících v Indii. Což bylo ostatně dost obvyklé, neboť koloniální úředníci odváželi své rodiny do vlasti, aby tam děti mohly vystudovat. Matka však zřejmě už byla rozhodnuta, že se nazpět do Britské Indie nevrátí.
Usadila se pohodlně ve středostavovské společnosti v městečku Henley nad Temží, necelou hodinu vlakem do Londýna. Dá se tedy říci, že se Eric narodil do doby, kdy Anglie využívala všech výhod, které si vydobyla během předlouhé vlády královny Viktorie. On sám na to vzpomínal dost znechuceně a mluvil o té době jako o éře „vlezlé elegance aristokracie a vulgární tučnosti bohatství“. Pro něho to však byla také doba počátků zdravotních potíží: byly mu necelé dva roky, když ho postihla zrádná bronchitida a jeho matka Ida si do svého deníku poznamenala, že poprvé vyřkl slůvko „zvěrstvo“.
Svět plný zvěrstev
Bylo-li tedy toto slovo už takřka na počátku jeho bytí, pak se snad ani nelze divit, že později to říkal o všem, co se mu nelíbilo: v politice i v soukromí. Ovšem těžko uvěřit tomu, že ho přijal už v tak raném věku, aniž by ho poprvé neslyšel právě od osoby, jež mu byla v dětství nejblíže: tedy právě od své matky. Jako by se mu to protivné slůvko vrylo navždy do hlavy. To byl asi první moment, který si bude často připomínat i v dobách své dospělosti. Eric nebyl v rodině nejmladší: měl ještě druhou sestru Avril (což francouzsky znamená „duben“), takže jí budeme říkat Dubénka.
Jako dospělý muž označoval postavení své rodiny trochu složitě: šlo prý o „nižší vyšší střední třídu“. Přes tento původ se mu dostalo na začátku docela zajímavého vzdělání: vystudoval totiž prestižní chlapeckou internátní střední školu Eton College. Škola byla založena již roku 1440 králem Jindřichem VI., takže nás jistě nepřekvapí, že na ní studovali z dnešní anglické královské rodiny i princové William a Harry (pomineme-li vedle toho dvacet bývalých britských premiérů). Pravdou ovšem je, že Erikovi se ji povedlo vystudovat jen díky stipendiu.
Tehdy možná poprvé zažil to, čemu se říká pocit méněcennosti: z tisíce žáků bylo jen sedmdesát stipendistů. Jejich jména byla opatřena iniciálami K.S. („králův student“). Žili na školní koleji pod kuratelou vychovatelů, zatímco většina studentů bydlela v privátech ve městě. Být „na koleji“ vyvolávalo pohrdání, ale horší byl „mazácký“ systém, který řadil studenty podle ročníku studia. Nejhorší bylo, že si Eric právě v této škole usmyslel, „že je chudým hochem u stolu bohatého muže“. Jeden z jeho movitějších spolužáků, Steven Runciman, který se spřátelil s jeho rodinou, si o tom myslel své, když tvrdil, že…
