Australští domorodci jsou pravděpodobně nejstarší lidskou rasou: jejich pobyt na nejmenším kontinentě trvá více než padesát tisíc let. Řadí se do australoidní skupiny obyvatel žijících nejen na australském kontinentu, 
ale také na Nové Guineji a Celebesu, patřili mezi ně Sakaiové z Malajsijského poloostrova, Véddové z Ceylonu, původní horské kmeny z jižní Indie, archeologicky jsou doloženi z Jávy. Jisté je, že Aboriginálové, jak se australští domorodci také nazývali, přišli do své domoviny z ostrovů na sever od Austrálie, zejména pak z Jávy. Byl to pomalý proces, který trval mnoho staletí, po která se skupiny sběračů pohybovaly sem a tam v celé oblasti; s největší pravděpodobností byly tyto skupiny vytlačeny lidmi s vyšší kulturou. Je třeba si uvědomit, že migrace v této oblasti byla snazší, než se jeví dnes, protože hladina moře byla v době ledové podstatně níže, takže bylo možné se dostat do severní Austrálie ,suchou nohou‘. Ale i po mělkém moři mohli předci dnešních Aboriginálů přeplout kratší vzdálenosti mezi ostrovy a pevninou, protože znali kanoe s vahadly, jež se donedávna zachovaly např. v Melanésii.
Z pobřeží se mohly malé skupiny docela rychle šířit dále do nitra kontinentu, kde nacházely panenskou přírodu a tudíž vhodné prostředí pro sběračské řemeslo. Pravda je, že přesně nevíme, kdy se první migrační vlny do Austrálie dostaly, ani jak dlouho jim trvalo celý kontinent obsadit. Přesto se domníváme (a nálezy archeologických předmětů a uhlíků z ohnišť to dokládaly), že šlo o výsledek velmi staré kulturní okupace. Skutečností je, že minulost australských domorodců se může počítat na desítky tisíc let a že po celou tuto dobu zůstali věrní své paleolitické kultuře. Dokonce australské skalní umění (dochované zejména v Arnhemské zemi na severu Austrálie) zobrazuje některé živočichy, kteří už dávno na kontinentu vymřeli. Ačkoliv evropská kolonizace Austrálie začala před více než dvěma sty lety, etnografické prameny o životě domorodců nejsou tak bohaté jako třeba v případě indiánských kultur. Jedním z mužů, kteří celý život zasvětili studiu domorodé kultury, byl A. P. Elkin. Nechme se tedy jím vést, abychom alespoň trochu mohli této prastaré kultuře porozumět.
Abychom si udělali představu o rozmanitosti australského usídlení, vezměme jako základní nástroj kulturního rozlišení počet domorodých jazyků, které se dochovaly do 20. století: uvádí se počet přesahující pět set odlišných jazyků a dialektů. Důvodem pro takovou kulturní pestrost byly přírodní podmínky, v nichž australští domorodci žili. Tito sběrači potravy a lovci drobné zvěře se pohybovali pomalu krajinou při hledání zdrojů vody a území nabízejícího obživu. Skupiny těchto obyvatel převážně suchých oblastí vnitrozemí byly malé a po několik měsíců v roce izolované, někdy za špatných klimatických podmínek i déle. To byl důsledek australských geografických podmínek spočívajících (s výjimkou východní části Queenslandu, kde se zachovaly zbytky tropických pralesů) v dlouhodobém suchu, jež limitovalo velikost a pohyblivost skupin v prostoru. Co je však podstatné, všechny doložené jazyky patřily k jedné lingvistické skupině, což svědčí jednak o společném původu těchto lidí a jednak o jejich dlouhodobé izolaci na tomto kontinentu.
Všichni Aboriginálové byli sběrači a lovci. Neznali žádnou formu pěstování rostlin nebo chování zvířat a neexistuje žádný důkaz z minulosti, že tomu tak někdy bylo. To ale neznamená, že by jejich život představoval strastiplnou existenci, přestože Austrálie není žádnou zemí oplývající ,mlékem a strdím‘. Přesto Aboriginálové obsadili všechny části kontinentu, včetně těch nejméně pohostinných, ale místo aby toto území co nejvíce využili, přizpůsobili se zdejším podmínkám a vytvořili s přírodou dokonalou rovnováhu. Tak byli schopní rok za rokem, v dobrých i zlých časech, přežít v relativním dostatku díky třem vlastnostem nutným pro dokonalou adaptaci na přírodní podmínky: měli skvělou inteligenci, technologickou zdatnost a vhodné psychologické vlastnosti. To, co na australských domorodcích imponuje především, je jejich šíře a hloubka znalostí přírodního prostředí, jež jim napomáhaly v jejich ekonomické činnosti.
Museli znát všechno, co se na jejich kmenových územích v přírodě vyskytovalo, aby dovedli rozlišit, co je dobré k jídlu a co není; museli vědět, jak získat svou rozmanitou potravu, využívajíce kmenového dědictví na základě dokonalých znalostí z biologie, geografie a klimatologie. Museli umět vyrábět nezbytné nástroje a výbavu pro získávání potravin, museli ovládat pracovní postupy, jak získat různé hlízy, ořechy a bulvy vhodné pro další zpracování, museli vědět co, kdy a kde lze sklízet nebo jakou zvěř lovit. Příroda vytvářela pro Aboriginály systém, v němž byly všechny druhy a jevy navzájem propojeny v čase i v prostoru. Zjevení hvězdy, ptáka nebo květu se stalo důležitým znakem pro nějakou přírodní událost: pro začátek dešťů, pro lov ryb, pro hojnost některých zvířat nebo plazů, pro sklizeň jamů nebo podzemních ořechů, nebo pro dozrávání ovoce.
Pochopitelně všechny tyto znalosti přírodního prostředí, jako byly životní cykly, zvyky a reakce zvířat, ryb, hmyzu, ptáků a rostlin na daném kmenovém území,znamenaly pro tyto sběrače a lovce základní objem vědomostí nezbytných pro jejich život. Příroda pro ně představovala od dětství pomyslnou knihu, v níž si četli a nad kterou také přemýšleli. Ale k tomu, aby byli tito lidé schopní využívat darů okolní přírody, nestačily jenom intelektuální dovednosti, ale museli také umět vyrábět a používat nástroje. Australští domorodci byli nomádi: putovali po svém kmenovém území a hledali potravu. Jak už bylo řečeno, nebyl to pohyb bezradných lidí, ale cílevědomé putování krajem, který dobře znali a věděli, co kde najít pro uspokojení svých potřeb. Mužové cestovali nalehko, vybaveni pouze oštěpy, vrhacími tyčemi nebo bumerangy, připraveni kdykoliv s pomocí těchto zbraní zasáhnout. Ženy je následovaly s dětmi a nůšemi, v nichž byly uloženy dřevěné mísy a hole na rytí, jež sloužily k vyhrabávání potravy ze země, nebo k lovu malých zvířat, ale také dřívka na rozdělání ohně. Tento výčet osobního vlastnictví nástrojů a výbavy zároveň napovídá, jak probíhala přirozená dělba práce mezi muži a ženami.
Členové žijící pohromadě v jedné skupině se pomalu pohybovali kolem základního tábora. Ale lovy na klokana, walaby nebo emu mohly být zdlouhavé a únavné, vyžadující velkou trpělivost, sebeovládání a sebejistotu. Lovci postupovali pomalu, často s tělem pomalovaným hlinkou, se zbraní v jedné ruce a sledujíce stopy zvěře nebo ptáka. V případě neúspěchu museli celý lov podnikat znovu, počínaje novým stopováním zvěře, pomalým přibližováním se k ní a konečným útokem. K výrobě zbraní a nástrojů bylo třeba dost velké zručnosti; výbava se lišila podle různých oblastí a podle toho, co se lovilo nebo sbíralo, ale také podle toho, jaký materiál byl k dispozici, nebo jaký bylo možné získat výměnou. Vedle již zmíněných zbraní a nástrojů vyráběli Aboriginálové jako poslední svědci pravěku kamenné nože, dláta a sekery, stejně jako hroty oštěpů, jež se připevňovaly pomocí gumové pryskyřice. Vrcholem zručnosti byla výroba dlabaných člunů. Stavění chýší bylo v Austrálii vzácné; sloužily ve vlhčích oblastech hlavně jako ochrana proti bodavému hmyzu. Výtvarné nadání se projevovalo malováním a kreslením na lidské tělo, případně ornamentálním či realistickým zobrazováním na kůru; je také známé skalní umění (zejména z Arnhemské země), kdy tamní umělci dokázali znázorňovat zvířecí i lidské postavy na skalní stěny. Malé množství předmětů v osobním vlastnictví, absence oděvů, vzácné stavby přístřeší jsou základní znaky kočovnického života australských sběračů a lovců.
Australské domorodé obyvatelstvo bylo původně rozděleno na více než pět set kmenových skupin. Podle Elkina kmen představoval skupinu lidí, kteří obsadili a vlastnili určité území, na němž lovili zvěř a sbírali potravu, a hlásili se ke společnému genealogickému původu. Kmenová území byla stanovena tradičně podle nějakých přírodních znaků, často nebylo možné přesně stanovit, kterému kmeni území patří a to z jednoduchého důvodu, že to nebylo považováno za tak důležité. Co bylo podstatné: členové jednoho kmene se navzájem znali, mluvili stejným jazykem, uznávali stejná pravidla soužití a měli své vlastní obřady, mýty a víru. Mytologie vyprávěla o předcích a hrdinech, kteří cestovali světem, prováděli své hrdinské činy a známé rituály a nakonec se usídlili právě na daném území. Aboriginálové věřili, že duchové ještě nenarozených lidí již žili v těchto heroických dobách a čas od času se reinkarnovali do lidské bytosti, takže duchové členů kmene, stejně jako duchové přírodních druhů se střetávali s mýtickými předky a hrdiny na jejich cestě po světě. Kmenové území představovalo pro australské domorodce jejich domov: na něm se cítili být doma, ostatně jiná kmenová území nenavštěvovali, i když mezikmenová setkání se pravidelně uskutečňovala. Ta měla velký význam pro šíření různých zvyků a modifikací v sociálních pravidlech, jakými byly systémy příbuzenských vztahů, totemické organizace, různé typy obřadů jako iniciace, nebo pohřební rity. Ve skutečnosti však skutečnou politickou a ekonomickou jednotkou nebyl kmen, ale lokální skupina. Proto mezikmenová setkání organizovali stařešinové z různých lokálních skupin: na nich se obvykle prováděly iniciace, pohřební nebo totemické rituály.
Lokální skupina se obvykle označovala podle nějakého významného přírodního znaku z kmenového území, nebo odvozovala svůj název z nějaké totemické nebo historické souvislosti. Většinou šlo o skupinu, jejíž členové byli navzájem spříznění v mužské linii, včetně žen pocházejících z jiných skupin, a hlásili se k nějakému dávnému předku. Ale hlavním důvodem bylo, že duchové všech příslušníků se vraceli na toto území po ukončení své tělesné existence. Tak byla každá osoba spjata se svou zemí, protože to byl domov jejího ducha. A protože duchové všech členů skupiny pocházeli z původních mýtických duchů daného kmenového území, byli lidé na něm žijící spojeni se svou zemí hlouběji než v případě genealogické příbuznosti. Vysvětlení pro takové chování vycházelo tedy z mytologické minulosti: proto bylo nutné se při obřadech osobně účastnit hrdinských skutků duchů svých předků, kteří kdysi touto krajinou prošli a zanechávali zde různé rituální a spirituální prostředky.
Rodina byla základní jednotkou společnosti a to jak po stránce formální, tak funkční. Sestávala vždy z muže, jeho manželky nebo více žen a z jejich dětí. Po pravdě řečeno vztahy mezi mužem a ženou nebyly příliš stálé, takže mnoho žen se v průběhu svého života stávalo manželkami dvou či více mužů. Manželství však nebylo možné uzavírat libovolně, ale vztahovala se na něj stálá pravidla podléAhající příbuzenským či jiným zvykům. Na základě těchto pravidel se stanovil pro děti jejich sociální a náboženský statut: děti obvykle po svém otci dědily příslušnost k lokální skupině a po své matce členství k sociální skupině (poloviny, klany, sekce, podsekce, totemy apod.). Důležitou úlohou rodiny byla výchova dětí, které se učily nejen základním dovednostem praktického života, ale rovněž sociálnímu a ekonomickému chování. Co je však podstatné: australská rodina byla samostatnou ekonomickou jednotkou, v níž se oba partneři starali o to, jak získat a zpracovat všechno, co spolu s dětmi potřebovali ke každodennímu životu. Někdy se stávalo, že dvě nebo více rodin ze stejné nebo odlišné lokální skupiny lovily a sbíraly potravu společně; pro tato dočasná spojenectví však zůstávala zachována základní dělba činností mezi muži a ženami.
Příbuzenství, jak ho chápali Aboriginálové, bylo podstatně složitější, než jak ho známe my. Vztahy příbuzenství prostupovaly celou společností a překračovaly i hranice jakéhokoliv kmene. V praxi to znamenalo, že každý jedinec, jenž přicházel do styku s jinou osobou, byl považován za příbuzného a druh vztahu mezi dvěma osobami bylo možné identifikovat. To mělo svou důležitost, protože právě na základě příbuzenského vztahu se vytvářela základní pravidla chování uvnitř společnosti. V zásadě dělili příbuzné podle toho, zda šlo o pokrevní příbuzné (prarodiče, rodiče, děti, vnuci, sourozenci, bratranci), nebo o příbuzenství založené na základě sňatku (pro něž zná angličtina výraz ,in law‘ a francouzština podle pohlaví ,beau‘ nebo ,belle‘). V případě malého kmene se sto nebo dvěma sty členy bylo poměrně snadné tyto vztahy stanovit, ale když šlo o větší počet členů, nebo tyto vztahy překračovaly hranice kmene, potom bylo třeba znát dobře základní pravidla příbuzenských vztahů. Elkin jmenuje čtyři principy stanovení australského příbuzenství. První princip říkal, že v každé rodině platily pokrevní vztahy zahrnující pět věkových skupin: prarodiče, rodiče, sourozenci, děti a vnuci. V tom se australští domorodci nelišili od nás. Změna nastala v případě druhého principu, který sledoval postavení tzv. paralelních příbuzných: tak sestra matky měla stejný status jako matka a byla také tak nazývána; totéž platilo pro bratra otce, ten zastával otce a také se tak jmenoval. Jejich děti nebyly proto považovány za synovce nebo neteře, ale za syny a dcery, a na úrovni své generace se nepovažovali za bratrance a sestřenice, ale za bratry a sestry. Třetí princip stanovoval postavení nám známých příbuzných: synovci, neteře, bratranci, sestřenice, strýcové a tety; ti byli tzv. křížoví příbuzní. V tomto případě to znamenalo, že bratr matky měl pro její děti postavení strýce a sestra otce potom byla pro jeho děti teta. Pro děti strýce a tety platilo, že byly považovány za synovce a neteře a ve své generaci potom za bratrance a sestřenice.
Třetí princip byl spojen se dvěma důležitými sociálními pravidly. První se týkalo příslušnosti k lokální skupině, tedy k ,území‘. Platilo, že otec, jeho synové a sourozenci, stejně jako bratrovy děti patřili k témuž ,území‘, ke stejné lokální skupině. Ale matka, její dcery a sourozenci, spolu s bratrovými dětmi náleželi k jinému ,území‘. Tento rozdíl v příslušnosti k lokální skupině měl své vyjádření i v označení skupin: jedna byla ,otcova‘ a ,otcovy sestry‘, druhá byla ,matčina‘ a ,matčina bratra‘. Druhé pravidlo vysvětlovalo zřetelněji označení bratranců a sestřenic: v mnoha australských kmenech se dva mužové navzájem ženili se sestrami, jinými slovy si sestry vyměnili za účelem sňatku. Potom potomci matčina bratra a otcovy sestry byli považováni za bratrance nebo sestřenice.
Čtvrtý princip příbuzenství vyplýval ze vztahů, jež vznikaly mezi příbuznými na základě uzavření sňatku. Nejjednodušším případem uzavírání sňatků byl vzájemný sňatek bratranců a sestřenic podle australské terminologie: jestliže šlo o matrilineární sňatek (syn matky si vzal za ženu dceru matčina bratra), potom tchán ženicha byl jeho strýc a tchýni nevěsty byla její teta; jestliže šlo o patrilineární sňatek (syn otce se oženil s dcerou otcovy sestry), pak tchýni ženicha byla jeho teta a tchánem nevěsty byl její strýc. Těmto sňatkům (a případně ještě sňatku strýce s neteří) byla v mnoha případech dávána přednost před jinými možnými sňatky. Jestliže ovšem nebyly tyto sňatky předepsány jako preferenční, mohla přijít na řadu mnohem složitější pravidla uzavírání sňatků. V každém případě množství uzavíratelných sňatků bylo omezené na předepsaná pravidla. Možná právě proto Elkin konstatuje jistou nestabilitu manželských svazků, jež se projevovala častými rozvody.
V zásadě se dá říci asi toto: podobně jako všechny australské jazyky patřily k jedné jazykové skupině, také s příbuzenskými systémy to bylo podobné; pravidla sňatků byla založena na podobných principech, i když mezi jednotlivými typy byly zajímavé a významné rozdíly. Všech pět typů bylo pojmenováno podle dobře popsaných kmenů, jež žily v severozápadní Austrálii. Názvy těchto kmenů byly Kariera, Karadžeri, Aranda, Aluridža a Ungarinyin. Každý z těchto typů se vyznačoval odlišnými způsoby sociálního chování, zvláště pak s ohledem na pravidla uzavírání sňatků.
V systému Kariera byly přípustné sňatky uzavírané mezi bratranci a sestřenicemi (podle australské terminologie příbuzenství; obecně šlo o tzv. křížové bratrance a sestřenice). V tomto případě pocházelo každé manželství ze dvou původních rodin na úrovni generace prarodičů. Systém Karadžeri připouštěl podobné sňatky mezi bratranci a sestřenicemi, ale pouze v případě, že si syn matky vzal za ženu dceru matčina bratra; sňatek syna otce s dcerou otcovy sestry byl zakázán. Výsledkem bylo spojení tří původních rodin na úrovni generace prarodičů. V systému Aranda byly sňatky mezi bratranci a sestřenicemi zakázány, teprve až v generaci jejich dětí byly povolené. Potom platilo, že takový sňatek spojoval čtyři rodiny na úrovni generace prarodičů. Systém Aluridža se vyznačoval oproti předchozím systémům jistou nepravidelností, neboť všichni bratranci a sestřenice byli považováni za bratry a sestry, takže jejich sňatek byl zakázaný, ale byl přípustný o generaci níže, ale manželky se lišily od arandského typu. Systém Ungarinyin byl také podobný arandskému systému tím, že také zakazoval sňatek bratrancůa sestřenic a spojoval tak čtyři rodiny, ale svou úlohu v uzavírání sňatků nehrál příbuzenský poměr, ale příslušnost k lokální skupině, případně ke klanu. Vedle těchto pěti sňatkových systémů existovaly ještě další variace, ale žádná z nich nebyla pronikavě odlišná od těch modelových. Možná, že tato stanovená pravidla se nám mohou zdát zbytečně restriktivní, ale je třeba si uvědomit, že australští Aboriginálové žili v malých lokálních skupinách (což byl důvod v první řadě ekonomický); ale navíc byla tato pravidla výsledkem jejich intelektuálních schopností. Ne nadarmo se o nich říkalo, že to byli ,dandyové‘ pravěku.
Povinnosti, zákazy a výsady vyplývající z příbuzenských vztahů ovládaly chování každé osoby od jejího útlého mládí až do smrti; byly patrné v konverzaci mezi lidmi, v uspořádání táborů, v návštěvách příbuzných. Překvapivé byly zejména některé zákazy: v mnoha případech se zeť a tchýně nesměli mezi sebou stýkat, nebo spolu mluvit. Takových zákazů bylo hodně, ale nebyly výrazem nepřátelství, protože tito lidé byli navzájem spojeni mnoha vzájemnými povinnostmi a dary. Na tyto sociální zákazy dále navazovala tabu týkající se vyslovení osobních jmen, takže nešlo ani některé příbuzné pomlouvat. Solidarita každé lokální skupiny a tendence, aby bratři a sestry žili společně v jedné z nich, byla protiváhou k těmto restrikcím. Malé rodinné skupinky, jejichž členové se dělili o potravu, seděli poblíž ,kuchyně‘ (ohniště, kde se jídlo připravovalo) vždy na svých místech daných podle pravidel příbuzenství. Zatímco mezi dvěma rodinami se vedla živá konverzace, členové jedné rodiny seděli potichu, otočení k sobě zády.
Zásnuby dvou lidí byly zcela v kompetenci jejich rodin. Obvykle je uspořádali rodiče, bratři matek či babiček nebo bratr nevěsty se souhlasem starších členů lokální skupiny. Zásnuby dětí byly běžnou záležitostí, často se stávalo, že nevěsta byla přislíbena mužovi, ať šlo o syna nebo synovce, dříve než se narodila. Z toho jasně vyplývá, že sňatky nebyly záležitostí citových nebo erotických přání, ale podléhaly recipročním povinnostem jednotlivců, rodin nebo skupin. Protože dívky byly připravené k sňatku ihned po skončení puberty, zatímco chlapci museli projít nejprve iniciací, stávalo se často, že se dívky vdávaly za podstatně starší muže. Zvláštní institucí byla dočasná výměna manželek, která byla vždy spojena s určitými pravidly: když šli muži na nebezpečnou výpravu, byla výměna výrazem jednoty skupiny, obdobně výměna oddalovala boj mezi skupinami a potvrzovala mírová ujednání, nebo byla součástí některých kmenových slavností jako součást některých ritů, stejně jako znakem přátelství a pohostinnosti.
Zvláštní institucí australských Aboriginálů byl totemismus. Podle Elkina šlo o více než o mechanismus upravující sňatky uvnitř společnosti. Podle něho to byl náhled na svět, přírodu a domorodý život, který vycházel ze sociálního uspořádání a mytologie, byl to systém, jenž inspiroval rituální činnosti a spojoval současníky s předky. Byl to způsob, jakým místní lidé vtahovali přírodu do sociálního a rituálního života, jak prostřednictvím slavností ovlivňovali hojnost potravy a vody jako zdrojů obživy, jak se chránili před nebezpečím a jak pronikali do budoucnosti. Hlavním rysem totemismu byl vztah mezi jednotlivcem nebo skupinou a přírodními objekty nebo druhy, na jehož základě docházelo k pojmenování lidí jménem jejich totemu. Elkin klasifikoval totemický jev podle formy a funkce. Formou rozuměl způsob, jakým jsou totemy rozdělovány mezi členy kmene, čili jak se vytvářely totemické skupiny (podle toho, jak se kmen dělil na poloviny, klany nebo pohlaví). Funkcí potom označoval úlohu, jíž totemy měly ve společnosti (jak pomáhaly regulovat sňatky, zachovávat morální a sociální pravidla, nebo napomáhat psychologickým podmínkám života). Ale v každém případě australský totemismus představoval spojení mezi každodenní existencí domorodé společnosti a tajným životem mýtů a rituálů.
Obřady se konaly povětšinou ve zvláštních táborech a ženy v nich hrály obvykle podřadnou úlohu, s výjimkou speciálních ženských ritů. Mužové, aby mohli vykonávat slavnosti, se museli odebrat na tajné místo, kde trávili hodiny, dny, ale třeba i týdny tím, že zpívali, prováděli obřady, jedli a spali. Lze v podstatě říci, že vykonávání rituálů mělo velký psychologický význam, neboť po návratu do tábora se mužové cítili svěží na duchu i na těle. Ženské obřady probíhaly obdobně a byly spojeny s celou řadou tabu, pouze se více tančilo a zpívalo; ve zpěvech si ženy přály nové milence, ale zároveň aby jejich mužové byli počestní a žádostiví. Posvátné rituály tak probíhaly na třech různých úrovních: jedny byly pouze pro zasvěcené muže, jiné se konaly zcela v režii žen a některé na úrovni celého tábora. Většina mýtů, které se při obřadech vypravovaly či hrály, popisovala život dávných hrdinů a předků z dob, kdy ještě existovala věčnost; této době říkali australští Aboriginálové velice poeticky ,doba snění‘. Obřady přechodu – iniciace a pohřby – byly velkými slavnostmi, jichž se účastnily celé kmeny a které se velmi pečlivě připravovaly dlouhou dobu. Jejich hlavním posláním bylo potvrdit význam jedince pro kmen, vyzdvihnout jeho pozitivní sociální úlohu a zajistit mu respekt uvnitř kmene (v případě iniciace mladého člověka), nebo místo mezi předky z ,doby snění‘ (v případě úmrtí). Vyprávění Elkina o australských domorodcích je strhujícím čtením, které má dnes svou důležitou historickou úlohu, neboť byl jedním z posledních svědků australského pravěku.
Adolphus Peter Elkin (1891–1979) Australský antropolog, který se jako velký obdivovatel Darwinova díla začal systematicky zabývat australskými domorodci, popsal jejich sociální strukturu, materiální a kulturní život, jejich myšlení a umění.
Základní díla:
1938 The Australian Aborigines: How to Understand Them
1944 Citizenship for the Aborigines
1946 Aboriginal Men of High Degree