Výtvarné dada začalo podle Ludvíka Kundery Duchampovým olejem Mlýnek na kávu v roce 1911. Literární dada je o pět let mladší. Jeho zrod se datuje legendárním vystoupením Tristana Tzary & spol. v curyšském kabaretu Voltaire 6. února 1916. Dada má ale svůj kořen i své výhonky. Patafyzika, kubofuturismus, surrealismus a všechny poválečné neoavantgardy, jako lettrismus, situacionismus, happening, ale i vlna absurdního dramatu, se sice různí v čitateli, na jmenovateli se ale vesměs shodnou. Je jím absurdní komika.
Jak se poučíme v Teorii komiky (2000) Vladimíra Boreckého, absurdní komika „dosáhla své kulminace […] na přelomu 19. a 20. století“. A co je absurdita? Poslužme si znovu Boreckým, který rozlišuje čtyři fáze komiky: „ V případě naivity jsem to já, kdo je k smíchu, aniž bych si toho byl vědom. U ironie je mi k smíchu druhý, ale nepřipouštím si vlastní směšnost. Humor je sebeironie. Humorista je schopný vysmát se sám sobě. V absurdní komice ztrácí já poslední zbytky jistoty, které má ještě v humoru. Vše je komické, včetně toho, že se s tím nedá nic dělat.“ (in Radim Kopáč: Je tu nejdrahocennější hlava, 2003). Ve světě se dada uchytilo rychle v německé (Arp, Ernst, Huelsenbeck, Schwitters), anglické (Duchamp, Picabia, Ray) i francouzské jazykové oblasti (Aragon, Breton, Cravan, Ribemont -Dessaignes, Soupault). Kulminačním bodem byl rok 1923. Následovala transmutace do surrealismu. Za „ryzí, ba žhavé 
dada -jádro“ bere Ludvík Kundera „ducha negace“, obecněji pak „anti -umění“. Prostě revoltu proti dosavadnímu chodu dějin, společnosti, kultury. Revoltu výbušnou, likvidační, neuznávající nic, co předcházelo. Tzara to říká v jednom svém verši jasně: „A vy všichni jste idioti.“ Do českého kontextu proniklo dada zejména péčí Karla Teiga. Ve studii Svět, který se směje (1928, 2004) ale autor platnost pojmu výrazně rozšiřuje: „Slovo,dada‘ opisuje a označuje tu komickou nesmyslnost, bláhovost, nepatřičnost, nenáležitost, směšnost, která pochodí z nepřiměřenosti.“ Teige vyvádí dada z literatury a výtvarného umění směrem k happeningu, k akci, k živému umění a podsouvá mu spíše ironické rysy, jak svědčí následující příklady: „Destinnová, zpívající sokolíkům na vyšehradské skále, je dada. […] Dr. Karel Kramář je dada. Peroutka literární kritik je dada. Československý fašismus je dada. Vatikán je dada.“
Teige bral dada dynamicky, přes rané divadlo Voskovce a Wericha. Před jejich Vest Pocket Revuí (1927) ale měli k obsahové náplni pojmu blízko Ladislav Klíma (Putování slepého hada za pravdou, rukopis 1917, knižně 2002), Hašek se svým Švejkem, Vladislav Vančura v povídkové prvotině Amazonský proud (1923), Josef Váchal, vzdáleně snad i Lev Blatný a Čestmír Jeřábek. Po nich už to bylo horší. Dada se v Čechách nijak silně neujalo. Například ve srovnání se surrealismem. Ani v původní tvorbě, ani v překladu. První výbor z Tzarovy poezie vyšel teprve v roce 1966 (Paměť člověka), druhý 2007 (Daroval jsem svou duši bílému kameni). Arp přišel na řadu ještě později: 1988 (Na jedné noze) a 2010 (Zádumčivé plameny). Zpřístupnit v češtině literární práce Huga Balla má v plánu nakladatelství Rubato (k tomu text v tomto čísle na s.???) teprve na letošní rok. Na úpatí padesátých let navázali na jisté fasety dada Šmidrové (Dlouhý, Koblasa, Komorous, Nepraš, Vožniak), později Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu (Borecký, Brikcius, Jirous, Jirousová, Kroutvor, Lamr, Rudolf Němec, Nepraš, Plíšková, Sion, Slavík, Steklík). V roce 1966 připomněla dada Světová literatura Kunderovým seriálem Dada panoráma. V sedmdesátých a osmdesátých letech se 
pak řady sympatizantů rozšířily o básníky Ivana Wernische a Andreje Stankoviče. V roce 1983 vydal Jazzpetit polooficiálně další z Kunderových prací k tématu, bohatě ilustrovaný titul s prostým názvem Dada. Po roce 1989 se k dada opakovaně vyslovili Eugen Brikcius (viz například vybrané party v sebraném spisu A tělo se stalo slovem, 2013, anebo rozhovor na s.???), Patrik Linhart (viz text na s.???), Jan Nejedlý (zejména v rámci své publicistiky) nebo Viki Shock, který ve sbírce Dvakrát opakované ňadro (1999) navázal programově přímo na Tzaru. Průběžně připomínali dada surrealisté kolem Vratislava Effenbergera, později Františka Dryjeho (zejména překlady ve své tribuně Analogon). Dnešní svět se sice směje jiným smíchem než za první republiky, ale Teige měl ve svém praktickém pojetí dada pravdu. Zkuste si aktualizaci jeho citátu sami. Až zalijete svůj konceptuální ortel minerálkou z hradní konvičky, pošlete výsledek na adresu: dada@unijazz.cz. Pátý, druhý a šestnáctý obdrží hodnotnou cenu.
Karel Teige – padada,
na mozek co napadá…
Vedle Teiga
ruská tajga
kvetoucí je zahrada!
T. R. Field: Kosočtverce na ohradách