PUSŤTE VLKA DO OVČÍNA UNESCO
je slovutná organizace, která je celosvětově známá tím, že má na starosti záchranu kulturního a přírodního dědictví na této planetě. Málo se ovšem ví, že krátce po svém vzniku v roce 1945, se začala také zabývat otázkou rasismu. Ostatně jedním z jejích úkolů je také prosazování úcty k lidským právům. Proto v roce 1951 oslovila řadu autorů, aby se k tomuto tématu vyjádřili; jedním z nich byl tehdy neznámý francouzský antropolog Lévi-Strauss, který shrnul své názory v práci Rasa a dějiny (české vydání Atlantis, Brno 1999), kde hovoří o tom, že rozmanitost lidských kultur ve své intelektuální, estetické a sociální formě nemá žádný vztah k rozmanitosti lidských skupin na biologické úrovni. O dvacet let později se táž organizace obrátila znova na tehdy již slavného a respektovaného vědce, aby pojmenoval změny, které se udály od doby, kdy se UNESCO vydalo do boje proti rasismu. Ale tentokrát byl z práce nazvané Rasa a kultura docela pěkný skandál. Lévi-Strauss se snažil vysvětlit, že pro rozptýlení rasových předsudků nestačí shromažďovat stále tytéž argumenty proti měření koster, cejchování barvy kůže, očí a vlasů, ale že boj proti rasismu představuje otevřený dialog s novou vědní disciplinou, kterou je genetika. Protože jedině genetici mohou nejlépe ukázat, co je u lidí biologicky vrozené a co kulturně získané. A právě odpovědi, které nám oni mohou nabídnout, přispějí ke změně dogmatického charakteru rasové otázky. A protože mezi etnology a antropology se tato debata odehrává ve sklenici vody, mohou genetici do problému vnést čerstvý vítr. Ale s touto představou Lévi-Strauss neuspěl: bylo to jako zavést vlka do ovčína.
Ale nakonec se neuvěřitelné stalo skutkem: několik let poté se objevila genetika jako etnografické téma. Nejprve šlo o to rozpoznat hlavní metafory, v nichž je dané téma zakleto, a posléze odlišit tyto metafory od skutečného poznání. Těmi hlavními metaforami byly Darwinův ,přirozený výběr‘ a Schrödingerův ,genetický kód‘. A otázka zněla: co s těmito metaforami mohou antropologové udělat? Mohou se kolem nich intelektuálně sjednotit? Protože tím, kdo klade stále nové a nové otázky, je především politika. Přitom už nejde jen o rasismus, ale o nové podněty, jakými jsou klonování, nebo uzavírání sňatků mezi homosexuály.
Antropologie se tak dostala na poněkud široké pole, které ohraničují tři vzdálené body: věda, která má dávat ty správné odpovědi, zisk, který z toho budeme všichni mít, a příbuzenské vztahy, jichž se to vše týká nejvíce. Příbuzenství bylo pro novou generaci antropologů tématem poněkud irelevantním, zato ostatní otázky se staly zajímavými tématy lidské genetiky. Jediné, na čem se antropologové a genetici mohli od začátku shodnout, bylo to, že rasa v tom smyslu, jak to viděly předchozí generace, prostě neexistuje. Jinými slovy řečeno: chceme-li sledovat lidskou různorodost, musíme se buď zbavit pocitu, že jsme něco přehlédli, anebo předefinovat, co to vlastně rasa je. Právě z tohoto hlediska je velmi zajímavé seznámit se s názory amerického vědce s proslulým jménem; jmenuje se totiž Marks a jeho povolání zní poněkud exoticky: molekulární antropolog.
HLEDÁNÍ PŘÍRODNÍHO ČLOVĚKA
Prakticky od doby, kdy se Evropané poprvé dostali do kontaktu s exotickými etniky, začali evropští intelektuálové přemítat, jak vlastně vypadal přírodní člověk, divoch, jenž nepoznal kulturu. Když Španělé objevili pro Evropu Nový svět, převtělila se představa člověka bez kultury do obrazu amerického domorodce. Jinými slovy: Indiáni představovali lidi ve stavu přirozenosti v kontrastu k tehdejší evropské civilizaci. Domorodí lidé v Americe žili „ve stálé touze po přirozené chlípnosti, byli osamělí, chudí, divocí, zvířecí“. Ejhle, přírodní člověk byl na světě! Ale byl popsán očima evropských dobyvatelů, misionářů a dobrodruhů. Pro intelektuály za mořem vlastně představoval spíše srovnávací model než konkrétního člověka v přirozeném stavu. Tak začalo v novověku zkoumání přírodního člověka a ti, kdož studovali indiánská společenství, byli přesvědčeni, že našli počáteční projevy kulturních instinktů, jimiž se vyznačovali již naši archaičtí předci. S postupnou kolonizací Austrálie v 19. století však byli Indiáni v představách přírodního člověka nahrazeni australskými domorodci. Před první světovou válkou jim už Evropané díky Durkheimovi (psali jsme o něm v UNI 10/2001) přiznali nejprostší formy náboženství a tím také sice primitivní, ale přeci jenom kulturu. Antropologie se na dlouhou dobu s tímto výkladem spokojila. Trvalo to takřka padesát let, než přešli vědci na nové téma: v roce 1966 se konala konference nazvaná Man the Hunter (Člověk lovec). Tehdy se do ohniska zájmu dostali afričtí lovci a sběrači z polopouště Kalahari, kteří se na dlouho stali předobrazem přírodních národů, protože vytvářeli ona společenství, v nichž náš biologický druh žil po většinu doby své existence. Z toho pak logicky vyplynulo, že v našich genech musí být zakódován především způsob obživy skládající se z toho, co lidé získali lovem a sběrem. A badatelé se pranic nezajímali, zda archaičtí lidé, které známe z archeologických vykopávek, byli přesně takoví jako modelová kultura kalaharských domorodců. Navíc právě tyto výzkumy dokázaly, že lidé nikdy nežili zcela izolovaně, ale měli přeci jenom čilé styky se svými sousedy, takže výměna předmětů, ale i myšlenek probíhala paralelně s uzavřeným životem komunit našich předků. Z toho podle Markse vyplývá, že ani původní obyvatelé jihu Afriky nejsou ztělesněním lidské přirozenosti, neboť na ně musela působit nějaká dřívější kultura. A tak jediný pozitivní nález říká, že přírodní člověk jistě žil bez okázalosti a nádhery, ale také bez jakékoliv bídy a sociální nerovnosti.
ŠIMPANZI JAKO HIPPIES?
Když už to vypadalo, že původního člověka, jenž by žil bez kultury, stěží najdeme, objevila se v devadesátých letech minulého století myšlenka, že nejblíže stavu lidské přirozenosti nakonec bude nám nejbližší přírodní tvor: šimpanz! Geneticky se šimpanzům velice podobáme: snad jen dvěmi procenty genů se vzájemně lišíme. Ale i když jsme si tak podobní, nejsme šimpanzi. Vyznačujeme se vzpřímenou chůzí, věnujeme se sexuálním hrátkám, vaříme si jídlo, potrpíme si na tělesné ozdoby. A nám zase chybějí některé fyzické výhody šimpanzů: nadlidská síla, přirozená schopnost šplhat, silný chrup. Za těch sedm milionů let, kdy se náš vývoj rozdělil, se mnohé změnilo. Ostatně neexistuje záruka, že chování šimpanzů má nějaký přímý vztah k jakékoliv lidské činnosti, i když nelze popřít, že máme některé rysy společné. Odvozovat lidskou přirozenost od šimpanzů je tak trochu past. Jistě, šimpanzi ukazují, že jsme v dobách našich biologických předků žili mnohem prostším životem. Ale to, že vlastně nevíme, jak tito předkové žili, ještě neznamená, že právě šimpanzi nám ukazují naši dávnou minulost.
Terénní výzkum šimpanzů za více než čtyřicet let ale přinesl přeci jenom užitečné poznatky. V šedesátých letech se zdálo, že tito tvorové žili v souladu s přírodou, v přirozené radosti ze života a v kolektivní sexuální nevázanosti. O dvacet let později se zjistilo, že jsou tito primáti mnohem agresivnější, že brutálně loví jiné opice a že dokonce krutě zabíjejí vlastní soukmenovce. Stačilo deset let a ukázalo se, že se mnohé skupiny těchto lidoopů navzájem svým chováním liší, čili že jsme na stopě vzniku různých šimpanzích „kultur“. Jak je možné, že se tyto výzkumy ve svých závěrech tak lišily? Mohla za to doba. V šedesátých letech se život šimpanzů podobal bezstarostným toulkám hippies, o dvacet let již byli krutými zabijáky a nakonec jsme si všimli jejich multikulturního jednání. A Marks pouze konstatuje: sice jsme se o chování šimpanzů dost dověděli, ale více tyto výzkumy prozradily něco o nás a o době, v níž jsme žili. Vědci studující chování šimpanzů prostě nebyli schopni oprostit se od toho, že tyto lidoopy posuzujeme v rámci našeho kulturního a symbolického kontextu a mylně jim přisuzujeme prvky lidského chování. Konec konců šimpanzi nejsou lidé ani historicky, ani kulturně.
Marks při této příležitosti říká, že chceme-li rozlišovat mezi všemi alternativami, jež nám hledání přírodního člověka nabídlo v historii antropologické vědy, musíme najít způsob, jak tyto možnosti testovat, neboť právě to je vlastností vědy. Bez toho nelze hovořit o vědě. Proto celý vývoj názorů o lidské přirozenosti není ani tak záležitostí vědeckých projevů, jako spíše věcí vývoje našich představ o světě kolem nás v posledních třech stech letech. Celé hledání člověka bez kultury tak narazilo na jeden podstatný rys našeho druhu: lidská kultura není geneticky přenosná, ale musíme se jí učit. Biologie v antropologii nás tak zavádí na šikmou plochu vědy: šimpanzi, pravěcí hominidi a nedávná sběračská společenství nám těžko alespoň rámcově mohou poskytovat závazné údaje o evoluční minulosti našeho druhu. Jako lidé nejsme ani rovnocenní, ani zaměnitelní s jinými druhy. A tak se soustavně utápíme pouze v zajetí našich představ.
PŘÍČINY LIDSKÉ ROZMANITOSTI
Není asi na závadu si připomenout, že ač patříme k témuž druhu, velice se od sebe lišíme. Ovšem srovnání různých etnik mezi sebou může přinést zjevné, především politické problémy: není to jen tak jako srovnávat pavouky a netopýry. Z hlediska fyzického vzezření se lidé hlavně liší svými vnějšími znaky: 
pokožkou, vlasy, obličejem, tvarem těla. Nechtěným důsledkem ostatních odlišností, jazykových a kulturních, je potom zveličování právě oněch rozdílů tělesných. Ale přitom se lidé v některých fyzických rysech takřka vůbec od sebe neliší. Třeba kostry se odlišují jen nepatrně: kdyby se lidské kosti pocházející z různých populací a kontinentů smíchaly dohromady, těžko by se dal určit jejich původ. Z toho je asi patrné, že původní lidé tohoto světa netvořili od sebe oddělené skupiny, ale byli ve své fyzické podobě jednotní. A to přesto, že dlouhou dobu tvořila vědecká klasifikace tělesných odlišností lidí hlavní důvod pro existenci oboru zvaného fyzická antropologie. Pro ni platilo ještě dlouho po válce, že existují nejen rozdíly rasové, ale že také doba původu jednotlivých ras je odlišná a je příčinou kulturních rozdílů. Jinými slovy ty poddruhy Homo sapiens, které byly nejstarší, dosáhly vyšších úrovní civilizace než ty, které byly mladší.
Až kolem roku 1962 se mnoho antropologů shodlo na tom, že úroveň civilizace není výsledkem přírody, ale sociálního a kulturního vývoje. A tak není možné hořekovat nad tím, že Eskymáci nevynalezli ledničku a Afričané neumí bruslit, protože obě populace mají za sebou jiné dějiny a žijí v naprosto odlišných přírodních podmínkách. Proto je nasnadě otázka, zda je vůbec možné srovnávat světové populace. Problém je v tom, že všichni vědci, kteří se tímto problémem zabývali, pracovali povětšinou na společenskou zakázku. Takže správná počáteční otázka zní: proč vůbec takový výzkum dělat? Ve společnosti, která je rasově zaměřená, je vždy smyslem výzkumu ty ostatní poškodit. Ale když se u nějaké populace provede důkladný antropologický rozbor, rasově podložené výsledky se okamžitě zhroutí. Ale může konečné řešení přinést genetika, jak se už v roce 1971 domníval Lévi-Strauss?
O rok později, v roce 1972, se americký genetik Lewontin pustil do studia genů, jež mají na starosti tvorbu krevních skupin. A z dat různých světových populací odhalil dvě věci. Jednak, že si lidé hledají své pohlavní partnery za účelem rozmnožování nejen ve svém etniku, ale rovněž i mezi svými sousedy, takže dochází ke stálému vzájemnému genetickému ovlivňování. A jednak, že tímto způsobem je dosaženo stavu, kdy všechny populace obsahují téměř všechny typy genů pro tvorbu krevních skupin. S výjimkou velmi vzácných místních mutací, kam patří třeba Baskové. Z tohoto genetického rozboru tak vyplynulo, že 85% genetické rozmanitosti se týká jedinců téže populace; ale jen 9% této rozmanitosti přináleží populacím téže ,rasy‘; zbytek, tedy 6 % genetické výbavy tvoří ,mezirasové‘ rozdíly. To znamená jediné: rasa je bezvýznamný, okrajový stín na obraze člověka. Když budeme srovnávat odlišné vlastnosti Švédů a Keňanů, zjistíme, že jsou jen malým zlomkem rozmanitosti, kterou oplývají členové téže populace či populací stejného kontinentu.
VŠICHNI POCHÁZÍME Z AFRIKY
Ještě zajímavější výsledky přineslo sledování té části DNA, jež se dědí pouze v mateřské linii (tzv. mitochroniální DNA), protože lidské vajíčko si své charakteristiky ponechává, zatímco spermie se jich zbavují. To ovšem znamená, že každé dítě je vlastně tak říkajíc mateřským klonem. Už první závěry z tohoto výzkumu se ukázaly být velice důležité. Na vzorku sto padesáti jedinců z různých populací bylo dokázáno, že Afrika představuje geneticky nejrůznorodější kontinent. Tím, že je část DNA předávána po mateřské linii, musela nevyhnutelně ona původní DNA patřit ženě, o níž lze metaforicky říct, že jde o mitochroniální Evu. Důsledky tohoto objevu měly pro další genové vybavení člověka podstatný význam: ukázaly, že Afričané jsou v některých případech geneticky bližší Evropanům nebo Asiatům než jiným Afričanům. Z toho vyplývá, že Afričané zahrnují ve své genové výbavě Evropany i Asiaty. Genová výbava Evropanů a Asiatů má tak znaky výrazné specializace. Obrazně řečeno: srovnáváme-li Evropany, Asiaty a Afričany, je to podobné, jako bychom porovnávali psy, krávy a savce; psi i krávy jsou podmnožiny obsažené již v množině savců.
Proč tomu tak je? Dá se z toho totiž usuzovat, že moderní lidé mají svou kolébku právě v Africe. Na tomto kontinentu se moderní lidé vyvinuli a někteří z nich odešli do Evropy, jiní do Asie a odtud do Austrálie a do Ameriky. Vůči tomuto výzkumu se v posledních deseti letech zdvihla určitá vlna kritiky, aniž by však popřela výsledný evoluční model. Početné vědecké týmy se snažily zjistit genetickou vzdálenost mezi těmito třemi populacemi. Ale obvykle dospěly k natolik odlišným závěrům, že to vedlo až k přesvědčení, že se všechny mýlily. Genetik Cavalli-Sforza dokazoval, že Evropané a Afričané jsou navzájem geneticky velice blízcí a Asiati se od nich oddělili někdy před 35 až 40 tisíci lety; genetik Nei naproti tomu tvrdil, že Evropané jsou geneticky blízcí Asiatům, a obě rasy se oddělily od Afričanů před 115 až 120 tisíci let. Přitom oba tito vědci byli vynikající populační genetici, ale oba věřili, že rasové třídění má skutečný, biologický základ. A důvod? Podle Markse se ukázalo, že rasa je jev, který vychází z určitého kulturního vzorce, do něhož nebyla vložena žádná biologická podstata.
Co nás ovšem nad tímto modelem napadne, je nová otázka: kam patří naši dávní součastníci – neandrtálci? Tito robustní a svalnatí lidé osídlili v době ledové Evropu, žili tady snad několik stovek tisíciletí, aby někdy před třiceti dvěma tisíci lety záhadně vymřeli. Stali se vývojovou záhadou. I když se stavbou těla od moderních lidí dost lišili, těžko najdeme jinou lidskou populaci, která by nám mohla být fyzicky i kulturně bližší. Šlo o jiný biologický druh, nebo to byli naši příbuzní? Kdyby šlo o jiný druh, museli bychom zdůraznit jejich odlišnost, jinakost chcete-li. Kdyby platilo to druhé, a sice, že to byl jen jiný poddruh, potom by se mohli neandrtálci s dnešními lidmi křížit. Ale otázka poddruhů současných lidí je velice sporná. A tak na pomoc přišla opět genetika. V roce 1997 proběhlo porovnání krátkých úseků mitochroniální DNA neandrtálce a dnešního člověka. Podle rozdílů nalezených mezi oběma DNA lze usuzovat, že se obě populace od sebe oddělily někdy před šesti sty tisíci lety. A to by tedy svědčilo o tom, že jde o dva odlišné druhy, které společně sdílely evropský prostor, ale jestli se mohly společně množit, to nevíme a vědět ani nemůžeme.
SKARIFIKACE, ANEBO PIERCING?
Biologická antropologie má dva předměty svého zkoumání: jednak objasnit genetické údaje a jednak ukázat kolik toho opravdu víme o vztahu přirozenosti a výchovy. Genetika ve své podstatě hledá způsob, jakým jsou informace zakódované v DNA a jak se potom následně projevují ve vlastnostech jedince. Některé vztahy jsou docela jasné: můžeme zdědit geny, v nichž je fyziologicky skryta určitá nemoc; její průběh může být proměnlivý, ale pravděpodobnost, že danou nemoc dostaneme, je vysoká. Naproti tomu existují však vztahy, které jsou méně zřejmé: lidé se světlou pletí mají obvykle děti s podobnou pletí; to samé platí pro jiné tělesné vlastnosti, 
jako jsou výška postavy, sklon k tloustnutí a podobně. Jak je možné této dědičnosti rozumět geneticky? A ještě obtížnější otázka zní: jak je to v případě vlastností, jež jsou spojeny s chováním jedince. Proč je někdo agresivní a druhý pasivní. A co je vlastně normální?
V současné době vývoj genetického výzkumu ovlivňují především lékařské zájmy a biochemické technologie. A tak se geny rozdělují do dvou navzájem odlišných kategorií. Do první skupiny patří ty, které jsou dobře popsané na biochemické úrovni a které kódují enzymy nebo krevní skupiny; platí pro ně, že jsou velice proměnlivé, ale jejich rozmanitost je normální. Druhá skupina obsahuje geny, které mají vliv na celý organismus a tvoří ji především geny nemocí. Zdánlivě toto rozdělení nepřináší žádný užitek pro naše vyprávění. Ale z uvedené kategorizace genů vyplývá, že hledání genů pro tělesné odlišnosti není hlavním předmětem genetických výzkumů. Nemáme totiž vůbec ponětí, jak hledat geny pro normální stav, jakým je rozmanitost fyzického vzezření. Díky způsobu, jakým se geny studují, tak dostáváme hlavně jakousi morbidní mapu lidského genomu s jeho seznamem chorob. Ale co nám to řekne třeba o zálibě lidí zdobit se? Tak třeba skarifikace: někteří afričtí domorodci si nařezávají povrch kůže, aby se po zacelení jizev na pokožce objevily různé ornamenty. A co nám to řekne o piercingu, který se stal módní záležitostí dnešní mládeže? A tady se dostáváme na pole jedné discipliny, které se říká behaviorální genetika, do češtiny přeloženo: genetika chování.
Marks ale při této exkurzi varuje: jestliže se do názorů na dědičnost chování míchá nějakým způsobem politika, je třeba takový výzkum dělat s velikou pečlivostí a ani tehdy není vyloučeno ovlivnění postojů současné veřejnosti. A dává příklad vztahu společnosti k homosexualitě. Pokud jde o chování lidí, vynikne v evoluci člověka nejvíce jeden jeho pozoruhodný rys: oddělení sexuality od rozmnožování. Tímto oddělením se lišíme od všech primátů. Přitom rozpětí lidských sexuálních praktik je docela široké: od masturbace přes různé druhy soulože až po orální či anální sex. Je tedy velice pravděpodobné, že ono množství způsobů pohlavního ukájení je zapsáno někde v našich genech. Z tohoto pohledu se mezi nerozmnožovací praktiky dostává i lidská homosexualita. A zde je problém: ačkoliv v mnoha kulturách bylo homosexuální uspokojování považováno za normální jev, od novověku se homosexualita vydělila ze souboru pohlavních praktik a přenesla se na jedince, jako by šlo o jeho vlastnost. Oddělení homosexuálů a heterosexuálů vedlo k tomu, že se na homosexualitu začalo pohlížet jako na něco patologického. Jestliže tedy jedním z úkolů genetiky je mapovat choroby, potom bychom měli mezi nimi hledat i homosexualitu. Ale gen pro homosexualitu se mezi geny nemocí nenašel.
Co říci na závěr? Podle Markse už před třiceti lety začalo být jasné, že většina odlišností mezi různými populacemi má spíše kulturní než biologické kořeny; a ty odlišnosti, jež nejsou řádu kulturního, ale biologického, jsou natolik mnohotvárné, že je těžké je geneticky označit. Marksovo tvrzení, že velká většina lidského chování nemá vůbec žádnou genetickou podstatu, jde proti obecné víře sociobiologů, že právě geny drží klíč k rozluštění mnoha kulturních problémů. Ale kultura má nad lidmi ohromnou moc, obzvláště když se zaříkává vědeckým poznáním. Věda je víc než sběr dat, její poslání spočívá v tom prokázat na určitém místě a v určitý čas hledaný soubor faktů. Proto Marks apeluje na vědeckou korektnost, protože nalezené řešení nesmí podle něho nikomu ublížit. I vědci mají jako všichni lidé své názory na ženy, černochy, Židy, chudobu, sexualitu, což může určovat jejich orientaci při hledání faktů. Právě proto, že vědecká prohlášení mají v naší společnosti velkou autoritu, vyžadují značnou opatrnost: vědci musí domyslet, co by se stalo, kdyby se zmýlili. Marks tak staví etiku výše než výsledky vědeckého bádání a lidská genetika je pro něho nikoliv biologickou, ale primárně sociální vědou. Marks nám tedy neodpoví na otázku, čím to je, že všichni běžci na sto metrů, kteří běželi tuto vzdálenost pod deset sekund, jsou původem Afričané. Takže: pustit vlka do ovčína nebo ne…
Jonathan Marks (*1955) Americký antropolog, který se zabývá molekulární antropologií, otevřený kritik vědeckého rasismu, který bojuje proti myšlence, že „rasa“ je biologická kategorie.
Hlavní díla:
1991 Evolutionary Anthropology
1995 Human Biodiversity: Genes, Race, and History
2002 What it means to be 98% Chimpanzee, č. Jsme téměř 100 % šimpanzi? Academia, Praha 2006
2009 The Un-Textbook of Biological Anthropology