Šlomo Sand aneb mají všichni Židé stejnou DNA?

Všichni si ještě pamatujeme z dějepisu, že jedna z prvních zmínek o Praze pochází z 10. století, kdy jistý Ibrahím ibn Jakub, arabský kupec a vyslanec cordóbského chalífa, píše ve své cestopisné zprávě o „městu Brágha, jež sousedí s územím Turků a je vystavěno na řece, která tam je…“ a následuje popis města. Ovšem už tenkrát nám učitelé zatajili (a pravděpodobně to ani sami nevěděli), že ten tajemný kupec nebyl Arab či Maur z Pyrenejského poloostrova, ale tamní Žid. Je dost možné, že hloubavější žáci by se tehdy zamysleli nad tím, jak se tam ti Židé dostali a proč jim stálo zato putovat přes celou Evropu až do Prahy. Tenkrát jsme už věděli, že Židé žili i u nás, neboť jsme znali pověst o rabínu jménem Jehuda Löw, jenž zrodil hliněného obra Golema. A také jsme věděli, že Židé pocházejí z Palestiny a že i Kristus byl této národnosti, protože jsme ještě chodili na náboženství. Ale tady stopa končila. Jak se sakra tito lidé dostali až k nám?
Sionistické hnutí, které vzniklo na konci 19. století, vycházelo z přesvědčení, že všichni Židé na světě mají svůj původ na území starověké Palestiny a proto je třeba, aby se ze svého vyhnanství navrátili zpět do staré vlasti. Ale bylo tomu skutečně tak, že dávní Židé byli vyhnáni opakovaně ze své vlasti a od té doby se vždy zase vracejí zpět? Ostatně pojem exilu židovského lidu má dlouhou tradici jak v judaismu, tak i v křesťanství. A přesto se našlo dost dnešních Židů, kteří mají dojem, že je těžké stavět své právo na vlast na známé verzi Bible, jejíž texty jsou mnohdy starší jak dva a půl tisíce let.
S tímto názorem se ztotožnil i profesor Šlomo Sand z univerzity v Tel-Avivu. Podle něho jde doslova o nebezpečný mýtus, že Židé jsou jednotná rasa. Přitom i zakladatelé telavivské  školy došli k nezvratnému zjištění, že objevená minulost byla zřejmým podvrhem starověkého judského vladaře Jóšijáše. Ale to vedlo bezděčně k jednomu problematickému anachronismu: přání spojit Judsko se severním izraelským královstvím (které se objevilo v Tóře) a dát tak dohromady dvě části nového národa. Bible se tak stala v Izraeli sekulární pomůckou, které se učí děti, aby poznaly život svých dávných předků.

JSOU BIBLICKÉ PŘÍBĚHY SKUTEČNOSTÍ?
Sand měl odvahu tvrdit, že se první moderní historici píšící hebrejsky mylně domnívali, že se „dlouhá“ paměť židovského národa přímo odvíjí z biblického jazyka. A tak jako se francouzští revolucionáři považovali za nástupce římských senátorů, tak se sionisté jako Ben-Gurion vcítili do role biblických dobyvatelů bájné země Kanaán a pokračovatelů Davidova království. Jejich počínání bylo něčím mezi politickým pragmatismem a upřímnou vírou ve starobylou „pravdu“. Bible se jim stala identifikačním průkazem židovského národa stejně jako důkazem jeho práva na Zemi Israel.
Proto byla v zemi zaslíbené vymazána stará příjmení z diaspory a děti dostaly jména zářných biblických postav. Totéž se provádělo i v případě nových osad, které museli pro sebe nově příchozí v Palestině budovat. Navíc veškerá inteligence (učitelé, spisovatelé, novináři) prošli školením, jak „správně“ interpretovat biblické texty. Veškerá archeologie se zaměřila na nálezy dokládající pravdivost biblických textů: keramika, zbraně, umělecké předměty a hroby byly přiřazovány různým obdobím, jako byla „doba patriarchů“, „exodus“, „dobytí Kanaánu“ atd.
A přitom to vypadá, že původní populaci dvou království Israel a Juda tvořili pravděpodobně autochtonní obyvatelé Kanaánu, kteří se někdy mezi -12. a -10. stoletím (rozumějme: před naším letopočtem) vynořili z pod nadvlády Egypta. Dokonce ani na Sinaji se nenašly vůbec žádné stopy o významném pohybu lidí. Takže kudy kráčel Mojžíš se svým lidem z egyptského otroctví? Obecně se přijímá, že historické jádro Bible bylo složeno za vlády již zmíněného Jóšijáše ke konci judského království (v letech -641 až -609). Což ovšem znamená, že většině příběhů chybí jakýkoliv historický základ.

REFORMA ŽIDOVSKÉHO KULTU
Ale žádné důkazy mimo biblická tvrzení nesvědčí o tom, že by v tomto malém království došlo v -7. století k nějaké reformě tamního kultu. Zdá se být schůdnější, že monoteismus, o nějž se jedná na každé stránce Bible, byl výsledkem nikoliv politickým (kdy nevýznamný král přemýšlí, jak rozšířit své panství o utečence ze severního království), ale kulturním, a sice že šlo o náhodné setkání judské intelektuální elity, ať už byla v exilu nebo se z něho vrátila, s abstraktním perským náboženstvím. Ostatně není náhodou, že hebrejské slovo dat, „náboženství“, je perského původu.
Šlo o pomalý proces, kdy se tento ideologický vynález prosazoval pozvolna na okraji společnosti, protože politická moc se ho obávala. Tento raný monoteismus se plně rozvinul až později jako protiklad k helénskému polyteismu. Zda po pádu judského království byly tyto elity násilím někam deportovány, nevíme. Ale představa vyhnanství a putování se mnohokrát opakuje v Tóře a v Knihách proroků. Od vyhnání z Ráje přes stěhování Abraháma do země Kanaán a Jakobův únos do Egypta po proroky Zachariáše a Daniela je veškeré židovské náboženství trvale prostoupeno perspektivou putování, únosů a návratů.
Dnes tvrdí všichni obyvatelé Izraele, že „židovský národ“ byl definitivně vystěhován za římské okupace a potom bloudil světem. Ale Sand opakuje: židovský exil nenastal ani v roce 70, kdy byl zbořen druhý Chrám, ani v roce 132, kdy byli Židé vystěhováni z Jeruzaléma nikoliv z politických nebo náboženských důvodů, ale protože Římané modernizovali celé město, aby odpovídalo tehdejším požadavkům. Pod hebrejským slovem golah, „exil“, se skrývá slátanina různých událostí a tradic. Nicméně tyto historky se dostaly do národního vědomí, aby jako efektivní mýtus dodávaly moderním Židům pocit etnické identity.

DEPORTACE NÁRODŮ VE STAROVĚKU?
Ale je třeba říci, že je to falešná představa, protože Římané nikdy nedeportovali celé národy. Stejně jako Asyřané nebo Babyloňané nestěhovali národy, které porazili, ani Římané to nedělali. Vždyť to pro ně byli živitelé, kteří platili daně a vyráběli potraviny. Římští vládci, když někde potlačili rebelii, popravili bojovníky, posbírali zajatce a prodali je do otroctví, někdy poslali do vyhnanství krále a ostatní elitu. Ale udělejme si představu, o jaké množství lidí by se jednalo. Jeruzalém v té době měl kolem 60 až 70 tisíc osob, celá země Kanaán asi desetinásobek.
Jak mohli Římané uskutečnit deportaci takového počtu lidí ze země? Navíc po Bar-Kochbově revoltě (roky 132 až 135) židovská kultura naopak zažila jedno ze svých šťastných období. V roce 220 byla dokončena kompilace šesti dílů Mišny (ústní tradice Tóry), což byla pro židovskou identitu důležitější událost než všechna římská příkoří. Kde se tedy vzal mýtus o židovském exilu? Jistě k tomu přispěli křesťanští autoři, kteří viděli v židovském vyhnání ze Svaté země trest za jejich hříchy. Židé potom pomalu tento mýtus převzali za svůj a zahrnuli jej do své vlastní tradice.
Když se křesťanství stalo římským náboženstvím, objevila se s ním i mytická postava „putujícího Žida“. Proto Sand tvrdí: starozákonní Židé nikdy neopustili Palestinu; ostatně neexistuje jediná vědecká práce, která by to potvrdila. Stali se z nich křesťané, i když ti se dívali na Židy, jakoby oni zabili Ježíše. Možná proto se v židovském myšlení označení „být v exilu“ stalo symbolem potlačení významu země, kde žiju: vyhnanství znamenalo „být kdekoliv“, třeba i ve Svaté zemi. Kabala z exilu udělala ústřední vlastnost božství: Šechinah, „boží duch“ je vždy v exodu.

JUDAISMUS JAKO STÁTNÍ NÁBOŽENSTVÍ
Sand potvrzuje, že spojení pádu druhého Chrámu a následného vyhnanství se poprvé objevuje v babylonském Talmudu (soubor rabínských debat nad Zákonem). Tamní židovská komunita existovala od -6. století a už od té doby (a nikoliv jen za mocného Hasmoneovského království, jež existovalo v letech -142 až -63) se objevovala myšlenka „návratu“ do Sionu. Ale kupodivu to byli Karaité, „Synové Písma“, jakýsi židovští „protestanti“, jejichž jediným zdrojem poznání se stal Tanach (židovská Bible) a kteří odmítali přijmout rabínskou orální tradici Mišny a Talmudu, se jako jediní Židé vraceli zpět do Jeruzaléma a nabádali k tomu i ostatní.
Proto si také říkali „pozůstalí Sionu“ a v 9. až 10. století už tvořili většinu obyvatel Jeruzaléma. Neboť ostatní babylonští Židé se raději stěhovali do Bagdádu než do Jeruzaléma, ačkoliv se tehdy jednalo o stejný islámský chalífát. Ale zapomínáme, že každý monoteismus má v sobě misionářský potenciál, protože odmítnutí plurality bohů pohání věřící šířit myšlenku božské jedinečnosti. Jediný bůh dokazuje svou sílu a neomezenou moc nad světem. Starý zákon je plný rozporů, ale najdeme v něm i zmínku o konverzi k judaismu: „A mnozí z národů země se připojovali k Židům, neboť na ně spadl strach z Židů“ (Ester 8,17).
Nevíme, kdy kniha Ester vznikla. Zdá se, že to bylo v perském období a konečné redakce se dočkala v helénském období, ale zmínka o masovém přistoupení na víru nikoliv až na Konci věků, ale v přítomnosti, ukazuje na velké sebevědomí tehdy mladého náboženství. Zda už tenkrát došlo k první propagaci monoteismu, nevíme. Ale víme, že za hasmoneovské dynastie se judaismus stal v Kanaánu oficiálním kultem. Přispěla k tomu skutečnost, že v antickém světě padly hranice kmenových náboženství a došlo k propojení náboženské a politické moci.

HELÉNSKÉ UNIVERSUM
První politickou říší, která přijala judaismus mimo Judsko, bylo Adiabene, království na území dnešního Kurdistánu a Arménie. Ale rozhodující pro rozšíření judaismu musel být překlad Starého zákona do jazyků středozemních elit, neboť helénští konvertité neznali aramejštinu, kterou mluvila většina obyvatel Judska. K velkému rozšíření došlo i v římské říši, k judaismu se hlásilo sedm až osm procent obyvatel a slovo „Žid“ přestalo být spojováno s Judskem. Ale Římané nerozuměli exkluzivitě jediného boha a tím méně potom tomu, aby k takovému kultu konvertovali další občané říše.
Nicméně duchovní spojení Alexandrie a Sionu vytvořilo univerzalistickou perspektivu, která už nešla zastavit. Konvertité k judaismu chtěli zahladit svůj pohanský původ. Intelektuální kosmopolitismus, který se zrodil ze spojení helenismu a judaismu změnil kulturní morfologii starého světa a připravil půdu pro křesťanskou revoluci svatého Pavla. Když se křesťanství stalo ve 4. století v římské říši státním náboženstvím, znamenalo to zastavení expanze judaismu. Což zároveň vysvětluje, proč zůstalo toto náboženství izolováno v oblasti Středozemního moře.
Když se Palestina stala v roce 324 křesťanským protektorátem, velká část obyvatelstva konvertovala k náboženství židovského obchodníka Saula z Tarsu alias svatého Pavla. Z Jeruzaléma, kde v 1. století vznikla první judská křesťanská komunita a odkud byli po Bar Kochbově povstání vyhnáni všichni obřezaní muži, se stalo převážně křesťanské město. Proto se Sand domnívá, že zmizení Židů ze země souvisí s jejich početnou konverzí ke křesťanství a nikoliv s jejich fyzickým vyhnáním po konečném zániku judského království v roce 70.

POTOMCI ISMAILA A IZÁKA
Judaismus před arabským výbojem vítězil hlavně v oázách na východ od Judska, přes které směřoval dálkový obchod a kde žili judští obchodníci. Víme také, že arabský kmen Himyar založil monoteistické království a jméno jejich boha se objevuje v aramejské verzi Talmudu jako Rahman. A toto jméno se potom opakuje jako jedno ze jmen Alláha. Šíření monoteistického kultu, který nebyl ještě rabínským judaismem, tak připravoval půdu pro vznik islámu. Korán obsahuje různé pasáže, příběhy a legendy Starého zákona, které obohatil novou imaginací.
Mezi lety 638 a 643 dobyla relativně malá arabská armáda oblast Judska, ale neexistují řádné důkazy, že by došlo k nějaké výměně obyvatelstva. Spíše není žádným překvapením, že se místní Židé po útlaku v Byzantské říši přidali zřejmě na stranu vítězů. Podle arménského biskupa Sebeose tato událost znamenala, že potomci Ismaila přišli na pomoc potomkům Izáka, což bylo splnění božího slibu jejich společnému otci Abrahámovi. I když prorok Mohamed měl také některé nevyřízené účty s židovskými kmeny, které ho v Mekce zradily.
Židé se stali významnou silou také v severní Africe, kam jejich náboženství mohlo přijít s Puny, africkými Féničany. Vždyť dva vůdčí představitelé křesťanství Tertullian a Augustýn pocházeli také ze severní Afriky. To bylo v době, kdy se evropská kulturní centra vypořádávala s dialektikou farizejského judaismu a raného křesťanství. Mnoho legend vzniklo o berberské židovské hrdince, která se pod jménem Kahina objevuje i jako arabská postava. Mluví se o ní jako o záhadné postavě, která byla zakladatelkou „kahinské rasy“.

TAM DALEKO – VE VELKÉ STEPI
Zřejmě je ale pravdou, že maurské Španělsko se stalo „útočištěm Židů“, kdy židovská komunita zde vzrůstala nejen přistěhovalectvím, ale také díky starým konvertitům z řad bývalých římských vojáků. Od 10. století lze tedy mluvit jako o zlatém věku sefardských Židů. A odtud také máme první stopu o záhadných Chazarech, jimž píše jistý Hasdai ibn Šaprut ze dvora córdobského chalífátu. Chazarský král se jmenoval Josef ben Aaron: již to jméno vzbuzuje údiv! Z jeho odpovědi se pak dočítáme důvody, proč dali jeho předci přednost judaismu před ostatními monoteistickými kulty.
Příběh Chazarů je fascinující. Začíná ve 4. století, kdy některé nomádské kmeny z Velké stepi doprovázely Huny na cestě na západ, pokračuje vzestupem velkého útvaru ve stepích mezi Volhou a Kavkazem a končí za mongolské invaze ve 13. století, která zahladila veškeré stopy po tomto zvláštním království. Chazaři ovládali obrovské území od Kyjeva na severu po Krym na jihu, od horního toku Volhy po dnešní Gruzii. Zatímco si Kyjevská Rus ze tří monoteistických náboženství vybrala křesťanství, Chazaři judaismus.
Při tomto výběru jistě hrálo velkou úlohu přání být nezávislý jak na byzantské říši, tak abbasidském chalífátu, takže přijetí judaismu bylo obrannou ideologickou zbraní. Pomalý a zdlouhavý přechod od šamanismu k židovskému náboženství pravděpodobně také přispěl ke konsolidaci a centralizaci chazarské říše. Chazaři byla koalice silných turkických a hunskobulharských kmenů, které se smísily se Skyty, žijícími mezi Černým a Kaspickým mořem. Na svém vrcholu zahrnovalo řadu etnických a jazykových skupin, Alanů a Bulharů, Maďarů i Slovanů.

ŽIDOVSKAJA ZEMKA
Zatímco příběh judaizovaných Himyaritů a Berberů unikal pozornosti, je těžké nemluvit o Chazarech. Známe spis Kuzari, teologické pojednání Jehuda Haleviho z roku 1140, který je velice známou postavou židovské tradice a kanonickou postavou sionistické kultury, jenž se o nich zmiňuje díky zvláštnímu propojení se Svatou zemí. Máme mnoho literárních odkazů na Chazary od arabských, perských, byzantských, ruských, arménských a čínských autorů. Ale hlavně: historická existence království a události, jež se k ní vážou, se ozývají i v nejstarší židovské historiografii ve východní Evropě.
Přestože šlo o státní útvar, který byl mnohonásobně větší než jakákoliv rozloha judského království, nedostalo se mu nikdy takové pozornosti jako státu Davida a Šalamouna. Chazaři organizovali svůj náboženský život stejně jako Židé v Andalusii, ale tento mírný model byl velmi vzdálený tehdejší křesťanské civilizaci. Konvertiti se vždy snažili najít nějakou přímou vazbu na patriarchy biblické mytologie a tato tendence způsobila, že hodně Chazarů si našlo cestu, jak přináležet k nějakému izraelskému kmeni.
Slovanští sousedé ji nazývali „židovskaja zemka“. Chazária zůstávala židovská asi dvě až čtyři století, což není záruka, že všichni tamní Židé pěstovali čistý halachický judaismus. Mongolové, kteří neměli pochopení pro usedlý život zemědělců, rozvrátili hospodářský systém ve Velké stepi a způsobili úplný demografický kolaps celého regionu. Mezi emigranty byli i židovští Chazaři, kteří postoupili se svými sousedy na západní Ukrajinu, do Polska a Litvy. Chazarská říše upadla do zapomnění. Zatímco evropští Židé neměli zájem o historii Chazarů, badatelé ve východní Evropě ano.

HLEDANÝ TŘINÁCTÝ KMEN
Tak se zjistilo, že na Krymu se z Chazarů stali Karaité, z nichž mnozí se později začali zajímat o svou minulost. Ale až doposud se věřilo, že ti přišli nejdříve do Říma, poté do Německa a odtud do východní Evropy. Představa, že by Židé pocházeli z honáků dobytka ze stepí mezi Volhou a Donem, bourá podle Sanda ideu „jednotného židovského národa“. Přitom mnozí Židé mají v Evropě dodnes povědomí, že až do 17. století mluvili rusky a teprve poté jidiš. Myšlenka, že velká část východoevropských Židů je původem z Chazarské říše, tak byla ve východní Evropě dávno přijímána i v židovských univerzitních kruzích.
A to i mezi sionisty. Ještě v roce 1950 nejvyšší rabín Izraele neváhal pojmenovat Chazárii za „mateřskou diasporu“ východoevropských Židů. Arthur Koestler, v mládí sionistický pionýr, Chazary označil za hledaný třináctý kmen. Píše o nich: „Geneticky jsou mnohem bližší hunským, ujgurským a maďarským kmenům než potomkům Abraháma, Izáka a Jákoba.“ Ale jako se Židé z arabských zemí považují za Sefardy, tak ti z východní Evropy za Aškenázy. Skutečností je, že na počátku 20. století osmdesát procent všech Židů na východě mluvilo jidiš.
Procesem míšení různých jazyků tak vznikl nový dialekt, který se nepodobá tomu, kterým se mluvilo v evropských ghettech. Je pravda, že na východ chodili němečtí rabíni, aby tam učili talmudský judaismus, zda to byl onen zdroj německých slov v jidiš, nevíme. Víme ovšem, že německy mluvící obyvatelstvo se dostalo do východní Evropy už v průběhu kolonizace ve 14. a 15. století. A takové dialekty jako jidiš se zde vyvinuly v hraničních oblastech, kde se stýkala nářečí německá a slovanská. Bohužel většina Židů, kteří mluvili jidiš, se stali obětí holocaustu.

MY, LIDÉ Z JIDIŠLANDU
Ačkoliv židovští věřící vymazali ze svých pamětí mnohé náznaky své chazarské nebo slovanské minulosti, různé stopy z historie zde zůstaly, zatímco po jejich případném příchodu ze západu nemáme stopu žádnou. Judaismus, který se od -2. století začal šířit ve Středozemí, vzkvétal v malých komunitách většinou na okraji měst, ale velmi zřídka na vesnicích. Talmudští učenci z Mainzu či obchodníci z Wormsu se oblékali do hedvábných kaftanů. Pozdější židovská ghetta se lišila od svých sousedů jazykem, oblečením i stavbou synagog.
Ale na východě Evropy obývali Židé malá města, kde uprostřed stála svatyně jako pagoda a tito Židé nosili na hlavě jarmulku (to jméno je turkické) a na sobě měli kožešinu jako lidé odněkud z Kavkazu. To žádné badatele nezajímalo, protože to nebyla židovská kultura, ale pouze „lidová jidiš kultura“, která se tolik podobala jejich sousedům. V Izraeli se mnohem více zájmu věnuje, jak tito lidé umírali za holocaustu a nikoliv, jak žili ve svém „jidišlandu“ předtím. Neexistuje žádná lingvistická, sociologická či etnografická studie o životě těchto lidí v městečkách v Polsku a na Litvě.
Po růstu agresivního nacionalismu ve východní Evropě na počátku 20. století a vlně pogromů většina židovských obyvatel, kteří mluvili jidiš, emigrovala odtud na západ nebo do USA. Až do roku 1924, kdy USA zavřely hranice pro lidi z východní Evropy, se jen z Ruska odstěhovaly asi dva miliony Židů, ale pouze šedesát tisíc odešlo do Palestiny, zbytek se vystěhoval do Ameriky. Ti, co zůstali (asi pět milionů, z toho tři miliony z Polska) zahynuli většinou v koncentračních táborech.
Sand říká: světové židovstvo bylo vždy hlavně náboženským, tedy kulturním společenstvím, nikoliv etnickou či národní entitou s jednotnou historií, jazykem a kulturou. Skládalo se od svých počátků z mnoha různých prvků, nebyl to nějaký podivný národ putující světem. Je v tom jistě kus ironie, že lid, který přijal Mojžíšovo náboženství, žil mezi Volhou a Donem dříve, než tam přišli Rusové a Ukrajinci, že judaisté žili v Galii dříve, než tam dorazili Frankové atd. I čeští Židé s námi žili možná více než tisíc let. Minimálně zde měli domov už v době, kdy se o nich zmiňoval (nelichotivě) Kosmas.
Židovský monoteismus spojoval různé jazykové a kulturní skupiny, které se rozšířily v mnohých dalekých částech zeměkoule a sledovaly různé historické cesty. Židovská tradice o exilu praví, že skončí, až přijde Mesiáš a Bůh vezme všechny mrtvé i živé Židy do Jeruzaléma. Všichni velcí rabíni byli proto odmítaví vůči sionismu, vše změnil až Hitler. A nakonec se Sand proto ptá: „Je čas Himyarů, Berberů a Chazarů ztracený dříve, než byl objeven?“

Šlomo Sand (*1968)
Profesor historie na tel-avivské univerzitě, který se věnuje dějinám nacionalismu, filmu a francouzského intelektuálního hnutí.

Vybraná díla:
1984 L’Illusion du politique: Georges Sorel et le débat intellectuel 1900
2004 Le XXe siècle à l’écran
2005 Les Mots et la terre – Les intellectuels en Israël
2008 The invention of the Jewish People
2013 How I ceased to be a Jew