V lednu 2007 vyšel v Respektu rozhovor Silvie Blechové s mladým ekonomem, který studoval v USA a působil jako poradce prezidenta Havla. A tam jsem s narůstajícím zájmem četl, že pod ekonomickou antropologií můžeme vidět jinou stránku ekonomie, než na jakou jsme u nás byli zvyklí. Tak třeba, že epos o Gilgamešovi má za symbol pokroku město, přírodu naopak považuje za zlo, protože tam sídlí zlí bohové. Ale hebrejské učení uvažuje zcela naopak: příroda je dobrá, město je hnízdem hříchu. V Janově zjevení je nebe popsáno jako město Nový Jeruzalém, starozákonním rájem je zahrada Eden, příroda v původním stavu stvoření. Kultura proti přírodě, civilizace proti lidské přirozenosti, dvě konkurenční myšlenky svádějící boj od počátku naší civilizace a ovlivňující náš vývoj. Záleží prý jen na tom, jaké cíle si člověk před sebe staví, jaký stav považuje za ideální. Naše sny určují, jak se budeme chovat. Co vlastně přispělo k tomu, že se dnes dívají ekonomové na člověka jako na rozumovou ekonomickou bytost. A kde se z něho vytratily jeho emoce, sny, naděje. Jsou racionalita a emoce spojené nádoby? Úplně mě to oblouznilo. Co je to za člověka? Až dosud jsem znal jen ekonomy, kteří se chovali a vyjadřovali vesměs jako fachidioti. O dva roky později vychází knížka Dobro a zlo.
Autor Tomáš Sedláček. V knize dedikace Václava Havla i s nezbytným srdíčkem, na zadní straně obálky skvělé hodnocení od Švejnara, Halíka a Krause. Zpozorním: prezident, ekonom, kněz, bavič. Až po čase, když se projekt vydařil, se svěřují vydavatelé: chcete-li na knize vydělat, musíte zajistit její velký odbyt, u nás ten trh není velký a tak jsme se zaměřili na Německo, tam je trh podstatně větší. U nás se knihy vydalo přes třicet tisíc, ale Německo nám otevřelo cestu dál, až do USA. Ano, tak se dělá business plán! A tentýž rok, co kniha vyšla u nás, se autor stává členem NERVu, poradního orgánu premiéra Topolánka.
VŠECHNY BARVY EKONOMIE
Ale k meritu věci. Náš autor si bere k srdci poznámku filozofujícího ekonoma 19. století jménem John Stuart Mill, že dobrým ekonomem nebude ten, kdo je jenom ekonomem. A tak Sedláček přijímá výchozí tézi, že základní myšlenky, s nimiž ekonomie jakožto věda zachází, mají svůj původ v dobách, kdy ještě žádná věda neexistovala, alespoň v té podobě, jak si ji představujeme dnes my. Ostatně když chceme něco vysvětlit, tak se hodí vše, co nám v dané chvíli může pomoci.
Věda bohužel obvykle hledá odpovědi na otázku „jak“, ale už se moc nenamáhá odpověďmi na otázku „proč“. Vinu za to svaluje Sedláček na Descartesa, který asi nejvíce ovlivnil vznik novodobé rasy člověka, zvané homo oeconomicus? Tedy onen druh člověka, který se zabývá jen svými egoistickými zájmy a hledá pouze možnosti, „jak“ maximalizovat svůj osobní užitek. Tomu napomáhá již to, že ekonomie se dnes chápe jako výtvor naší civilizace, jakoby se podobnými otázkami netrápily již staré archaické národy.
A tak nás možná překvapí, že dříve se těmito otázkami trápili učenci, které zajímala především mravnost jako filozofický problém. Ano, mravnost nade vše. Ostatně i dnes designovaný zakladatel bádání pojímaného jako „ekonomie“ Adam Smith byl především mravouk, moralista. Takže je logické hledat základní mravní postoje nikoliv ve vědeckých spisech, ale spíše ve starých mýtech sice nevyřčených, ale již mnohokrát zapsaných, přepisovaných a tím pádem dostatečně ochočených na to, abychom jim mohli dopřát sluchu.
Knihu uvádí Neubauerova skvělá úvaha: „Realita se spřádá z příběhu, nikoliv z materie.“ Tím prvním autorovým příběhem je skutečně epos o Gilgamešovi, starý takřka 5 tisíc let. Hrdina byl panovník městského státu Uruku, ale protože byl z jedné třetiny člověk a ze zbylých dvou bůh, chtěl si zajistit úplnou nesmrtelnost. Té mohl dosáhnout výstavbou vysoké obranné zdi kolem města. A tak hnal do práce dělníky dnem i nocí, zakázal jim dokonce styky s rodinami, přáteli i milenkami, jen aby to ještě stihnul za svého života.
PRADÁVNÁ EKONOMIE
Což nám může být blízké, protože dnes se také domníváme, že lidské vztahy brání ve vysokém pracovním výkonu, protože je považujeme za neproduktivní. Láska či přátelství je nejen neproduktivní cit, ale může být pro ekonomiku každého sociálního systému dokonce destruktivní. Jen jednu formu lidského kontaktu i tehdejší starověká doba oceňovala a tou byla čilá spolupráce na úrovni pracovního kolektivu, aby lidská práce byla rychlá a účinná. Ale mělo to jednu nevýhodu: mohlo se přitom zrodit přátelství – onen nehospodárný a zbytečný vztah.
Na rozdíl od lidské lásky, jež je důležitá pro rozmnožování, ať jako cit doprovázející plození dětí či péči o potomky. Ale dělníci v Uruku se vzbouřili a stěžovali si na vládce u svých bohů. Jak se to ovšem může vymknout i bohům z rukou ukazuje epos, když bozi seslali na hrdinu divocha Enkidu, aby vládce zpacifikoval. Stal se totiž pravý opak: oba dva nakonec spojí dohromady vzájemné přátelství a hrdina zapomene na svůj cíl, na stavbu mohutné zdi. Vydají se společně do divočiny a tam se z obou stávají konečně plnohodnotní lidé.
Z vládnoucího tyrana se stane člověk díky jeho příteli a zvířecí Enkidu se promění v člověka zásluhou nevěstky Šamchaty. Příroda zůstala rejdištěm bohů, natolik zlých, že kdysi na lidi seslali povodeň jen proto, že byli příliš hluční a bohy to rušilo. Epos nás tak zavádí do dvou protikladných prostředí: město uvnitř hradeb je umělý svět, zatímco vně hradeb vládne divočina coby přírodní svět. Město v rukách lidí je představa dobra a příroda v rukách nevěrohodných bohů je zlo. A Gilgameš se nakonec stane nesmrtelným hlavně díky svému příběhu zaznamenanému na hliněných tabulkách.
STAROZÁKONNÍ SVĚT
Vidíme, že epos o Gilgamešovi je protikladem k tomu, co známe z bible, ze Starého zákona. Staří Hebrejci byli pastevci, nomádi putující přírodou se svými stády a vyhýbající se městům. Proto i první lidé Adam a Eva se zrodili do přírody a teprve po vyhnání z ráje se stávají hříšnými lidmi, kteří se musí zahalovat do oděvů, aby je nikdo nespatřil tak, jak se narodili. A tak i první zmiňované město Babylon je „symbolem hříchu a dekadence“. Dokonce i jejich původní oltář putoval s pastevci přírodou, neboť se dal vždy složit ve stanu; odtud tedy platí, že i chrám je ve své podstatě boží stánek.
Ostatně těmto Hebrejcům se podařilo zbavit přírodu zlých bohů, vždyť sám Abrahám přišel z dalekého Uru a musel je tam v Babylonii poznat. Snad proto je hebrejské myšlení tolik blízké konkrétnímu světu. A protože tento svět nemohou zobrazovat, svěřili své představy pouze slovu a soustředili se na to, co v jazyce chtějí vyjádřit. Jejich bibličtí hrdinové jsou běžní lidé a jejich životní příběhy jsou veskrze lidské. Dokonce i původní Ráj je konkrétní místo někde v Mezopotámii a zde začíná také jejich národní genealogie. Takže ve svém vyprávění mají nejen konkrétní místo svého zrodu, ale začíná tam i jejich historický čas.
Proto jsou starozákonní příběhy řazené v časové řadě, kde čas je chronologickou veličinou, plynoucí lineárně od počátku ke konci. A v tomto řetězci událostí můžeme vnímat i jakýsi zárodek toho, čemu říkáme pokrok, jenž se podle jejich víry završí na konci věků příchodem Mesiáše. Jestliže má něco začátek a konec, pak lidské snažení může vést myšlenka, že z výsledků práce otců mohou mít prospěch i jejich synové. Toť opravdu zajímavý pokrok, který můžeme vnímat i my, i když náš historický čas už plyne mnohem rychleji než starověkým Hebrejcům!
DOBRO A ZLO
A pak je tu ještě jedna důležitá věc: hebrejští králové byli lidé z masa a kostí, nikoliv polobohové jako Gilgameš. Jejich vládu si tamní lidé vyvzdorovali na Hospodinu, který chtěl v čele národa soudce. Ale království je instituce lidská, nikoliv božská, a proto je omylná jako každé počínání lidí. Proto Hebrejce stále mentorují a nabádají proroci, aby si na své krále dali pozor. My můžeme jen spekulovat, zda právě hebrejská víra v poznatelný řád světa nebyla náhodou jakýmsi počátkem vědeckého uvažování. Jakoby je sám Hospodin nabádal, že v případě, že mu budou poslušní, pomůže jim s odhalením různých tajemství světa. Což nepřiměl Hospodin Hebrejce, aby oni sami pojmenovávali tvory, jež on stvořil a tím jim nabídl podíl na stvoření světa? Neboť víme, že co není obsaženo v jazyce, jakoby na světě nebylo. Toto dotváření skutečnosti pojmenováním je už blízko vědě, neboť vyžaduje analytické vnímání přírody. Moudrost je kouzlo poznání! Je to pokrok? Ano, je! Kognice – to je přece vnímání, myšlení, řeč. Jestliže v uruckém eposu o Gilgamešovi jsou dobro a zlo dvě kategorie vnějšího světa: jedna spojená s přírodou (zlo) a druhá s městem (dobro), potom Hebrejci do svých lidských příběhů už vtahují tíhu morálky. A tím obrátí vztah dobra a zla: dobro podle nich tkví v přírodě a zlo spojují se světem lidí. Hospodin stvořil „dobrou“ přírodu, ale lidé dokážou svou nemorálností vše pokazit. A tak přicházejí tresty stvořitele: Hospodin lidskou zvůli trestá potopou, vyhladí Sodomu a Gomoru, čtyřicet let vleče židovské uprchlíky po poušti atd.
JAK KONAT DOBRO
O tom, co je morální a nemorální, ovšem rozhodl jednou provždy stvořitel. Židé dodnes musí podle Tóry plnit 613 přikázání (micvot) a platí pro ně: budete-li poslouchat boží vůli, bude vše v pořádku a vaše hospodaření bude úspěšné. Ale musíte dodržovat zákon a pořádek. A Sedláček se ptá: vyplácí se v takovém případě konat dobro? Hebrejci věděli, že ti, kdo Hospodina poslouchají a jednají podle jeho pravidel, budou na světě odměněni. Jinými slovy – a to je podstatné: tento morální účet se plní tady na zemi, nikoliv v nebi.
S nebem oni vůbec nepracovali, to byl až křesťanský vynález. Hebrejský bůh může trestat a odměňovat jen reálně zde na zemi, v historickém čase, na konkrétním místě a jen osobu, jíž se to týká. Dokonce nezakazuje ani potěšení v životě, tedy to, co Sedláček nazývá „maximalizací užitku“, ale musí k tomu docházet v rámci morálně daných pravidel. Ovšem jejich dodržování nebylo pouhou světskou povinností, ale bylo interpretováno jako projev vděku a lásky vůči Hospodinovi. Což je pochopitelně něco jiného než pouhá optimalizace morálky a práva v ekonomii.
Pro pochopení této podstaty trochu etnografie hebrejských pastevců: tito lidé jako nomádi, putující prostorem v malých skupinách, na sobě navzájem záviseli, museli spolu kooperovat, ale hlavně mohli vlastnit pouze jen to, co pobrali s sebou. Jejich materiální statky byly tedy do značné míry omezené, ale cítili se takto svobodní. Ovšem když se vraceli z egyptského zajetí, musel jim to Mojžíš připomenout, neboť cestou hlasitě remcali, že nemají žádné pohodlí. Je lepší být hladový, ale svobodný, než žít jako otrok s plným břichem! Ovšem Mojžíšovi se to řeklo, když sám prchal před trestem coby vrah.
JAK SE RADOVAT Z DÍLA
Víme, že Gilgameš své dělníky drhnul na stavbě každý den, ale když hebrejský stvořitel pracoval na svém díle, ani on toho nenechal, aby si odpočinul. Důvod ukončení jeho činnosti byl, aby spočinul spokojen nad svým dílem. Zákaz pracovat šestý den v týdnu, tedy onen židovský šábes, neznamená, aby si lidé a zvířata oddechli, když pořád pracují, nýbrž aby pravidelně jednou týdně spočinuli a radovali se z toho, co už svou prací vytvořili. Můžeme to dokonce přijmout i tak, že člověk nebyl stvořen primárně jen proto, aby pracoval. Nejen tedy práce, ale rovněž radost z užitku již vytvořeného.
A Sedláček nám připomíná, že právě to se z dnešní ekonomiky vytratilo. Jak říká, spočinout není dnes náš cíl, tím je růst hospodářství, a když se ekonomicky daří, znamená to jen novou pobídku pro další práci. Ale hebrejský oddech nebyl jen o sobotách: každý sedmý rok se ponechala půda ladem, a co na ni vyrostlo, patřilo chudým a zvěři. Platily se ovšem desátky chrámu jako poděkování bohu za sklizeň: avšak každý třetí rok se nechávaly vdovám, sirotkům a nemocným. Jen zahálka byla považována za neštěstí lenochů.
A po 49 letech nastalo vždy „léto milosti“, kdy byly dlužníkům odpuštěny dluhy, lidé kvůli dluhům odsouzení do otroctví byli z něho propuštěni, neplatily se ten rok daně a nemovitý majetek byl přidělen opět původním majitelům. Lidé se však s bídou dožívali 50 let, takže šlo vlastně o pravidlo zrušení dědické zadluženosti, neboť mladí lidé mohli začít hospodařit od nuly.
Žádný Izraelita nesměl být provždy zbaven svobody a dědictví. Oni věděli, že si své bohatství nikdo nevezme do hrobu, neboť věřili, že jsme na tomto světě jen pasanty a náš život je také jen svým způsobem pouhý pronájem.
DUŠE A SMYSLY
Když se Sedláček rozmýšlí, jak se přenést od Starého k Novému zákonu, zastaví se u Platona. Protože to byl on, kdo byl hýčkaným autorem různých utopistů, neboť to byl on, kdo hledal skutečný svět nikoliv v jeho empirickém poznání, ale někde uvnitř duše, kam se pravda o světě dostává už před naším tělesným zrodem. Vnější svět klame, ten skutečný tkví v nás, tam ho musíme hledat. Smyslově poznatelný svět nás odrazuje od skutečného poznání, takže čisté pravdy dosáhneme pouze tehdy, když se oprostíme od tělesné pošetilosti.
To bylo velké pokušení pro Saula z Tarsu, alias apoštola Pavla. Převzal to jediné: dualismus ducha a těla – to je to, oč tu běží! Bylo zřejmé, že přijmou-li křesťané Platonovu askezi, pak jedinci stačí jen statky nutné k životu a společnost nebude prahnout po blahobytu. Ostatně manuální práce je stejně jen pro otroky, pouze klíč k pravdě znamená osobní štěstí. Ale co s tím? Vždyť oprostit se od konzumu musí být v očích ekonoma ten nejhorší hřích.
Sedláček konstatuje: křesťanství sice stojí na judaismu, ale Nový zákon se ekonomii moc nevěnuje. „Pavel nebo Šavel“, pravdou je, že apoštolovi Pavlovi se zalíbil prostor platonských idejí a jediný smysl života vložil do přípravy na nebeský svět, jenž jednou nastane. Nikoliv tento svět, ale Nový Jeruzalém! To jediné je důležité. Tady jsme skutečně daleko od judaismu. „Tělo je závaží duše,“ tak jakápak ekonomie! Zatímco Židé věděli: zde je dobro a zde zlo, evangelia Nového zákona nás vyvádějí z omylu. A Sedláček říká: „Kristus ruší ekonomii dobra a zla. Místo ní nabízí milost.“
TĚLESNÉ TUŽBY A TRH
Původní křesťanství bylo asketické a nám je jasné, že bez tělesných tužeb by nemohla vzniknout tržní společnost. Trvalo to až do 13. století, než svatý Tomáš Akvinský odmítl fyzický svět jako zlo, neboť mu připadal nejen jako dobré místo pro život, ale i pro posvátno. Jeho resumé bylo: „samo bytí dlužno nazvat dobrem“. A protože i hněv a soulož byly pro něho dobré, nahání našince zpět na „zem“, aby tak podle Sedláčka popohnal poptávkovou stranu ekonomie člověka. Neboť tak jako je naše tělesnost pozitivní, tak je také legitimní dosahovat přebytku užitku.
Je to tak trochu blasfémie, ale to nám dnes už nevadí.
Vždyť proč by kvůli neřestem museli lidé trpět už na zemi, to je přece hloupost, protože spravedlivá odměna na člověka čeká až v nebi. Křesťané vědí, že se zla nemůžeme zbavit, neboť má svou důležitou roli. Až smrt je vysvobození, neboť až poté na člověka čeká otevřená náruč Kristova. Už tento celý svět je nespravedlivý, tak proč bychom nemohli žít na zemi v bohatství a hojnosti. Je tedy jistým nedorozuměním už od začátku, že pád člověka započal poznáním dobra a zla v Ráji kousnutím do jablka poznání. Adam a Eva věděli, co je dobré a zlé, ale jen křesťanský Bůh věděl, co je „nezamýšlené zlo dobrého úmyslu“. Tak došlo k porobě zla dobrem, protože dobro má cíl (v podání Sedláčka maximalizovat užitek), ale zlo nikoliv a tak musí na dobru parazitovat. Čisté zlo neexistuje, ani Satan není jenom zlý, už proto, že ho Bůh nezničil, musí být k něčemu dobrý. Ostatně morálka nejsou činy, ale představy!
EGOISMUS A DOBRO
Ejhle! Adam Smith měl pravdu: i když má jedinec egoistický cíl, může způsobit ostatním dobro. Tato neviditelná ruka morálky jakoby napodobovala trh. Smith byl moralista. Věděl, že jednotliví aktéři trhu sami zlo vědomě nepáchají, ale přesto ho mohou způsobit: někteří lidé mohou přijít o práci, nebo se zničí kus přírody, někdo přijde při práci o život atd. Nezamýšlené zlo nemůžeme předem poznat či odhadnout, protože se objeví až jako důsledek nějakého činu.
Už starozákonní Hebrejci věděli, že dopady takového zla bude nutné postiženým lidem (vdovám, sirotkům, nemocným, dlužníkům) kompenzovat, proto si vymysleli, jak jsme výše viděli, různé způsoby nápravy ex post. Oni nehledali viníka, ale potřebovali se společně zbavit viny. Křesťané toto dělat nemusí: oni totiž mají zástupnou oběť, která se již jednou za ně obětovala: je to Kristus! Sedláček tak hledá dál, jak je to s teorií užitku a s podivem odpověď nachází už v antice: řeší spor mezi stoiky a hédonisty.
Stoikové neviděli žádný vztah mezi dobrem a užitkem, neboť jejich morálka jim nařizovala nehledat žádný užitek v tom, že budeme dodržovat nějaká pravidla. Morálnost či amorálnost se podle nich skrývala v samotném činu: buď je takový, nebo je makový. Naproti tomu hédonisté zastávali opačný názor: záleží na tom, zda takový čin přinese nějaký užitek, protože právě v něm je skryto dobro. Tak si egoismus začal vytvářet svá vlastní pravidla. Morálka se jim hodila do krámu jen v případě dosažení rovnosti mezi dobrem a užitkem.
SEBELÁSKA A BENEVOLENCE
Jestliže stoikové měli radost z dodržování pravidel a nespojovali je s užitkem, pak hédonisté to celé obrátili, protože dosažení užitku bylo právě hledaným dobrem. U nich podle Sedláčka čerpal zdroje ekonomického myšlení hlavního proudu již dříve zmíněný Mill. Ale to se právě moralistovi Smithovi nezamlouvalo: sám „bůh ekonomů“ se považoval za stoika. Že by se mýlil? Tak jako se hledá a nachází rozdíl mezi mladým a starým Marxem, tak se Smithem je to podobné. Ale je to o to problematičtější, že v jeho případě byla ekonomie coby věda na samém startu svého života.
Dva Smithové a dva Marxové tak děsí ekonomické teoretiky už dvě století. Sedláček neprahne vypořádat se s Marxem, ale Smith… Připomíná proto, že pro Smithe jediným pojítkem uvnitř společnosti byla sebeláska každého jejího člena a šlo jen o to, jak využít sebelásky ostatních ve svůj vlastní prospěch (sic!) a pak je přesvědčit, že to dělá pouze pro jejich dobro. Přesně v tom spočívala ta jeho neviditelná ruka, která to vše „harmonicky, elegantně a nenásilně řídí“. Ale na druhé straně se dovolával benevolence, která nás všechny spojuje vzájemnou empatií. Na jedné straně jsme tedy sobečtí, ale potom zase empatičtí. Anebo je to rozum, který nás motivuje k činům? Co když je Adam Smith pouze rozpolcená osobnost… Není, on to řešení jen nechal na nás. A Sedláček to skvěle pochopil! Jsme sobečtí, pokud jsme mezi zcela neznámými lidmi; jsme empatičtí vůči těm, které známe. Princip sebelásky má dominantní vliv na společenské úrovni. Princip laskavé benevolence platí v osobních vztazích. Osobně k tomu jen dodávám: Smith tak nevědomky popsal základní rozdíl mezi anonymní tržní směnou a osobní výměnou darů v malých lidských skupinách.
Cožpak si mnohdy více nevážíme toho, co jsme od někoho dostali darem, než kdybychom si to koupili v obchodě? Cítíte ten rozdíl? Proto Sedláček pokropil živou vodou dávno mrtvé příběhy, aby nám vysvětlil jednu podstatnou věc. Ekonomie sama o sobě není schopná vysvětlit základní otázky směřování lidstva. Ekonomie je jen jednou ze součástí obecné lidské kultury. A on navíc vysvětluje pouze jednu její podobu: cestu, kterou se ubíralo evropské myšlení, až dospělo do fáze, kdy se střetávání dobra a zla ve společnosti přetavilo ve specifickou disciplínu, zabývající se ekonomickým chováním lidí uvnitř naší civilizace. A je si velmi dobře vědom toho, že dnes tato civilizace stojí před rozhodnutím co dál.
Takže ekonomie: jde o dobro nebo o zlo? Sám Sedláček k tomu v jednom rozhovoru říká: žijeme v době inflace věcí. Dříve každý intimně znal, co potřebuje a co si přinesl domů, to dnes neplatí. Právo vlastnit způsobilo vyprázdnění vztahu ke spotřebované věci, takže trpíme jakýmsi syndromem úzkosti z cizího světa. Jediný vztah, který k věci cítíme, je to, že ji vlastníme. Skromně k tomu dodávám: právě proto má dar v našich očích větší hodnotu než zboží, protože nejde jen o věc, již vlastníme, ale o vzájemný lidský vztah s darujícím. Ale tohle je věc, kterou ekonomie neřeší. Číst Sedláčka je radost! Vřele doporučuji. Člověk si nad tím, co píše, hezky popřemýšlí.
Tomáš Sedláček (*1977) Doktor filozofie, přednáší ekonomii a dějiny ekonomických teorií na Univerzitě Karlově, pracuje jako hlavní makroekonomický stratég ČSOB.
Vydaná díla:
2009 Ekonomie dobra a zla. Po stopách lidského tázání od Gilgameše po finanční krizi.
2012 Soumrak homo economicus (spoluautor David Orrell)
2013 (R)evoluční ekonomie – o systému a lidech (spoluautor David Graeber)