Co je v lidském chování vrozené a co naučené, toť otázka, kterou se zabývají po celém světě nejen antropologové, ale také mnozí biologové. Přitom postoje těchto dvou skupin se dost výrazně liší. Antropologové se opírají o představu, že pokud se všude na světě rodí děti stejné, zatímco chování dospělých se v různých kulturách liší, nemohou být tyto odlišnosti podmíněny biologicky, ale kulturně. Jinými slovy: to, čemu se lidé učí, je důležitější než to, co mají vrozené. Rozhodující pro sociální chování lidských skupin jsou tedy procesy, kterými lidská kultura dělá ze stejných dětí různé dospělé. Takže antropologové se ve své většině kloní k tomu vyloučit případnou použitelnost biologických vysvětlení pro sociální jevy. Naproti tomu si biologové kladou zásadní otázku: jestliže všechny naše bezpečné poznatky o chování zvířat mají materiální základ a příčinné vysvětlení, proč by se to nemělo týkat také chování člověka a lidské společnosti? A není vůbec antropologie vlastně specializovaným odvětvím biologie podobně jako je biologie součástí kupříkladu fyziky? Podle biologů je ústřední logika antropologů založena na naivních a mylných koncepcích vypůjčených ze zastaralých ontogenetických teorií, takže antropologové nikdy nezpochybňovali platnost přírodovědeckého přístupu k živočišným společenstvím, jakými jsou například kolonie mravenců, rybí hejna nebo tlupy šimpanzů, ale když se jedná o lidské kultury…
Sociální vědy versus biologie
Mezi vědce, kteří hledali odpovědi na základní otázky fungování lidské společnosti z hlediska evolučního pohledu na vývoj člověka, tedy z pozic ryze biologických, patří americký badatel Edward Wilson. Jeho hlavním argumentem proti myšlence, že za sociálním chováním lidí musíme vidět především působení kultury, je teze, že lidská mysl a společnost jsou podmíněny sklony a omezeními vytvořenými přírodním výběrem v průběhu evoluce stejným způsobem jako v živočišných společenstvích. Zdá se, že bouřlivá diskuse mezi antropology a biology, kdo z nich má pravdu, která se rozpoutala v posledních dvaceti letech, je opakováním sporu, který v intelektuálních kruzích doznívá už od dob Darwina. Takzvaná sociobiologie člověka se stala pro Wilsona jedním z hlavních směrů výzkumu, přestože mu bylo zřejmé, že se setká s mnoha nesouhlasnými projevy a názory oponentů především z řad sociálních vědátorů. Podle něho však přesvědčivé důkazy z oboru lidské genetiky, což je bouřlivě se rozvíjející odvětví biologie, ponechávají jen málo pochyb o tom, že značná část základních rysů lidského sociálního chování má právě genetický základ. A tak se Wilson pokusil ve své době o takřka nemožné: prozkoumat důsledky genetické evoluce ve všech projevech sociálního chování lidí, počínaje sexuálními postoji a konče organizací lidských společenství. Americký biolog se postavil do čela nové nauky, jež byla nejen pokračováním darwinovské revoluce, ale stala se především intelektuální výzvou v debatě o dalším směřování výzkumu člověka. Tato výzva vycházela z přesvědčení, že biologické principy, které u zvířat fungují dobře a nikdo je nezpochybňuje, se dají všeobecně a s vědeckým úspěchem rozšířit na sociální vědy, jež byly až doposud výhradní doménou společenskovědních modelů, měnících se podle potřeb současné moderní společnosti. Je tedy zřejmé, že Wilsonův názor vzbudil nezvykle velký zájem a polemiku. Jádrem jeho nápadů je otázka, jak dalece mohou přírodní vědy proniknout do lidského chování a jaký vliv může mít evoluční výklad lidského chování na sociální vědy. Z jeho strany tak z počátku šlo o spekulativní postoj, jež měl za následek vážné důsledky, jakmile se jeho sociální teorie setkala s výsledky zkoumání přírodních věd. A bylo mu samozřejmě jasné, že sociální vědy jsou ještě příliš mladé a evoluční teorie stále ještě ne příliš dokonalá, aby jeho názory nemusely být v první řadě polemické, byť jim nelze upřít nový a osvobozující vliv.
Rozšíření perspektivy
Sociobiologie jako vědní obor je založená na srovnání sociálních druhů, neboť každá živá forma může být chápána jako jistý evoluční experiment, jehož produkt je výsledkem vzájemného působení genů a prostředí. Podrobné zkoumání mnoha takových experimentů pak může dobře posloužit k testování obecných principů genetické a sociální evoluce. Výsledkem tohoto snažení je potom podle Wilsona využití širšího poznání ke studiu lidských bytostí a jejich společnosti. Snahou je umístit lidstvo na správné místo ve výčtu sociálních druhů, které žijí na této planetě. Jde tedy o pohled z podstatně větší vzdálenosti, než jsou ochotní připustit antropologové, jejichž neduhem je jistý antropocentrismus, čili úzké zaměření na jednotlivé sledované lidské kultury. Wilson tento pohled přirovnává k obrazu, který se nám zjeví v dalekohledu, jestliže se na skutečnost díváme jeho obráceným koncem. Znamená to tedy poznávat lidi v jejich biologickém okolí, což je vzdálenost skutečně značná v porovnání se sociálními vědami. A tak je lidstvo sledováno jednak na základě svých genů, které ovlivňují sociální chování, a zároveň pod vlivem svého prostředí, především prostředí kulturního. Základní otázkou není, zda je lidské chování geneticky podmíněno, ale spíše do jaké míry k tomuto podmínění dochází. Čím více toho z genetiky známe, tím podrobnější a přesvědčivější důkazy o podílu dědičnosti na sociálním chování lidí máme k dispozici.
Člověk a opice
Lidské sociální chování se může hodnotit nejprve s chováním jiných druhů a následně potom na základě studia rozdílů mezi jednotlivými lidskými populacemi také uvnitř jich samotných. Samozřejmě nejostřejší obraz dostaneme, když budeme srovnávat vybrané velké živočichy s lidským druhem. Pak ovšem vynikne, že například lidské rysy, o nichž si myslíme, že jsou typické pro náš druh, máme společné s většinou velkých lidoopů, kteří jsou našimi nejbližšími žijícími evolučními příbuznými. Jaké jsou to vlastnosti? Pokusme se je spolu s Wilsonem vyjmenovat. Převážnou část své historie žili lidé, podobně jako lidoopi, v malých, dalo by se říci téměř intimních sociálních skupinách, čítajících několik desítek jedinců. U lidoopů jsou samci větší než samice a také muži jsou, sice ne o mnoho, ale přeci jenom větší než ženy. Z toho ovšem vyplývá jedno důležité pravidlo: vezmeme-li v úvahu rozdíly ve velikosti těla mezi ženami a muži, pak je možné předpovědět, že průměrný počet žen na jednoho muže je větší než jedna, ale menší než tři. Tato skutečnost potom říká, že jsme mírně polygynní druh, tedy že muži mohou mít více žen. Mláďata u lidoopů stejně jako u lidí procházejí poměrně dlouhým obdobím sociální výchovy, nejprve v nejužším sepětí s matkou, později s vrstevníky přibližně stejného stáří, případně stejného pohlaví. Sociální úlohy si tak tito vrstevníci osvojují ve velice rozvinuté činnosti, kterou lze nazvat sociální hra, kdy se nacvičuje předstíraná agrese, nebo zkouší sexuální dovednosti a jiné činnosti odpozorované u dospělých.
Ale budeme-li tuto podobnost s našimi nejbližšími biologickými příbuznými studovat podrobněji, zjistíme na jemnější úrovni, čím se od lidoopů lišíme. V zásadě existují dvě možnosti: buď jde o ojedinělý soubor vlastností, které jsou lidem geneticky dány, nebo jde o působení vlastní lidské kultury. I genetici uznávají, že v jistém smyslu lidské geny postoupily své prvenství v lidské evoluci zcela novému, nebiologickému činiteli, kterým je právě lidská kultura. Přesto ale Wilson připomíná, že tento činitel je závislý na lidském genotypu. Proto připomíná, že záležitost je mnohem složitější a zajímavější. Existují totiž jisté sociální rysy, které se vyskytují ve všech lidských kulturách a které při bližším zkoumání můžeme označit za charakteristické znaky lidstva. Těmito rysy se lidé odlišují od jiných živočišných typů. V jistém smyslu by se dalo říci, že právě tyto rysy jsou tak příznačné pro lidský typ, jako třeba složitá jarní melodie pro drozda lesního, nebo jedinečná ozdoba křídel pro otakárka fenyklového. Antropolog Murdock se pokusil sestavit seznam těchto rysů, které byly zaznamenány ve všech lidských kulturách, jak je známe buď z historie, nebo z etnografie. Mezi zhruba šedesáti typickými rysy můžeme jmenovat čtyři nejvýraznější: jazyk, zákaz incestu, pohřební obřady, vaření.
Sexuální podmíněnost
Bezesporu nejzajímavějším sociálním rysem našeho druhu je zákaz incestu. Nejenže je to univerzální složka lidského chování, ale navazuje na ní velice složitý a rozvětvený systém příbuzenských vztahů. Zamezení pohlavního styku mezi bratry a sestrami a mezi rodiči a jejich potomky představuje opatření, jehož se v každé společnosti dosahuje s pomocí sankcí, jež mají charakter kulturní instituce. Wilson se domnívá, že přinejmenším zákaz pohlavního styku mezi bratrem a sestrou funguje v daleko hlubší, i když méně racionální podobě přinucení: po šestém roce života samovolně dochází k vytvoření určité averze mezi osobami, které žijí pospolu v jedné komunitě. Biologové však poukazují na hlubší a naléhavější příčinu tohoto zákazu, jejímž výrazem je fyziologický trest, který vzniká jako následek nedovoleného styku. Někteří genetici doložili, že i mírný stupeň příbuzenského křížení způsobuje nevratné tělesné a duševní problémy takto počatých osob. Incest s sebou přináší smrtelná rizika. Budeme- -li hledat příčiny, proč k tomu u lidí dochází, zjistíme, že projevy incestní patologie představují přirozený výběr v jeho intenzivní a jednoznačné formě. Wilson se domnívá, že lidské bytosti vede instinkt, který je založený na genech a který se projevuje zejména v případě vztahu bratra a sestry.
Zajímavou sociální institucí je potom hypergamie. Jedná se o ženskou tendenci vdávat se za muže nejen stejného, ale dokonce vyššího postavení, než k jakému žena sama patří. Genetické studie prováděné v Indii, v zemi s přísným kastovním zřízením, ukazují, že zatímco pro muže je naprosto vyloučené oženit se s ženou z vyšší kasty, pak u žen to je možné. Proč existuje tato sexuální dispozice v lidské společnosti? Wilson nachází odpověď v analogii s příbuznými biologickými tvory: zatímco zdraví a silní samci se úspěšně páří, neplatí to pro slabší samce, ale skoro všechny samice se páří úspěšně. Ženy v nejlepší tělesné kondici rodí zdravé děti, které potom vyrostou ve statné jedince. Podle teorie přirozeného výběru je tedy možné očekávat, že právě tyto ženy porodí mužské potomky, kteří budou nejen tělesně zdatní, ale budou úspěšní i sociálně. Společenský vzestup tak umožňuje větší koncentraci zdravých a statných žen ve vyšších sociálních vrstvách a naopak to znamená vyloučení nejchudších mužů z rozmnožovacího procesu. Ženská hypergamie je tedy racionálním procesem, který vede k maximalizaci počtu a vyšší kvalitě potomků v sociální soutěži s ostatními členy společnosti.
Právě u sexuálních praktik, jež jsou na pomezí přírody a kultury, si můžeme povšimnout, že člověk, když se narodí, není tabula rasa, čistá tabule, na kterou kultura díky svým zkušenostem kreslí odvážné a složité sociální vzory, které si člověk s sebou nese od dětství do stáří. Genetika dává přednost určitým volbám a jiné zatracuje, k jedné volbě se instinktivně přiklání, k jiné nikoliv. Avšak její užívaná pravidla jsou natolik těsná, že se rozhodnutí, která činí všichni jedinci, ve větší míře překrývají a dochází tak k dostatečně silné souhře podstatných rysů, jež tvoří lidskou přirozenost. Genetické vymezení a omezený počet prostředí, v nichž mohou lidské bytosti žít, tak podstatně ochuzují soubor možných výsledků, jež přicházejí v úvahu pro praktické využití v běžném životě.
Poslední svědkové pravěku
Je dobré si uvědomit, že větší část genetické evoluce lidského sociálního chování proběhla pět milionů let před nástupem civilizace, tedy v dobách, kdy se náš druh skládal z rozptýlených a relativně málo pohyblivých skupin lovců- -sběračů. A na druhé straně mnohem větší část kulturní evoluce spadá do období po vzniku zemědělství a měst, k čemuž došlo v posledních deseti tisících letech. Genetická evoluce už těžko mohla významně probíhat v době naší civilizace a mohla tedy ovlivnit už jen nepatrnou část rysů lidské přirozenosti. Povězme si proto více, jak vypadal život našich dávných předků, kdy se ona lidská přirozenost geneticky formovala. Wilson pochopitelně vychází z přesvědčení, že dějiny lidského druhu jsou vedeny předcházející biologickou evolucí. Etnografická data ho potom ujistila, že cenné klíčové poznatky o průběhu historie můžeme získat zkoumáním současných společností, jejichž kulturní a sociální praktiky se velice blíží těm, které převládaly v pravěku. Při této příležitosti tedy jmenuje taková etnika, jako jsou australští domorodci, Křováci z polopouště Kalahari (viz naše vyprávění v UNI 3/2006), afričtí Pygmejové, Negrité z Andamanských ostrovů, zapomenuté kmeny v horách Nové Guineje. Vesměs se jedná o národy, které si do nedávných dob zachovaly způsob života, o jehož trvání se může hovořit v desítkách tisíc let. Bez přehánění lze říci, že jde o poslední svědky pravěku, kteří přežili až do doby naší civilizace.
V každém případě jsou to etnika, která zcela závisejí na dvou činnostech: na lovu divoké zvěře a na sběru volně rostoucích rostlin a jejich plodů. Platí o nich, že jich nepřežívá většinou více než deset tisíc osob a všechny vlastně v dnešní době procházejí procesem asimilace s okolními kulturami, případně jim vysloveně hrozí fyzické vyhynutí. Je pochopitelné, že ve sběru informací o těchto soudobých, ale zároveň pravěkých lidí, hraje podstatnou roli neúprosný čas, aby je etnografové poznali a popsali dříve, než bude pozdě. Tito lovci-sběrači, kteří vlastně představují naše dávné předky, sdílejí všichni mnoho společných rysů vyplývajících z jejich životních podmínek. Žijí většinou v malých skupinách. Zlaté pravidlo antropologie říká, že má-li skupina přežít, musí v ní žít nejméně padesát osob, ale ne více než dvě stě padesát. Je-li počet osob nižší než padesát, skupina obvykle zanikne, ve druhém případě se skupina rozdělí na dvě či více komunit. Tyto skupiny putují po poměrně rozsáhlých oblastech a při hledání potravy se často rozdělují nebo spojují. Úživnost území, kde skupina žije, je poměrně malá, takže Wilson uvádí, že dvacet pět osob potřebuje zpravidla rozlohu až tři tisíce kilometrů čtverečních. Části území tito lidé považují za své teritorium, což se týká většinou míst, která jsou bohatá na spolehlivé zdroje potravy. Přesto Wilson tvrdí, že mezikmenová agrese je běžnou věcí a nejsou výjimkou situace, kdy se některé skupiny jedné a téže kultury dostanou do stálého válečného stavu. Tuto skutečnost je možné považovat za všeobecnou tendenci v agresivním chování lovců-sběračů.
Skupiny se organizují většinou na příbuzenském principu. S jistou nadsázkou je možné říci, že každá skupina je ve skutečnosti jakási rozšířená rodina. Sňatky se neuzavírají uvnitř skupiny, ale většinou mezi skupinami navzájem. Složitá příbuzenská struktura je výsledkem sňatkové činnosti a podléhá přísně prosazovaným pravidlům. Muži mají sklon k polygamii, úspěšní mužové mohou mít více než jednu ženu. Dlouhé období gravidity a různé zákazy sexuálních styků po narození dítěte způsobují, že ženy mají obvykle málo dětí, v průměru dvě až tři. Mladí procházejí velice dlouhým obdobím kulturní výchovy, během které se postupně vliv přesouvá od matky ke skupinám vrstevníků. Jejich hry mívají formu sociálních úloh, které vidí u dospělých a které se snaží napodobovat. Ve většině činností ekonomického života těchto lidí se uplatňuje rozdělení práce podle pohlaví. Muži vládnou nad ženami pouze v tom smyslu, že kontrolují některé sociální a náboženské funkce. Rozhodují o většině rituálů a obřadů, kontrolují některé výměny mezi skupinami. V žádné z těchto společností nebyl etnograficky doložen matriarchát. Oproti vyspělejším společnostem je ve skupinách ovzduší neformální a rovnostářské spolupráce: obvykle muži loví a ženy zajišťují živobytí sběrem. Ovšem zkušenosti z ekologického studia křováckých skupin říkají, že maso tvoří ve výživě skupin pouze asi třetinu, ostatní obživu shánějí ženy. Ovšem pracovní den těchto lovců-sběračů představuje v průměru dvě až čtyři hodiny.
Přesto se Wilson domnívá, že naši předci byli v porovnání s dnešními lovci-sběrači více zaměření na lov. Dokazují to podle něho pravěké kostěné a kamenné nástroje známé ze starých sídel rozmístěných na velkém prostoru Evropy, Afriky a Asie. Svědčí o tom, že tento způsob života u pralidí přetrvával po milion let nebo i déle a že většina společností opustila život lovců teprve před několika málo desetitisíciletími. Důvod, proč ke změně došlo, vidí Wilson v selekčních tlacích životního stylu lovců-sběračů, které trvaly po většinu lidské genetické evoluce. Právě tato zřejmá souvislost mezi ekologií a chováním našich předků vede k teorii o vzniku lidského sociálního chování. Tato teorie je podpořena řadou vzájemně propojených rekonstrukcí prováděných na základě úlomků dávných zkamenělých svědectví, ale také jejím promítnutím směrem do minulosti až do dob původních lovců-sběračů a zároveň srovnáním s jinými druhy primátů. Podstata této teorie je převzata z chemie a říká, že každý proces se zrychluje s tím, jak roste množství produktů, které vytvořil. Čím déle proces trvá, tím větší je jeho rychlost.
Podle tohoto pojetí nejstarší lidé začali chodit vzpřímeně poté, co sestoupili na zem a tam začali trávit veškerý svůj čas. Tím si uvolnili ruce k výrobě nástrojů a zhotovování předmětů a zacházení s nimi. Bylo to snadnější a díky jejich zdokonalování rostla jejich inteligence. Celá tato původní kultura se rozšířila právě díky kombinaci mentálních schopností a užívání nástrojů těchto pralidí. Byla zdokonalena spolupráce při lovu, což byl další podnět pro evoluci inteligence. Sdílení potravy přispělo ke zdokonalení společenských dovedností a k tomu přispěl ještě jazyk, protože víme, že ve skupinách dnešních lovců- -sběračů je dostatek příležitostí k neustálému řečnění. Uvnitř skupiny pralidí se tak vytvářela vysoká úroveň spolupráce spolu s rozvojem vůdcovství jako zárodku politického chování. K sexualitě se připojila láska a péče o dítě se stala hlavním sociálním pojítkem rodiny. Celý tento evoluční vývoj mohl být ukončen právě ve společnostech lovců-sběračů. Podle výše uvedené teorie se tyto biologické procesy nikdy nešíří donekonečna a časem přejdou na pomalý růst, až se zastaví úplně. Edward Wilson
Stresující vývoj
Wilson říká, že skoro jako zázrakem se tohle nestalo v lidské evoluci. Vzrůst objemu mozku a zjemnění kulturních výtvorů ukazují na nepřetržitý pokrok v mentálních schopnostech lidí. V historii života žádný orgán neprošel rychlejším růstem. Toto tempo se udržovalo až do doby před čtvrt milionem let, kdy se s příchodem druhu Homo sapiens pozvolna zastavilo. Fyzický růst pak byl rychle nahrazen výraznější kulturní evolucí. S příchodem kamenné industrie nabyla kulturní změna určité síly a snad i setrvačnosti, jež dala před čtyřiceti tisíci lety vzniknout paleolitické kultuře. Zhruba před deseti tisíci lety potom dochází k novému epochálnímu vynálezu: začalo se šířit zemědělství. Výsledkem byl růst hustoty obyvatelstva oproti lovcům-sběračům, kteří tak museli ustupovat novým etnikům. Vznikly státy jako nový prvek politické organizace. Konečně po roce 1400 se kulturní vývoj opět nesmírně zrychlil a růst vědomostí a technologií se stává průvodním znakem současných civilizací, které mění svět k nepoznání. Můžeme zcela jednoznačně předpokládat, že všechny tyto změny, které se udály v období od nástupu životního stylu lovců-sběračů před čtyřiceti tisící lety přes vznik civilizací městských států ve starověku až po dnešní dny, jsou spíše výsledkem kulturní než genetické evoluce.
Ale co způsobilo tento rozvoj, jaké důvody ho pomohou vysvětlit? Wilson se v této věci kloní k názoru, že klíčem k vzestupu civilizace je hypertrofie čili extrémní růst již dříve existujících struktur. Tak se základní kulturní a sociální zvyklosti lovců-sběračů přeměnily ve vyspělejších společnostech z poměrně skromných původních adaptací na životní prostředí v neuvěřitelně složité a nečekané formy. Ale přesto přese všechno Wilson upozorňuje, že většinu převládajících rysů moderních společností je možné označit za hypertrofické proměny biologicky účelných institucí, zvyků a obyčejů původních skupin lovců-sběračů. Dokonce i ti, kteří mají prospěch právě z této hypertrofie (a to jsme my všichni), zápolí s extrémně rychlou kulturní změnou, protože jsou biologicky a sociálně vyzbrojení pro jednodušší existenci. Kde lovci-sběrači plní z několika možných a přístupných úloh jednu nebo dvě neformální role, musí jejich potomek z průmyslové civilizace vybírat deset nebo více z tisíců možností a nahrazovat jeden soubor jiným nejen v různých údobích svého života, ale mnohdy takřka denně. Každodenní život je podle Wilsona kompromisem či dokonce směsicí přetvářky, kdy lidé musejí hrát určité úlohy, jejichž plnění je stresuje.
K čemu nás tedy Wilson přivedl? Jeho základní myšlenka je spojena s tím, že lidská, evolučně rozvinutá psychika je bohužel sestavena tak, že racionální aktivita lidí je doplněna i druhou složkou a sice ,pararacionální‘ aktivitou, a že tyto dvě činnosti se navzájem doplňují a vzkvétají vedle sebe. On sám racionální hledání lidského pokroku vidí ve vědeckém materialismu. Ale člověk se přitom neubrání té záludné otázce: jestliže člověk a jeho společnost jsou výsledkem biologických, případně ekologických zákonitostí, jak je to s lidskou svobodou? Jinými slovy: jestliže je biologie naším osudem, co se potom stane s naší svobodnou vůlí? I na toto má Wilson odpověď, ale je otázkou, zda se s ní spokojíme. On říká, že je svůdné si představovat, že hluboko v mozku žije duše jako svobodný činitel, který přemýšlí, plánuje a řídí naše jednání. Ale může být tento činitel nezávislý, jestliže jsou naše geny zděděné a naše prostředí, ať fyzické nebo kulturní, je nám přirozeně dáno? Výsledkem jeho bádání je tedy dilema: jsme evolučně naprogramovaní, nebo máme svobodnou vůli, jež nám umožňuje konat? Takže to k čemu nás Wilson nakonec přinutí, je hledat vlastní názor. A to podle mého mínění není zase tak málo.
Edward Osborne Wilson (*1929)
Profesor přírodních věd na Harvardské universitě, patří mezi nejvýznamnější světové biology a ekology, jeden ze zakladatelů sociobiologie a její části věnované člověku, nauky, jež se snaží vysvětlit biologické základy sociálního chování živých tvorů, včetně člověka.
Základní díla:
1978 On Human Nature, č. O lidské přirozenosti, NLN 1993
1980 Sociobiology: The New Synthesis
1981 Genes, Mind and Culture
1992 The Diversity of Life