Naštěstí jsme národ, který má docela rád humor, ba je schopen i o sobě žertovat. Jeden z našich žertů tvrdí, že jsme jeden z mála národů, které nejraději slaví své prohry. Takže každý rok se srocují 8. listopadu milovníci starých bambitek na Bílé hoře, aby si tu nejslavnější prohru v dějinách českého lidu hezky připomenuli. Ale letos jsme postoupili ještě dál. Bylo to v pondělí 21. června 2021: na pražském Staroměstském náměstí se s velkou, nám známou dovedností podařilo po čtyřech staletích zopakovat popravu sedmadvaceti českých pánů. Sice ne všichni tito pánové měli glanc těch správných vůdců onoho stavovského povstání z roku 1618, ale bylo to provedeno i na tehdejší dobu více než výstražně, a tudíž i obrazově brutálně.
Přítomná historička Marie Koldinská uvedla, že někteří z popravených se dle verdiktu dopustili vzpoury proti řádně zvolenému panovníkovi (což byla pravda), jiným bylo vytčeno, že trvali na náboženské svobodě, jež byla Čechům přiřčena v Rudolfově majestátu z roku 1609 (což byla sice též pravda, která ovšem už byla k ničemu po předchozí vojenské porážce na Bílé hoře). A to bohužel nejen u nás, ale ve všech končinách, kde probíhala třicetiletá válka, jejímž výsledkem bylo potvrzení známého pravidla: čí vláda, toho náboženství.
Budiž ovšem řečeno také, že toto pravidlo platilo bez ohledu na etnickou skladbu té které země. Takže u nás se tato náboženská nesvoboda týkala jak Čechů, tak Němců: padni, komu padni. A ještě jedno důležité upozornění: páni i měšťané se mohli rozhodnout – zůstat, nezůstat, ale poddaných se nikdo na nic neptal. Až v 19. století se podařilo pod vlivem Palackého díla Geschichte von Böhmen (Dějiny národa českého) náboženský problém 17. století převést na otázku národnostní: Češi versus Němci. A tady nastává vhodná chvíle, abychom představili našeho dnešního hrdinu – Franka Boldta.
Příběh německého slavisty
Nebojte se, nebudeme mluvit o jazycích, ale spíše tak trochu o společných dějinách dvou národů, jež mluvily odlišnými jazyky: česky, či německy. Boldt tedy nebyl politik ani žurnalista, ale tak říkajíc „znalec jazyků“, neb se zabýval literární vědou, a protože byl navíc jak bohemista (zajímal se o český jazyk), tak slavista (zajímal se o další slovanské jazyky), tak z toho nejlépe vyplynulo, že to vše upotřebí jako učitel na univerzitě. Navíc je třeba připomenout, že na jeho alma mater, kterou byla univerzita v Heidelbergu, se stal žákem Dmitrije Čiževského, jenž si ještě pamatoval Pražský lingvistický kroužek (viz UNI 11/2020).
Boldt patřil mezi ony Němce, kteří se narodili během druhé světové války, a tato válka pro ně samozřejmě neznamenala nějaké vzdálené abstraktní zlo, které poznávali až v době puberty, ale brali válku za svou tak říkajíc „osobní věc“, která je jednou provždy formovala již od jejich dětských let. Jako mladý muž Frank studoval slavistiku na Karlově univerzitě. Bylo to ve druhé polovině šedesátých let minulého století, takže se nechal vtáhnout do dějů té doby, označované jako Pražské jaro. A samozřejmě se ho citelně dotkla také „bratrská pomoc“ pěti armád sovětského bloku, kterou v Praze zažil „bezprostředně a naživo“.
Na druhé straně jeho znalosti českého prostředí a známosti různých tehdejších pražských intelektuálů ho přivedly k živému tématu, pro Čechy poněkud nepříjemnému, jež se dotýkalo českých Němců, nedobrovolně vystěhovaných od nás ihned po skončení války. Podařilo se mu ještě v roce 1970 ukončit svá doktorská studia na UK, aby se poté objevil v Kostnici, kde na tehdy právě založené univerzitě zakotvil na katedře slavistiky a začal tam vydávat na vlastním tiskařském stroji časopis, který se stal slavným už pro svůj název K-Presse (Kašubský tisk), o literárních mystifikacích.
