Je to zvláštní. Když se u nás v roce 1948 jednoduchým politickým trikem dostali místní komunisté k moci, jejich protivníci nevěřili vlastním očím, že se jim to tak snadno podařilo. Ale bylo to prostě tím, že Gottwaldovi chlapci měli jiné, drsnější představy o politické práci než jejich demokratičtí odpůrci. Nešlo pouze o to obsadit velké průmyslové podniky milicionáři, aby se hned vědělo, kdo je tady pánem. Ale postupovalo se krok za krokem po celé zemi. A tak se i státní správa pustila do díla. Z dnešního pohledu šlo o jednoduchá hesla, která platila i v zapadlých koutech země: do každé osady zavést elektrický proud, spojit ji sjízdnou silnicí a zavést tam základní zdravotní péči. Proč? Aby si tamní lidé mohli pustit rádio, aby se autobusem dostali do nejbližší fabriky a aby se vymýtily běžné choroby. Tři roky po válce celkem stručný program.
Chtělo by se říct, že na tom není nic tak potrhlého. Vždyť už v předminulém století se ruský anarchista Bakunin i jeho francouzský protějšek Proudhon zabývali myšlenkami a možnostmi, jak vytvořit „socialistickou společnost“; až mnohem později je opravil Orwell, že by stačilo říci – jak vytvořit „slušnou společnost“. Dnes už se nevede debata o tom, zda socialistický projekt vytvořil slušnou společnost či nikoliv, prostě proto, že po zhroucení Sovětského svazu by nikdo neriskoval položit mezi tato dvě přídavná jména rovnítko.
Pravice, levice a tak dále.
Dokonce mluvit vůbec o „levici“ začíná být ve „slušné“ společnosti také už poněkud zpozdilé. Takže je docela příznačné i tápání našeho dnešního návštěvníka Jeana-Claude Michéa (jehož příjmení připomíná archanděla Michaela, zastánce božské spravedlnosti) nad otázkou, jaká mystéria se vůbec od počátku vznášela ve vzduchu, když se někdy na rozhraní 18. a 19. století začalo politické pole rozlišovat podle toho, kdo je napravo a kdo nalevo. Nás už toto téma od roku 1990 zase tolik netíží, ale za našimi západními hranicemi jde o problém znovu a znovu otevíraný.
Ale přeci jenom je na tom cosi pozoruhodného. Náš dnešní autor připomíná, že ani Marx či Engels se nepovažovali za příslušníky levice, neboť tehdejší pravice prý hájila zájmy ancient régime, starého režimu, čímž se rozuměla pozemková šlechta a katolická církev. Oproti tomu levice v očích této slavné dvojice zahrnovala všechny osoby, které byly spjaty s průmyslovou revolucí. Tam patřila samozřejmě průmyslová liberální velkoburžoazie, která pro uskutečnění své revoluce potřebovala nutně takové svobody, aby potřebná pracovní síla byla vždy k dispozici v reálném čase i v daném místě.
Oproti tomu tehdejší maloburžoazie, za níž stál buď nějaký krámek, či dílna, se pohybovala ještě ve staré tradici připomínající středověké měšťanstvo. Tak oběma našim prorokům bylo zřejmé, že stará feudální tradice musela být i pro dělnické hnutí naprosto nepřijatelná. A Michéa upozorňuje, že jak velkoburžoazie, tak dělnické hnutí musely mít v počátcích budování kapitalismu jistou politickou nezávislost, ale samozřejmě také podobné, byť oddělené organizační zázemí. V každém případě neměly nic společného s tím, na co je Francie hrdá a co se nazývá „jakobínská tradice“.
Tak zvané lidové vrstvy
Když se tedy Michéa zeptáme, kdy se podle něho mluvilo ve Francii o „levici“? Odpověď zní: určitě to bylo již po roce 1815, kdy po napoleonských válkách došlo k restauraci ancien régime (tedy předchozího „starého režimu“), a trvalo to až po rok 1944, kdy se tato země ke konci druhé světové války zase stala svobodnou zemí. A jeho sledování dějinných událostí je takřka na detektivní román, protože většina svědků dávných třídních bojů je již dávno po smrti. Ale pro nás, kteří si ještě pamatujeme budování socialismu v naší zemi, je dobré ten příběh slyšet zase trochu jinak.
Vyjděme z toho, že úkolem levice by mělo být hájit zájmy lidových vrstev: francouzský psychoanalytik Lacan by asi řekl (kdyby byl ještě naživu), že toto je „vládnoucí signifikant“, který by měl stmelit levici a dát ji srozumitelný program. Ovšem tady začíná v dnešní době spousta problémů, na které nám staří revolucionáři nedali návod k použití. Jinak řečeno: chybí nám pro takový projekt nejprve představa, jaké sociální skupiny by měly patřit do okruhu tak zvaných „lidových vrstev“; to je tedy první věc, kterou by bylo vhodné objasnit.
Dejme tomu, že by šlo o dělníky a živnostníky, lidi zaměstnané v soukromém i veřejném sektoru, o místní venkovské obyvatele, ale rovněž o nově příchozí imigranty, hledající spravedlivější svět, než byl ten, odkud přicházejí. A ta druhá věc k zamyšlení je otázka komunikace: jaký jazyk by měla tato nová levice použít, aby jim ony „lidové vrstvy“ rozuměly. V současnosti jde o zcela nový typ společenství, kdy už ani tak nejde o otevřené vykořisťování mužů, žen i dětí ve starých průmyslových fabrikách, které zažil Marx i Engels a kde se těžce pracovalo až dvanáct a více hodin denně.
