Tu otázku si asi položí každý, kdo se účastní nějaké občanské demonstrace. Změním něco tím, že tam půjdu? Myslím, že pro mnoho z nás se ta otázka v posledních několika letech vrátila. Kladli si ji jistě i účastníci demonstrací v únoru 1948. Nemyslím tím manifestace organizované komunistickou stranou jako nátlakový nástroj napomáhající převratu. Daleko méně známá skutečnost, než jsou davy na Staroměstském náměstí s Klementem Gottwaldem se Slánského beranicí na hlavě, je několik demonstrací těch, kteří se snažili nástupu komunistů zabránit. Jako poslední taková akce se uskutečnil studentský pochod na Hrad 25. února 1948. Konal se v době, kdy prezident Beneš už přijal demisi demokratických ministrů.
Miroslava Pražáková byla tehdy sedmnáctiletou studentkou druhého ročníku Obchodní akademie na pražském Smíchově.
My jsme byly dívčí třída A, pak tam byla i chlapecká třída B. Do naší třídy přišel hoch z béčka, on byl něco jako předseda třídy. Měl u nás známá děvčata, se kterými chodil předtím do měšťanky. A těm řekl, že se chystá shromáždění a že se půjde na Hrad, podpořit pana prezidenta Beneše, aby komunistům neustupoval. Ty, se kterými se ten hoch znal, to řekly zase svým známým. Těm důvěryhodným. V té době už jsme věděly, která z těch holek se hlásí ke komunistům. A s těmi jsme už nechtěly nic mít.
A jak se ty komunistické kolegyně projevovaly?
Ony byly takové, no… se vším běhaly k řediteli. To už byl ten nový ředitel, ten jejich. My jsme totiž měli jako ředitele pana profesora Vydru, to byl takový elegantní, krásný starý pán, všichni jsme ho obdivovali. Ty komunistické děti dosáhly toho, že tam přišel nový, komunistický ředitel, který se pak s nimi o všem radil. Donášely mu. Později vyšlo najevo, že o některé měl ještě daleko osobnější zájem.
Kde studentská demonstrace 25. 2. 1948 začínala?
Ten hoch nás upozornil, že je sraz na nábřeží, u Palackého mostu, tak jsme tam šly. Neměli jsme žádné transparenty, žádného mluvčího, prostě jsme se tam sešli a šli jsme na ten Hrad, a postupně to houstlo, jak se přidávali studenti z různých škol. Na Smíchově bylo hodně průmyslovek. Na Malostranském náměstí, tam už nás bylo plné náměstí. A když jsme šli Nerudovkou, tak si pamatuju, že ta ulice byla také úplně plná.
Kdo byl v tom průvodu s vámi?
Skupina z naší školy, ale ty naše soudružky tam samozřejmě nebyly. Žádný profesor také ne, jenom žáci. Myslím, že ti vepředu byli vysokoškoláci, ale ti kolem mě, to mně připadalo, že jsou stejného věku jako já.
Jak reagovali kolemjdoucí?
Nikdo se na nic neptal, nikdo nic neříkal, všichni jenom koukali. My jsme také nevolali žádná hesla.
Proč si myslíte, že ti lidé nereagovali?
Oni také nemuseli vědět, jestli jsme komunisti nebo ne. My jsme neměli žádné transparenty. Jenom jsme šli. A když už jsme byli pod Hradčanským náměstím, tak se najednou ty první řady otočily. A křičeli: Mají tam koně a budou střílet! Utíkejte! Jenže tam bylo hodně lidí. Nemohla jsem se hned obrátit. Než jsme se otočili, tak to chvíli trvalo. Ty esenbáky jsme neviděla, běžela jsem honem odtamtud. Pak jsem najednou byla u Seminářské zahrady, a to už jsem věděla, kudy mám jít.
Věděla jste, že v Nerudově ulici byl při pochodu postřelen student?
Ne. Střílení jsem už neslyšela.
Vzpomínáte si, jestli se o tom pochodu psalo v novinách?
Já jsem se k tomu nehlásila, protože jsem se bála, a noviny jsem nečetla. Neměla jsem přístup k žádným informacím. Začalo se o tom mluvit až po roce 1989. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem na tom pochodu vlastně také byla.
Jak na vás zapůsobilo to, že v době toho pochodu už prezident Beneš demisi demokratických ministrů přijal?
No, to bylo špatné. Ten Gottwald se o to tak rval. Se spolužačkami jsme o tom vždycky mluvily, že jsme šly a že to nebylo nic platné, ale i s těmi kluky z toho béčka jsme až do maturity o sobě věděli. Ono to bylo na tom pochodu jasné. Že kdo tam jde, není žádný komunista, a že se snažíme, aby pan prezident vydržel.
