Britská antropologie dala světu celou plejádu skvělých badatelů, bez jejichž práce by navždy chyběly v paměti lidstva poznatky o národech, které pod vlivem naší 
evropské civilizace kulturně, či dokonce i fyzicky, zmizely ze světa. Bylo to logické počínání, protože ve většině případů šla činnost těchto vzdělaných mužů a žen ruku v ruce s koloniální správou britského impéria. Britové byli pragmatičtí a systematičtí: takoví byli jejich úředníci, ale i ti antropologové. A přece mezi nimi byly některé výjimky, jež se pokusily znalosti o zapadlých národech rozvinout do brilantní eseje, jež přesahuje pouhý etnografický popis spatřeného a zaznamenaného světa, jenž už nyní žije jen svou minulostí. Takovou skvělou dámou, jež obohatila svou prací nejen archivy zašlých kultur, ale i naše myšlení o nich (a vlastně i o nás samých), byla MARY DOUGLASOVÁ.
Jako mnoho jiných významných britských intelektuálů pocházela z trochu křiklavé rodiny již tím, že se nenarodila na britských ostrovech, ale v lázeňském San Remo.Její otec pracoval pro britskou koloniální správu a matka, světe div se, byla oddaná katolička. Tedy stejný původ, jakým se chlubil třeba Tol kien, autor Pána prstenů. Mary i její sestra byly po matce pravověrné katoličky a není proto divu, že naše budoucí badatelka také raději pracovala pro koloniální správu, než aby se vystavovala pohoršení za své náboženské přesvědčení v Anglii, v zemi, kde se vlastně ani nenarodila. Nicméně jako šestadvacetiletá žena se rozhodla pro vědecké bádání a v roce 1947 skončila na své alma mater v Oxfordu jako talentovaná studentka antropologie.
TAM ZA ŘEKOU KASAI…
A o dva roky později, v roce 1949, odjela do tehdejšího Belgického Konga, aby tam prožila svůj vědecký křest, u etnografů terénní výzkum, mezi příslušníky etnika nazývaného Lele, žijícího v oblasti Kasai, kde se před imperiálním záborem rozprostíralo království Kubů. Kasai byl největší levý přítok řeky Kongo, dlouhý dva tisíce kilometrů a oddělující zemi od jižních sousedů v Angole. Kdo byli Leleové? V polovině minulého století to byl na naše evropské poměry malý nárůdek, který čítal asi 20 tisíc osob. Původně tito lidé ovládali území o rozloze asi 5000 km2, což byl většinou okraj rovníkového pralesa, kde se střídala hustě zalesněná údolí, navzájem oddělená neplodnými travnatými kopci. Ač nešlo o krajinu, jež by skýtala pohodlné živobytí, stěhovala se do tohoto kraje v neklidných padesátých letech další etnika, zejména Lubové a obyvatelé z oblasti Kwango, takže tamní osazenstvo představovalo docela pestrou etnickou společnost. Leleové se považovali za lovce, byli na to patřičně hrdí, ale výsledky jejich snažení byly spíše mizerné. Ale tak to v loveckých etnikách chodilo. Takže se jejich ekonomika spíše zaměřila na palmu raffa, což byly stromy rostoucí do výše až sto metrů a šíře tří metrů. Dnes se tyto palmy především těží pro dřevo, ale pro tehdejší domorodce to byl především vítaný zdroj textilních vláken. Vedle toho se v Kasai začala pěstovat i podzemnice olejná, z níž se lisoval ceněný olej, a dnes se v mnoha afrických zemích můžeme setkat s jejími plantážemi. Tento úvod nás tedy přivádí do tradiční situace, kdy hlavní odvětví domorodé ekonomiky je v rukou žen, zatímco muži se věnují hlavně těm činnostem, jejichž symbolika představuje mužskou prestiž a chloubu. Leleské vesnice tvořily kompaktní čtverce, čítající až sto chýší, a z každého jejího kouta vedly cesty do lesa. Každý roh vesnického čtverce patřil jedné ze čtyř věkových tříd, které shromažďovaly domorodé vrstevníky, což byla běžná africká praxe. Činorodý ruch ve vesnici představoval takřka idylický obraz: muži pracovali ve stínu palem na tkalcovských stavech a z palmových vláken tkali místní látky; ženy především tloukly kukuřičné zrní z místních políček, louhovaly maniokovou drť a lisovaly palmový olej.
VĚKOVÉ TŘÍDY JAKO SOCIÁLNÍ TMEL
Minule jsme na tomto místě celkem obšírně hovořili o tom, jaký stěžejní význam měly u přírodních národů vztahy mezi ženami a muži, neboť na nich byly postaveny základní sociální vazby uvnitř každého společenství. Protože tuto sociální síť nevytvářely pouze pokrevní svazky mezi členy každé komunity, ale také vztahy spřízněnosti, vznikající na základě uzavíraných sňatků. U Leleů tomu nebylo jinak. Ale jak jsme se již zmínili, důležitou roli v každé vesnici hrály ještě tak zvané „věkové třídy“. O co šlo? Dělba každé vesnice podle věkových tříd neznamenala nic jiného, než způsob, jak svazovat sociálními pouty každou vesnici nejen na základě pokrevnosti či spřízněnosti, ale také napříč příbuzenskými skupinami. Každá věková třída poutala k sobě všechny vrstevníky ve vesnici. Obvykle šlo o skupiny osob, jež si byly blízké nejen věkově, generačně, ale také tím, že společně prošly iniciačními obřady. Členové věkové třídy tak k sobě poutala nejen generační blízkost, ale také rituálně podložená zkušenost, což hlavně platilo pro muže, neboť jejich společná výchova v době adolescence dodávala těmto vztahům emotivní základ. Šlo tedy o něco podobného, co spolu u nás dříve zažívali kamarádi z vojny. Ale byl zde ještě jeden důležitý moment: existence těchto tříd byla u Leleů základem jisté politické funkce, která byla vždy svěřena některému starému mužovi z třídy seniorů. Byla to tedy jistá gerontokracie, jež nabízela těmto lidem způsob vládnutí. Náčelníkem vesnice se stával většinou nejstarší muž v místní komunitě, který měl ovšem malou reálnou moc, protože tito lidé neuznávali osobní odpovědnost a veškeré společné starosti a jejich řešení delegovali na všechny obyvatele vesnice. Ideálem leleského muže nebylo stát se dominující postavou pro své soukmenovce, ale být osobou skromnou, nenápadnou, jemnou. K tomu ostatně přispívalo i to, že pouze dva až tři mužové z nejstarší věkové třídy se narodili ve vesnici, protože většina z vrstevníků se běžně každých 10 až 15 let stěhovala do jiné lokality. Z toho plyne jedno důležité zjištění: jádro vesnice nevytvářela nějaká uzavřená příbuzenská skupina, což vedlo k tomu, že politické funkce byly bezvýznamné a už vůbec nebyly dědičné.
LOV JAKO RITUÁLNÍ ČINNOST
A protože místní klany byly matrilineární, čili jejich členství přecházelo z matky na její děti, udržoval muž se svou vesnicí jisté pouto pouze po dobu svého života. Svým způsobem je až zarážející, že přes jistou nesoudržnost si obyvatelé vesnic udržovali jasnou lokální identitu a byli schopní pokračovat v jisté historické kontinuitě času a místa. Tato sociální a politická nestabilita musela být tedy nahrazena něčím jiným, co by udržovalo vesnickou tradici a její lidskou soudržnost. A právě tehdy přicházelo na řadu náboženské myšlení těchto Afričanů, kteří byli schopní vytvořit bohatou nabídku rituálních institucí a sjednotit je v ústředním obřadu celé society, kterým byl společný lov. Ten 
představoval velice důmyslnou aktivitu, v níž měl každý muž svou úlohu, kterou plnil ve prospěch kolektivu. Lovci byli rozděleni na dvě skupiny; jednu tvořili náhončí, druhou potom vlastní lovci vybavení luky a šípy, později potom moderními puškami. Veškerý zájem všech účastníků byl zaměřen na společný úspěch v lovu bez ohledu na úlohu jednotlivců. Náhončí pročesávali les a hledali zvěř, lovci čekali na pokyn náhončích, aby vyplašenou a štvanou zvěř zasáhli a usmrtili. Lov v lese byl vždy fyzicky i technicky náročnější než na savaně a totéž platilo o výsledku: na savaně bylo snazší zvěř nejen vyhledat, ale i pronásledovat a nakonec zabít. Úmyslem Leleů ovšem nebylo dosahovat co největších úlovků, ale přinést do vesnice jen tolik masa, aby každá domácnost byla obřadně podarována. Tím, že pro tyto muže nebyl lov v první řadě výdělečnou, ale náboženskou záležitostí, v jejich lese zvěře neubývalo, neboť se stále udržovala jistá rovnováha mezi leleskou populací a stavy lovených zvířat. Když později do tohoto kraje pronikly kmeny ze savany, vybily tamní zvěř během několika měsíců a les zůstal prázdný. V jistém zjednodušeném smyslu můžeme o původní leleské vesnici proto hovořit jako o lovecké skupině, která udržovala svou politickou a náboženskou jednotu pomocí rituálů a obřadů spojených s lovem.
TŘI RITUÁLNÍ TŘÍDY, TŘI ODLIŠNÉ ÚKOLY
S tím bylo spojeno i rozdělování ulovené zvěře; lovci se dělili do tří skupin, jejichž pojmenování dává tušit, že účelem lovu skutečně nebyl především výdělek, ale jistá rituální úloha. Tak zvaní „ploditelé“ mohli jíst hruď zvěřiny, nebo maso mladých zvířat: to oni měli za úkol bránit zvěř a dbát na dodržování jejího lovu. Tak zvaní „luskouni“ směli jíst jen maso z tohoto šupinatého a bezzubého savce: tito muži hráli důležitou úlohu ve výrobě léků pro svou vesnici. A nakonec tak zvaní „věštci“ mohli jíst hlavu divokého vepře a jeho vnitřnosti a byli to muži, kteří praktikovali sakrální medicínu. Skupina „ploditelů“ musela podstoupit bolestivé a nákladné iniciační zkoušky, aby byli dobře připraveni na svou rituální roli. Kandidáti pro skupinu „luskounů“ se vybírali mezi těmi rodiči, kteří zplodili alespoň jedno děvče, neboť to přebíralo po otci výrobu léků pro praktickou medicínu. Nejsložitější výběr byl v případě „věštců“, neboť ti se museli vykázat tím, že ve snu dostali příležitost setkat se s některým z duchů, jenž jim předal své poselství. Takový muž musel každoročně obnovovat v této skupině vyvolených své členství, čili noviciát, což bylo doprovázeno mnoha restrikcemi, zákazy a tabu. Ostatně tato praxe se týkala v omezenější formě všech mužů z těchto tří skupin, kdy se omezení většinou dotýkala nějakých pohlavních či kulinářských tabu. V případě, že velkou zvěř ulovil nezasvěcený muž, který nepatřil do žádné z těchto tří skupin, musel obvykle to nejcennější maso z hrudě darovat některému příbuznému ze skupiny „ploditelů“, nejlépe potom byl-li to strýc, bratr matky. V případě porušení jakéhokoliv zákazu či omezení musel podezřelý muž platit celé vesnici jakousi pokutu, za níž dostal lék, který ho ri tuálně očistil.
ODDĚLENÉ SVĚTY ŽEN A MUŽŮ
Ženy a muži měli tedy své oddělené hospodářské úlohy, což nebyl v jejich očích pouze způsob dělby práce podle pohlaví, ale jak upozorňuje Douglasová, také zásadní pravidlo sociální etikety. Pohlaví bylo základním operandem leleské společnosti a hrálo důležitou roli i v náboženském životě a rituální praxi. Hlavním přírodním habitatem byl všudypřítomný les. V lese se pěstovaly palmy, tomu se věnovali čtyři až pět let muži: z mladých stromků se využívalo nejen vlákno na tkaní látek, ale z větví se stavěly chýše a z palmové šťávy se vyrábělo víno. V lese se také klučily mýtiny, kde se zakládala malá políčka, na nichž ženy pěstovaly kukuřici, maniok, banány. A z lesa se nosila také voda, v nádržích se tam pěstovaly ryby a muži lovili zvěř. Znamená to, že ženy i muži trávili důležitou část dne v lese. Jestliže klučení lesa bylo společnou prací všech vesničanů, pak muži se vedle lovu starali o palmové stromky, zatímco ženy sekaly dříví na otop, nosily vodu do vesnice, z popele vyráběly sůl. A tak Douglasová říká, že největším paradoxem leleské společnosti bylo, že bez lesní práce žen by vesnice hospodářsky zkolabovala. Přesto byl však les jako přírodní habitat považován za mužský živel, kam ženy měly mnohdy zakázaný vstup. Právě rituální vyloučení ženy z lesa bylo v očích britské badatelky základním tématem, které z náboženských představ Leleů zřetelně vyčuhovalo a provokovalo. Prestiž lesa byla obrovská: nebyl to jen biologický habitat řady tvorů a rostlinstva, který Leleové obývali, případně zdroj jejich společného bohatství, ale byl to také objekt jejich adorace a náboženských představ. A přitom žena nesměla každý třetí den do lesa; vše, co z lesa potřebovala, si musela pro inkriminovaný den přinést do zásoby, včetně vody a dříví. Tento zákaz se opakoval při různých příležitostech: když se držel za někoho smutek, když se narodila dvojčata, v novoluní (kdy se objevil nový měsíc), když žena menstruovala, nebo byla po porodu. Právě Leleové upozornili Douglasovou, jak přírodní národy pracovaly s takovými kategoriemi jako čistota a zneuctění, špína a nakažení, které v symbolické rovině hrály mnohdy rozhodující roli v náboženských představách a přenášely se, jak vidno, do praktického každodenního života.
LES NÁŠ VEZDEJŠÍ, DEJ NÁM DNES
Naštěstí platí, že když si lidé vymyslí pravidla, která nějakým způsobem omezují jejich činnost, ať už z jakýchkoliv důvodů, hledají cesty, jak tato pravidla zmírnit. Leleové považovali les za vzácný živel, dokonce pro jeho návštěvu měli zvláštní sloveso, takže říci „jít do lesa“ mělo až nadpřirozený akcent. Ostatně les mohl být nebezpečný i pro muže. Stačil špatný sen a muž ho bral jako varování, aby nešel do lesa, ale počkal na příhodnější dobu. Toto nebezpečí muž bral jako osobní záležitost. V případě ženy však porušení takového zákazu znamenalo ohrožení celé vesnice. Prostředky, jak se tomu nejhoršímu vyhnout si Leleové zakotvili do sakrální medicíny, která dávala mužům sílu ovládat toto prostředí, ale také jak léčit nemoc, nebo jak přivést do jiného stavu neplodnou ženu. Podle Douglasové existovaly tři logické důvody, jež lesu jako přírodnímu habitatu i jako nadpřirozenému živlu dodávaly onu neotřesitelnou nadvládu: les dával lidem vše potřebné, co k životu potřebovali. Ale pro muže měl ještě jeden prestižní cíl, tím byl lov divoké zvěře; to mělo praktické zdůvodnění, neboť tito lidé původně nepěstovali žádné zvířectvo, takže maso z ulovené divočiny bylo dlouho jediným zdrojem živočišných proteinů. A protože maso bylo prestižním jídlem u všech přírodních národů, dodávalo to výraznou sociální prestiž mužům, zejména těm, kteří byli úspěšnými lovci. A nakonec nezapomeňme na poslední důvod: les vlastnil všechny magické síly, které byly nezbytné v rituální praxi domorodců. Není proto divu, že již samo jídlo bylo obestřeno celou řadou zákazů, či tabu, a opět se tato opatření týkala opozice žen a mužů. Základem kulinářského umění Leleů byla vařená kukuřice, maniokové těsto připravované s ochucující omáčkou z červeného pepře, se solí a olejem. Snem každého domorodce bylo, aby tato čistě rostlinná strava byla co nejčastěji obohacena masem nebo rybou. Ale protože se to poštěstilo jen někdy a už vůbec ne pravidelně, popilo se většinou k večeři palmové víno a šlo se spát. Pokud ovšem přišel host na jídlo, bylo urážkou ho poctít pouze vegetariánskou stravou. Pozoruhodné na tom je, že nedostatek masa nedonutil „lidi z lesa“, jak si Leleové říkali, pěstovat kozy a prasata, jako to dělali jejich zemědělští sousedé.
ŠPÍNA, ZÁPACH, NEČISTOTA
Neboť tito lidé tvrdošíjně trvali na tom, že jídlo má pocházet z lesa, který je živitelem i rádcem, nikoliv z vesnice, kde se pěstují domácí zvířata, jež sama o sobě zapáchají a pro něž měli Leleové hanlivé pojmenování hama, což jinak znamenalo také označení špíny, zápachu a výkalů. Douglasová si tedy všimla, že svět těchto lidiček byl rozdělen na dvě poloviny: v jedné bylo vše čisté, voňavé a bezpečné, v té druhé vládla špína, smrad a exkrementy. Tím prvním živlem byl bezpečný les, kde vše kypělo zdravím, tím druhým potom nebezpečná vesnice, kde na člověka čekaly nemoci. Proto se i k jídlu vztahovaly zákazy, či tabu, neboť záleželo, odkud pocházely potraviny. A zajímavé je, že většina zákazů jídel se týkala žen a nikoliv mužů, jakoby ženy byly zranitelnější než muži. Muži sice dodržovali také různé konvence, například pohrdali vejci od slepic a masem z kuřat, ale když nebylo jiné maso, snědli ho. Ale pro ženy to bylo nepřekročitelné tabu, kterému bychom nerozuměli, kdybychom neznali náboženskou praxi „lidí z lesa“, kdy všechno z vesnice v sobě skrývalo nebezpečí, jež by mohlo lidem díky převažujícímu znečištění uškodit, což neplatilo pro to, co pocházelo z lesa. Tato víra měla samozřejmě přímé dopady na jejich hospodaření, kdy se přehlížely důležité zdroje masa a jiné potravy, jíž požívali vesničtí sousedé. Proto byli Leleové ochotni se při nedostatku potravy z lesa uskrovnit, aby si neznepřátelili les. Nám Evropanům toto chování připomíná jiný dějinný paradox: skvělí plavci Vikingové nejedli ryby, i když jimi moře tehdy oplývalo, a plavili se po mořích vždy se svým dobytkem jakožto zdrojem masa. V případě Leleů vidíme, že do každodenní praktické závislosti na lese se promítalo jejich chápání vztahu mezi lidským životem a přírodními a duchovními silami. Douglasová právě v opozici ženy a muže, lesa a vesnice, a tudíž i ženy a lesa, viděla základní kameny jejich přírodní filozofie, která v náboženské praxi poskytovala hlavní prvky místních rituálů. Proto byla na rozdíl od lesa doménou žen savana, byť byla suchá a ne příliš plodná. Když žena vyryla první drn trávy ze země, aby založila své políčko, nesměla mít pohlavní styk alespoň měsíc, aby sadba dobře vzešla. Důvod? Na savaně se totiž pěstovala jediná plodina – podzemnice olejná, která nepatřila do lesa. A Douglasová si povšimla, že tento pohlavní zákaz se týkal celé řady činností, ale vždy to byly aktivity, které provádělo jedno pohlaví: muž nebo žena. Tak muž, jenž vykopal past na zvěř, musel sexuálně abstinovat tak dlouho, dokud do pasti nechytil požadované zvíře.
ZÁKAZY, RESTRIKCE, TABU
Proto i porod byl chápán jako vysoce zranitelný prvek, přestože bychom spíše čekali, že bude především radostnou událostí. Nelze se potom divit, že Leleové veškerý pohlavní styk, ale také menstruaci považovali za nebezpečné jevy pro všechny mužské činnosti. Tyto záležitosti ovlivňovaly manželské vztahy, neboť žena byla považována za zranitelnější než muž, ale také více znečišťující faktor. 
Douglasová tak zařadila tato pohlavní tabu mezi ostatní zákazy a příkazy, které měly co do činění s hlavními opozicemi: vesnice – les, špína – čistota, zneuctění – sakralizace. Tak v hlavě Douglasové ve vzdálené Africe pomalu vznikala teorie vysvětlující, že na symbolice těchto opozic byl postaven model náboženského myšlení mnoha přírodních národů. V domorodém náboženství byly všechny důležité obřady spojeny s praktickou medicínou. Ale i zde existovala opozice, kdy ženské léky léčily konkrétní neduhy a nemoci, zatímco muži ovládali sakrální medicínu, jejíž smysl byl obecně náboženský. Neboť Leleové přijímali, že život i smrt jsou božskou záležitostí a jedině bůh Njambi o nich rozhoduje. Leleové říkali, že to on stvořil všechny lidi i zvířata, řeky i věci a sami sebe považovali za jeho otroky: to on jim poroučí, chrání je, stará se o jejich záležitosti a mstí bezpráví. Zvířata jsou také pod jeho mocí, ale jsou zároveň dána jim – Lelelům pro své maso, protože bůh jim je dal k lovu a zabíjení. Ale tím moc boha nekončí: on vládne ještě duchům zvaným mingehe. Ti nebyli nikdy lidmi, proto žijí v hlubokém lese, ve dne spí, v noci bdí, neonemocní, ani neumírají. Kontrolují plodnost žen a prosperitu lovu mužů. Jejich tajemnou moudrost studovali věštci, neboť některá zvířata a rostliny vykazují jisté jejich znaky: třeba ryby jsou duchům podobné, protože žijí ve vodě, nebo banán, protože neumírá, když dává své plody, na rozdíl třeba od palmy, která se musí porazit, aby z ní měli lidé užitek. Také voda, pramenitá i dešťová, jsou duchovní věci, neboť jsou zdrojem života. I měsíc je duch, protože se zdá, že umírá, když mizí, ale vždy se zase s novoluním objeví na obloze. Tím, že sdílí s duchy nesmrtelnost, má ve svých rukou kontrolu nad plodností.
LOV JAKO MÍRA PROSPERITY
Proto byl nový měsíc vždy spojován s obřady, při nichž byl zakázán pohlavní styk, ženy nesměly v tu dobu drtit zrní a vstupovat do lesa, muži nesměli dělat hluk a kácet v lese stromy, neboť to vše mohlo zneuctít měsíční roli. Muži hned následující den museli jít do lesa ulovit jakékoliv zvíře, jen aby prolili krev coby obětinu. Podobná rituální procedura, včetně již výše zmíněných zákazů, se prováděla i při loveckém obřadu, což byl ostatně jediný rituál, který měl zajistit veškerou materiální prosperitu místních obyvatel. Ostatně dobrý lov byl nejjasnějším znamením, že chod věcí ve vesnici je zcela v pořádku a lidem se daří dobře. Muži tak měli ve svých rukou duchovní ukazatel prosperity, neboť úspěšnost lovu byla bedlivě sledována všemi obyvateli vesnice a tak všichni viděli, zda jde o vzestup či pád jejich materiálního blaha. A protože lovy nebyly nikdy nadmíru úspěšné, i malé množství masa, které každý muž, žena či dítě dostali, mohlo přinést radost, o níž se vesničané bavili ještě několik dalších týdnů. Vidíme tedy, že porod a lov byly vždy sledovány velice bedlivě a slavily se stejnými obřady, neboť vyjadřovaly jediné: sociální i rituální úspěšnost každého pohlaví tak, jak velela hlavní ženská a mužská role v leleské společnosti. Ženy byly především matky, muži potom lovci. Ale jejich lov měl úlohu spíše spirituální ochrany komunity než praktický význam. Ženy tedy udržovaly kulturu, muži měli za úkol ji chránit. Nejen zbraněmi, ale i duchovně. Říká se, že Douglasová navázala svým studiem náboženských praktik přírodních národů na práci průkopníka tohoto oboru, francouzského sociologa Emila Durheima (žil v letech 1858 až 1917 a již jsme se mu ve Skrytých zkušenostech před časem věnovali). Je proto třeba říci, že byla jeho dobrou žačkou, protože její myšlenky jsou inspirativní i v 21. století.
Mary Douglas (1921–2007)
Britská antropoložka, která prováděla terénní výzkum v Africe a která se ve svém výzkumu zaměřila hlavně na oblast antropologie náboženství a významu symbolů v lidském myšlení.
Hlavní díla:
1963 The Lele of the Kasai
1966 Purity and Danger: An Analysis of Concepts of Pollution and Taboo
1980 Risk and Culture
2007 Thinking in Circles