Jedna tisková zpráva z října 2020 člověka spíš vyděsila, než pobavila: turecký prezident doporučil svému francouzskému protějšku, aby se šel léčit na psychiatrii. Důvod? Poté, co muslimský radikál v Paříži zabil učitele a pak mu ještě usekl hlavu, protože ukazoval žákům karikatury Mohameda, Francie zpřísnila opatření proti islámským revolucionářům. Muž, který popravu vykonal, byl sice policií zlikvidován, ale mezi místním učitelstvem zavládl strach. Není od věci připomenout, že kat, který tento rozsudek provedl, byl jeden z tisíců utečenců, kteří se do Francie nastěhovali před pár lety. A žádný tamní učitel si nemůže být tak jist, zda na něho nebude některý žák z přistěhovaleckých rodin doma žalovat, co jim vyprávěl ve třídě.
Stát může sice vyhostit pár členů nějaké rodiny přistěhovalců po spáchání toho či onoho nezákonného aktu, ale už není naprosto v jeho silách dostat ze země všechny přistěhovalce, kteří v zemi vytváří de facto svou paralelní polis a de iure se chovají podle práv a zvyků svého vlastního společenství, nikoliv podle legálních zákonů hostitelské země. A tak je zde jedna drzá otázka: kdo tento malér způsobil, kdy to vlastně začalo a co se muselo stát, aby to došlo až do stavu existence dvou vedle sebe žijících společenství, z nichž každé má své vlastní zákony a pravidla chování.
V Evropě se na toto téma rozšířilo německé heslo Wir schaffen das!, aneb „My to zvládneme!“ Zajímavé je konfrontovat toto vyjádření s jiným heslem, které se objevilo před třiceti lety, kdy se věřilo, že po zhroucení bipolárního světa nastala politická nirvána. Ono heslo znělo: „Je konec dějin!“ Od té doby uplynulo zhruba třicet let a dějiny bohužel pádí stále dál, neboť žádné božské bezčasí se nekoná. A lidé musí pořád dál něco zvládat, až se jim to už začíná krutě zajídat. A tak je namístě takový jednoduchý dotaz: jak si takováto zmatená hesla vysvětlit, když už víme, že nic z toho není pravda.
Pranic jsme nezvládli! A dějiny také pádí do všech stran světa jako splašení divocí koně. A tak jsem se rozpomněl na jednoho mladého muže, který se před nedávným časem pustil do hledání, kdy a kde vlastně počalo toto masové zmatení mysli. A jak je možné, že právě my tady uprostřed evropského kontinentu, který před dvěma staletími vnutil světu svou nadvládu, na to hledíme nejapně s otevřenou hubou: co se to vlastně dnes ve světě děje? A tak jsem se toho mladého muže z daleké severní Ameriky, jehož jméno je uvedeno v titulku, začal vyptávat. Jeho povídání začíná tím, že se pozastavuje nad termínem „rozmanitý Západ“.
Proč je Západ rozmanitý
Je jistě nepochybné, že srovnáme-li Východ a Západ na základě těch největších kulturních celků, pak v dnešní době na Východě převažuje spíše tendence ke sjednocování postojů jejich obyvatel v tak populačně rozměrných zemích, jakými jsou Čína či Indie. Naproti tomu v Severní Americe (ve Spojených státech i v Kanadě), či v převážné západní části Evropské unie je tomu právě naopak. Tam velký příběh modernity vykazuje, dá se říci, jednotnou logiku, že čím jsou větší rozdíly mezi lidmi na základě jejich sociálního postavení a přiznané identity každého jedince, tím je společnost bohatší ve své rozmanitosti.
V těchto západních společnostech jsou pak jedinci svými elitami nabádáni, aby se zbavili všech hranic, které je doposud omezovaly v poznání své vlastní výjimečnosti, která jim byla dosud státní mocí upírána. Heslem stále se opakujícím se stává věta: lidská rozmanitost či odlišnost (diverzita) je skutečné bohatství lidské pospolitosti. Stará představa jednotného politického, kulturního či sociálního společenství se tak vytrácí tváří v tvář rostoucímu množství různých možností hlásit se k té které sociální, kulturní či gendrové skupině, aniž by se jedinec nechal společností uzavřít jednou provždy do nějaké předem dané kategorie.
Za tím vším se pochopitelně skrývá nutkavé přesvědčení, že žijeme v době, kdy se hroutí staré hierarchie, které evropská civilizace vybudovala za posledních dvě stě let a díky nimž se snažila ovládnout veškeré lidstvo. A tak se člověku dere podvědomě na mysl, jestli se o něčem podobném neuvažovalo už někdy před více než sto lety. Není-li to pouhá recyklace myšlenek starého Tocquevillea, který již v polovině 19. století trpěl futuristickou představou, že se lidé od svobody odklánějí a že jim je bližší spíše představa všeobecné rovnosti než mnohočetné rozmanitosti?
Návrat? Ale kam…
Ovšem na druhé straně už tehdy se Tocqueville obával, aby jedinec osvobozený ze spárů (nejen) politických autorit nezůstal nakonec stát osamocený tváří v tvář moci všemohoucího státu. Ale to už je myšlenka přeci jenom dost vzdálená, byť jemu to všechno vytanulo na mysli, když se podrobně seznámil právě s politickým systémem Spojených států amerických. Pozoruhodné na tom je snad jenom to, že náš dnešní autor Bock-Cȏté pochází také z daleké Ameriky, i když z kanadského sousedství. On však vidí původ těchto myšlenek naopak na druhém břehu Atlantiku – v Evropě!
A navíc v dobách, které jsou nám mnohem bližší než Tocquevillovo předminulé století, neboť události, o nichž zde budeme mluvit, ještě zažilo mnoho dnes žijících svědků, byť mnozí z nich jsou dnes ve věku posledních dvou amerických prezidentů, tedy s osmi křížky na zádech. Ať chceme, nebo ne, celá politická filozofie vychází z hloubání nad dějinnými událostmi. Už někdy v polovině padesátých let se levicová, tedy marxistická ideologie dostávala do krize: Moskva se nestala novým Jeruzalémem! To se samozřejmě neobešlo bez tísnivých pocitů západních intelektuálů spojených s ideou komunismu.
Začínaly přibývat chmurné myšlenky, které vyvolaly několik po sobě jdoucích vln, kdy odpadali od jádra zanícených marxistů stálé další a další zrádci proletářské revoluce. A zjevil se zásadní problém, který tehdy definoval politický filozof Emil Cioran: politika toliko spočívá v umění vybrat si ze všech zel to nejmenší. V 60. letech minulého století se pak západní levice začala podle Cioranova bonmotu hluboce měnit. U nás jsme si toho samozřejmě nemohli vůbec všimnout, protože jsme byli „chráněni“ před takovými divy světa docela slušnou cenzurou, která byla opravdovou duchovní „železnou oponou“.
