Roku 1813 rozšiřovalo se po Čechách následující prorocké epigramma o pádu nového císaře Francouzů, kteréž se, než rok minul, uskutečnilo: „Na pole on chodíval a bil se a vyhrál. Přes rok vyhráti nepůjde na pole on.“
Hříčky se slovy „Na pole on“ a „Napoleon“ – ale v smyslu Napoleonu příznivém – použil ponejprv r. 1809 Václav Thám, který tenkráte ve Vídni byl a se ucházel o jakousi professuru, když Francouzové Vídně se zmocnili. Thámova básnička odevzdána Napoleonovi, který českého básníka odměnil hrstí dukátův, avšak báseň ta stala se pro Václava Tháma osudnou, nebo pro ni odmrštěna žádost jeho o professuru a sděleno mu, že veřejného úřadu již nedosáhne v rakouském mocnářství.
(Lumír, 19. června 1862)
Osud českého buditele Jana Šimona Václava Tháma (1765–1816) patří k nejtajemnějším v dějinách celé naší literatury. Nebýt Aloise Jiráska a jeho románu F. L. Věk, v němž hraje Václav Thám zásadní roli (v televizním zpracování jej ztvárnil Radovan Lukavský), nevěděla by širší veřejnost o tomto velkém vlastenci asi vůbec nic. A přece jen málokdo prospěl českému národu tolik jako onen problematický a rozporuplný syn Valdštejnových dvořanů, narozený v přepychu pražského Vladštejnského paláce.
Thám byl tím, kdo si jako první uvědomil, že má-li se domácí kultura pozvednout na úroveň ostatních zemí, musí mít nejen stálé divadlo hrající v českém jazyce, ale především nosný repertoár. Vystudovaný filozof – a jednu dobu úředník pražské policie – napsal téměř padesát her (částečně ztracených), včetně dramat o Břetislavovi a Jitce, dívčí válce nebo o vpádu Švédů do Prahy. Některé z nich uvedlo Královské-císařské vlastenecké divadlo v dolní části Václavského náměstí, v takzvaných Kotcích. Dřevěná budova divadla byla všeobecně známa jako Bouda. Podle Josefa Jiřího Stankovského, autora románu Vlastencové z Boudy, stála „uprostřed koňského trhu naproti hospodě U Císařských, zadním průčelím proti kašně, na níž nalézala se socha knížete Václava později více do předu pošinutá“. Roku 1789, po pouhých třech letech existence, divadlo zaniklo, což se tehdy vykládalo jako útok na českou identitu, jenže skutečnost je taková, že si na sebe Bouda jednoduše nedokázala vydělat.
Deset roků nato Václav Thám, mladý muž v Kristových letech, definitivně opouští pražskou divadelní scénu. Dalších sedmnáct let prožije jako kočovný herec, načež záhadně zemře v cizině. Víc nic. Tečka. Ten, kdo má rád Jiráskova F. L. Věka, jistě ví, že „cherchez le femme“, tedy za vším byla žena. O Thámově soukromí se v minulosti vedly spory. Novější výzkum ukázal, že Thám měl dvě manželky: poprvé se oženil v září 1793 s Josefou, dcerou herce L. Heima, která záhy zemřela. Podruhé si vzal německou herečku J. Groisingerovou, a právě s ní – a s dalšími deseti herci – založil divadelní společnost, jež potom obrážela venkov s německými, nikoliv česky psanými kusy.
Jirásek ve svém románu spletl všechno dohromady: Thámovu ženu, která podle legendy měla být až do porodu němá a později Václavovi utekla s jiným (v televizním seriálu ji ztělesnila Jana Brejchová), označil za dceru Jaquese Butteaua (ve skutečnosti to byl Jean Butteau, tanečník působící ve Vídni a Praze) a dal jí jméno Paula. Jenže pověst o němé manželce, která teprve po narození dítěte zázračně promluvila, se vztahuje k Thámově první choti Josefě, kdežto parohy Thámovi nasadila až jeho druhá žena – a ani ta se nejmenovala Paula. To kvůli ní se Václav na sklonku svého bídného žití vydal do Haliče, kam se svým milencem odešla a kde posléze zemřela. Traduje se, že Thám její hrob v haličském Tarnówě nalezl a vzápětí nato tam skonal také. Údajně byl pochován vedle své nevěrné paní. A později – snad – byly jeho ostatky převezeny do Prahy na Olšanské hřbitovy a uloženy do hrobu jeho staršího bratra, učitele a překladatele Karla Ignáce Tháma. Bohužel, nic z toho nelze doložit. Těch posledních sedmnáct let je pro Thámovy nečetné biografy noční můrou. Mha před nimi, mha za nimi… Nezbývá než si domýšlet. Třeba jako Jiří Šotola v básni Na smrt Václava Tháma:
Tento muž – to už je dávno – na jedné štaci
se nedobře opil,
nedohrál představení, vracelo se vstupné a on šel,
šel do noci a šel ji hledat, svou ženu,
utekla mu před lety s milencem, svalnatým, krásným,
říkalo se, že pak mizerně umřela někde v Haliči,
on tedy nedohrál představení a šel
tím směrem.
