„Ty, hlavičko upírova, mráz tě bude tupírovat.“ Tak pravil Nikolaj Stankovič – a lépe by to nesvedl ani Vergilius. On totiž, Nikolaj, nikoli Vergilius, přišel na to, že každé slovo je homonymum, aniž by tu tezi uváděl prolegomenaticky v kantovském smyslu, ostatně v jakémpak jiném než v tom, z nějž se pravda line. Je to pravda předzjednaná, platí v půlnoci i zrána.
Post illa verba dodávám, že Tomášovou pravdou byla shoda věci s rozumem. Kant zavedl pro jistotu rozumy dva: Verstand, překládáno rozum, a Vernunft, překládáno rozmysl. TGM Vernunft převádí jako nadrozum. Kdo chce pochopit, co je Vernunft, tomu doporučuji přečíst si Kritiku čistého rozumu. Chce-li se návdavkem dovědět, co je Verstand, nechť si přečte Kritiku praktického rozumu. Komu předcházející návod nepřipadá dosti soudný, ať si přečte Kritiku soudnosti. Vše je prostě kritika, jež se přednesena chórem všechněch forem dotýká: metafyziky, etiky a estetiky.
To vše Nikolaj věděl, ale jako z udělání na tom seděl. Nevyvodil důsledek, chtěl ušetřit za ledek. A to ledek přenesený, ještě lépe přinesený. Doufal, že se běsů, které číhaly jak Vesuv, s mou pomocí zbaví. Netušil, že stačila by jedna hrst živoucí trávy. Měl jsem do špitálu dojít – a nedošel včasně. Oba jsme se mohli spojit v taktu živné básně. Promluvil jsem nad rakví víceméně jak Akvín, ale bylo pozdě fňukat nářků po zdech. A tak pouštím prasátka na jatka. Co to všechno implikuje, ukazuje to, co tu je, tedy túje. Když se ještě zaživa Nikolaj dověděl, že pod tisem se kumulují smrtonosné páry, prohlásil v Pythagorově stylu „Nikdy neuléhej opilý pod tisem!“ Teď může Nikolaj zažít ve své sluji, jaké je to – vše je detto – ulehnout pod tújí.
Nezbývá než chleba skýva – za vším vězí Havel Ivan – a hlt vína, jakpak jinak. Nicméně to víno třeba dekantovat – a s ním i souběžná slova. A tak naše dekantáta bez Kanta je na to tata. Ani přípitek nechybí. Ač nás Nezval k němu nezval, – dobře věděl, že nás túje stigmaticky přesahuje – nezapřem, že se nám líbí.
Jak by řekl Uhde,
Bůh-moc, Bůh-noc, Bůh-den.