Již jsem kdysi uvedl, že filozof Jiří Němec jednou německy přednášel řádovým sestrám kdesi v Rakousku. Řeholnice jej napjatě a stále napjatěji poslouchaly, nejnapjatěji, když domluvil. To proto, že důsledně zapomínal na ono proslulé sloveso situované na konci věty, někdy dokonce na konci anakolutu.
Post illa verba dodávám, že když jsem to vyprávěl Nikolaji Stankovičovi, poslouchal napjatě a stále napjatěji. Jelikož čeština a němčina jsou nerozlišitelně stejné (papír se řekne německy Papier a rapír Rapier), přecházel jsem nevědomky z jedné řeči do druhé, tedy do té samé. Nikolaj to gramatické a zároveň i sémantické napětí nevydržel a vštípil mi do vosku mozku: „Nezapomeň sloveso, než tě znalci roznesou.“
Říká se, že kněz dvakrát nekáže. On ale káže dokonce víckrát. Samozřejmě jen když jde o kázání na úrovni onoho horského. Tudíž slyšte:
Že chybí sloveso
žolík dám za eso.
Čertovy obrázky
neberu z Nebrasky,
ale z Michiganu,
kde je více
do pranice
Eugenů i genů.
Nynější borci se svými vzorci sloveso nesnesou. Na sloveso dojde v kalku, s nímž je nutno vésti válku. Pak může být vpředu vzadu. Světem řeči táhnou davy. Chtějí větnou eskapádu, všem však chybí mozku závit. Nezbývá než smeknout čapku před zahradou bratří Čapků. Josef měl v zahradě prales, zato Karel pěstil skalku. Oba ale čílil nález stop po šiřitelích kalků. Resumé nás nemine: Kam se protimluvné kalky, Bože hrabou na trvalky.
Přes všechny mé apely nepomohl ani s Božím požehnáním Svatý otec Pacelli. Ač je jak já Eugenio, nevyslyšel tezi naši žádný třetí v mariáši, ani jeden v šachu ukecaných brachů pion. Konec vyzní pohádkově, vypráví ho vdovec vdově:
Jeden každý kalk
způsobuje Hulk,
jehož nápověda,
horší je než hostie
od Vševěda děda.