Opět si jednou bereme nebereme ku pomoci Kanta. Sice nejde, ale má jít o prolegomena ke každé další Postile, která bude chtít vystoupit jako věda.
Post illa verba dodávám, že vše se zdá být jasné. Prý to není žádná věda. Inu, pánbůh s námi, suďme sami. Třeba taková rusko-finská válka, kterou Sovětský svaz na jeden ráz pro laiky překvapivě prohrál. Finské vítězství nutno zapít skleníkovým vínem, tedy severským merlotem. Viz moji báseň Člověk Merlot, což se rusky řekne Čelověk Merlot. Člověk Merlot./Osnuje severské plány/vytápěné hroznů lány/jak v Goelro./Člověk Merlot/stal se perlou./Perlorodka/není vodka,/nýbrž – jak zní výnos –/skleníkové víno.
Nebo: fotbalista se může dopustit – a zhusta to činí – dvou kardinálních chyb, díky nimž automaticky přestává být fotbalistou. A to, když se po ztrátě míče promptně nevrátí z ofsajdu do onsajdu. Či když dopustí, aby mu míč odskočil od nohy. Antonínu Panenkovi se to například nikdy nepřihodilo, ergo je stále fotbalistou. Stejně jako Josefu Masopustovi, s nímž jsem kdysi ve své talkshow vedl zasvěcený rozhovor, nikdy rozhodčí neodpískal faul. To proto, že se žádného faulu nikdy nedopustil. Připomíná to slavnou tezi, jež zní: „Filozof je neomylný, když se zmýlí, přestává být filozofem.“
Tak to je a nijak jinak, byť se Immanuel Kant v místě svého odpočinku, zvaném Stoa cantiana, nepřestává obracet. Taková Postila není k údajnému zahození. Věda nevěda. Obě zmíněné Postily chtějí ze stoupy vystoupit jako ona. Jedna druhou nepřekoná. Pro názornost uvedeme ještě jednu nepřekonatelnou.
Lže se/o sto deset./Prý ve městě jako Rijád/dodnes chybí vikariát./Nezbývá než dodat/samá voda./Vždyť vikáři/v Rijádu/zepředu i zezadu/stále září./Patronem je/anděl/vem je/svatá Máří.//Vadí nevadí ta žena/jako orloj natažena/na vteřinu věčnosti/majíc ctností víc než dosti/nectností však nedosti?