Něco víme od nepaměti, něco zpaměti a něco zapomenem vzápětí. Někteří „vlastenci“ zapomenou i rodný jazyk, přinejmenším jej komolí. Příkladem českého vlastence byl můj děda, hrdina hned několika Postil. Jak ode mne víme, to on za chmurných časů německé okupace v Rajské zahradě, jejímž byl správcem, zakopal Šalounova Dudáka, aby z něj okupanti nemohli odlít kanon.
Post illa verba dodávám, že děda Šťastný rád vyprávěl a my mu ještě raději naslouchali. Svá napínavá vyprávění uzavíral vždy patrioticky: „Já jsem prostě Čech.“ „A co je babička?“, byl jsem jednou přespříliš zvědavý. „Babička,“ pokrčil rameny děda a než větu dokončil, krátce se zamyslel. „Babička, to je česká Němka,“ zazněl pro některé ortel, pro jiné pochvala. Každopádně heslo předlouho se neslo, a to Rajskou zahradou. Nikoli tou mezi Eufratem a Tigridem, nýbrž onou povýtce českou nad Riegerovými sady.
Je třeba podotknout, že se nesla i jiná hesla, a nejen žižkovským rájem. Malíř Otakar Slavík s gustem pronášel „Co Čech, to Němec“, zejména v přítomnosti Rudolfa Němce, rovněž malíře, a filozofa Jiřího Němce. A proč ne, když třeba zčásti německé Švýcarsko může být České. Němcem, v našem případě Rakušanem, může být i Slovák. Ve vídeňské pekárně Ströck, kde se chléb náš vezdejší zapíjí vínem rovněž vezdejším, obsluhují Slovenky. Když pekaři vinaří, Slovenky se přifaří. Vždyť Slovenky nejsou tenký jako v písni „Podívej se, podívej se, jak jsem tenká“. Ostatně Slovenky byly vždy ještě pohlednější než beztak pohledné Češky. Každopádně pohlednými se v rámci mystiky pohledu staly i Němky, nikoli jen české jako babička ze strany mé maminky, vyloženě české Češky, ale zejména z Hannoveru, rodiště té nejněmečtější němčiny. Zdůrazňuji, že „Papier ist papír, Rapier ist rapír, geschweige denn Empire und Vampir.“ Díky vzájemné srozumitelnosti to není nutné překládat.
Přítomně vždy plynulo mé budoucí minulo. Stále plyne činem. Či ne? Vlastním činem inspirovaným činy dědovými. Mnemotechnika na Ludolfovo číslo zní: „Dej, ó Bože ó mocný pamatovat si takých čísel řad.“ Kéž Mnémosyné, bohyně paměti a matka múz, vlastně moje tchyně, kladně odvětí na mnemotechnickou prosbu: „3,141592“. Díky její nápovědi pamatujme si i svých bližních činy dobré a snažme se v nich pokračovat.