Petr Bergmann (1967) začínal s punkem, pak přešel k divadlu, dneska je z něj nadšený historik. Pod hlavičkou původně undergroundového vydavatelství Black Hand vybudoval v pražských Dejvicích Kulturně-sociální centrum, jedno z nejdůležitějších středisek alternativní kultury devadesátých let v Praze, možná v celých Čechách. Od roku 2000 žije na Broumovsku, kde rekonstruuje poničenou paměť tamějšího kraje. Vydal několik knih, připravil řadu výstav, jako manažer sjezdil celý svět. Je ženatý, má dvě děti.
Loni v prosinci to bylo dvacet let, co zbourali budovu Black Handu. Před deseti lety proběhla vzpomínková akce, loni nic. Už je to pasé?
Zapomněl jsem na to. A nikdo jiný si nevzpomněl. Takže výroční setkání se nekonalo…
A tobě žádná nostalgie po té době, kdy Black Hand fungoval, nezůstala?
Ale zůstala. A je živená tím, že co chvíli někoho potkám nebo se mi někdo ozve s tím, že tenkrát, na začátku devadesátých let, do Black Handu chodil. Dneska jsou to čtyřicátníci, padesátníci – a některé to ovlivnilo na celý život, nasměrovalo je to k nějaké formě alternativní kultury nebo životního stylu, kterou pěstují dodneška. Ta nostalgie je silná i proto, že po zbourání Black Handu už ani v Praze, ani jinde v Čechách nic podobného nevzniklo. To je mi osobně hrozně líto, protože jsem čekal, že někdo z těch, co Black Handem prošli, se toho chopí a bude iniciovat další věci. Místo toho chvíli po Black Handu skončila Ladronka, pak střešovičtí Medáci…
S Black Handem byly spojené výrazné osobnosti výtvarného umění (David Černý, Peter Bill z USA), fotografie (Ibra Ibrahimovič), hudby (Věra Bílá) nebo divadla (Eva Rexed ze Švédska, Nori Sawa z Japonska, Teatr Novogo Fronta). Jsi s nimi dneska v kontaktu?
Dneska už ne. Udržoval jsem s nimi kontakt tak do roku 2005. Teatr Novogo Fronta hrál ještě v Broumově, když jsem tam začínal. V bývalém pivovaru vystupovala Skrytá tvůrčí jednotka s Kryštofem Kinterou, Vosto5, Ondřej David, Kuta se Zbrožkem, Petra Hůlová tam četla z rukopisu své prvotiny. S Davidem Černým jsem připravoval pro Broumov výstavu Malost. Nakonec z ní sešlo. Stejně jako skončilo v roce 2003 Centrum Broumov a pár let po něm i festival Týden pro Broumovsko. Jak jsem dělal management míň a míň, kontakty uvadaly, až přestaly úplně. Dneska už tvorbu těch lidí vůbec nesleduju.
Teatru Novogo Fronta jsi dělal roky promotéra, sjezdil jsi s nimi celou Evropu. Čím byli tak jedineční?
Já jsem začínal jako manažer punkových a undergroundových kapel. Jezdil jsem s nimi po Evropě přes pět let. Ale po čase mě to strašně unavilo, trávit dvě stě padesát dní v roce na turné. Skončil jsem s jednou kapelou ve Švýcarsku, nabral tam jinou kapelu, s níž jsem končil po pár týdnech v Nizozemsku, tam pak převzal další a jel s ní na Slovensko a do Čech, kde jsem si stihl tak akorát vyprat prádlo, a vyrazil jsem na další turné. Náročný byl ale i jejich životní styl, věčné konflikty a problémy – kapely se rozpadaly během turné, řešily se bouračky aut, maléry na hranicích, které tehdy ještě nebyly otevřené… Už mě to nebavilo. Zhruba v té době jsem poznal Teatr Novogo Fronta, a přes ně další, jako Dó Teatr, japonské loutkáře Noriho Sawu a Miyako Kurotani, a zjistil jsem, že divadelníci jsou úplně jiní než rockeři – že jsou to odpovědné, svéprávné bytosti, které žijí pro divadlo a pracují pro ně od rána do večera. Kdežto punkáči si vzali na čtrnáct dní volno z práce a turné pro ně znamenalo chlastání, bordel, výtržnosti. K divadlu jsem sice neměl takový vztah jako k punku, ale když jsem viděl to nasazení, nechal jsem kapely být a přešaltoval na divadlo. Díky Teatru jsem začal žít nejen pohybovým divadlem, ale i moderním tancem, performancí. To mi vydrželo deset let, zhruba do roku 2004.
Jak brali Teatr v zahraničí?
Teatr všude naprosto adorovali. Ovace ve stoje patnáct minut. Bylo to neuvěřitelné, fenomenální. Nezažil jsem za těch deset let, že by Teatr někde neměl úspěch. S jedinou výjimkou – a tou byla příznačně domovská scéna, Petrohrad, kde žila zakladatelka Teatru Irina Andreeva a kde s Alešem Janákem začínali.
Čím si ten úspěch vysvětluješ?
Teatr byl jako blesk z čistého nebe. Naprosto autorské divadlo, kombinace vlastní, docela sofistikované myšlenky s fantastickými výkony pantomimickými, pohybovými, tanečními, a k tomu skvělá hudba. Celé to bylo dynamické, strhující, v dobrém slova smyslu efektní. A všechno se to dělo ve třech, někdy ve čtyřech lidech. Publikum odcházelo naprosto zdevastované, nevěřilo svým očím. Ať jsme byli v Prachaticích nebo v Kodani.
Ani s lidmi z Teatru se dneska nevídáš?
Nevídám. Já jsem od Teatru odešel proto, že jsem měl pocit, že je začíná stravovat jistá tvůrčí únava, že se opakují, vykrádají sami sebe. Měli jsme rozjednané docela velké věci, americké nebo japonské turné, a já jsem chtěl, aby se Teatr držel svého původního minimalismu, aby na pódiu nehrálo auto nebo živý oheň, ale věci, co se naskládají do pěti tašek, když to přeženu. Jenže výsledek byl ještě náročnější, technicky složitější – a dohoda, kterou jsme ohledně té jednoduchosti měli, z jejich strany padla. Tak jsem se naštval a ze dne na den skončil. Nebyl to rozchod vyloženě ve zlém, ale éra Teatru se pro mě definitivně uzavřela.
Když skončil Black Hand, hledal jsi nějaké prostory jinde?
Nehledal. A nebyl jsem zklamaný ani tak z toho, jak Praha 6 házela Black Handu celé roky klacky pod nohy, ale z toho, jak dopadla občanská společnost. Jak skončilo to, z čeho Black Hand v devadesátém roce vzešel, jak vyhasla podpora nadací i elán jednotlivců. Začátek devadesátých let věci typu Black Handu umožňoval: byly vítané, lidi chodili, byli nadšení, měli nápady, vlastní projekty. Kdežto na konci devadesátých let jsi musel lidi skoro nutit: byli přesycení, financování bylo problematické, přibyla byrokracie, všechno válcovala komerce a ta česká varianta kapitalismu, to agresivní, bezohledné kořistnictví, začínaly se projevovat postbolševické manýry, které tu máme naplno dneska. Nechtěl jsem v tom pokračovat. Už v sedmadevadesátém jsem chtěl jako ředitel Black Handu skončit a odejít – a nejenom z Black Handu, z Prahy, ale vůbec z Čech. Vypsalo se výběrové řízení na nového ředitele, a nikdo se nepřihlásil…
Kam jsi chtěl jít?
Do Portugalska. Chtěl jsem tam vybudovat středisko pro umělecké manažery z celé Evropy, aby mohli jezdit k moři, trávit nějaký čas v klidu, zregenerovat se. Ale to taky nevyšlo. Takže jsem nakonec skončil na téměř dva roky na Malé Lhotě v Českém ráji u sochaře Petra Kavana, kde jsem si naplno uvědomil, že už nechci žít ve městě. Prodal jsem byt v Praze a šel na Broumovsko. A protože odříkaného chleba největší krajíc, první, co jsem tam začal dělat, bylo Centrum Broumov, multifunkční kulturní středisko a gigantický festival Broumovské kulturní léto. Takže jsem z kulturního managementu ještě na nějaký čas neutekl, i když jsem byl rozhodnutý, že v alternativní kultuře už dál působit nechci.
Proč sis vybral zrovna Portugalsko?
Měl jsem výhodu, že jsem v devadesátých letech procestoval Evropu křížem krážem. Takže jsem věděl, že všude jsou už karty víceméně rozdané, že skoro neexistují volné pozemky, že není možné koupit za rozumné peníze kus půdy nebo barák a něco tam dělat. Dneska je to úplně jasné: normální člověk si na Západě vlastní dům nekoupí, nemá na to, všechno patří korporacím, které vyšponovaly ceny na maximum. Proto se třeba Nizozemci stahují na Šumavu nebo na Broumovsko, kde koupí barák za milion a půl – za sumu, za kterou by doma nepořídili ani garáž. V Portugalsku tohle na konci devadesátých let ještě nebylo: všude stovky nádherných volných domů za pakatel. Měl jsem v té době kamaráda, který byl ochotný do toho investovat: on bude ten dům vlastnit, my se o něj budeme starat. Jenže přišly do toho dvě věci. Po konfliktu vyprovokovaném policajty ve vlaku v Itálii jsem dostal záznam u cizinecké policie, který po přijetí Schengenské dohody znamenal, že mám zákaz do zemí Schengenu na pět let. A za druhé: lisabonské Expo 1998 vedlo portugalskou vládu k tomu, že ty prázdné baráky začala vykupovat a rekonstruovat, a ceny byly najednou desetkrát vyšší. Takže z plánu sešlo a já se vrátil do Čech.
Co tě dovedlo na Broumovsko?
Víceméně náhoda. Hledal jsem samotu: starý venkovský barák, potok, sad, kus lesa. A jezdil jsem, až jsem dojel na Broumovsko, kde jsem našel přesně, co jsem hledal.
Samotářem ses ale nestal…
Nebyla to moje iniciativa. Pár lidí z Broumovska, kteří mě znali z dřívější doby, za mnou přišlo, jestli bych tam se svými kontakty a zkušenostmi nepřitáhl nějakou kulturu. Našli jsme s městem volný objekt, starý pivovar, který byl léta nepoužívaný, a hned na druhý rok, v létě 2001, se konal první festival. Fungovalo to tři roky, ale pak to místní odmítli. Bylo to pro ně moc, festival byl předimenzovaný, jezdily tam osobnosti jako Václav Havel nebo Petr Pithart a přitahovaly mediální pozornost, na kterou Broumov nebyl zvyklý a asi ani zvědavý. Na Broumovsku žijí lidi kvůli klidu, který tam je nejcennější hodnotou. Nechtějí alternativní umění, nechtějí podporovat masový turismus. Odpovídá tomu i skladba populace, většina jsou padesátníci, šedesátníci, důchodci; lidi tam jdou na stáří. Mladých tam moc není, protože na Broumovsku není práce.
Kolik žije v Broumově lidi?
Bývalý okres Broumov má asi dvaadvacet tisíc, město Broumov kolem sedmi.
Když jsi nepochodil s festivalem, začal jsi tahat na světlo paměť kraje, staré pohlednice, rytiny, prostě obrazovou dokumentaci Broumovska v širším kontextu. Jaké byly ohlasy v tomhle případě?
První knížku jsem dělal s poměrně širokým kolektivem už v roce 2003, jmenovala se Interpretace kulturního a historického dědictví na Broumovsku a za prvních deset měsíců se jí prodaly víc než dva a půl tisíce kusů. To byl fantastický úspěch, který mi ukázal cestu, jak s místními navázat hlubší komunikaci. Ten samý rok jsem pro televizní Šumná města, která dělali David Vávra s Radovanem Lipusem, připravil itinerář Broumovska (díl „Šumný Jiráskův kraj“). A při té práci jsem zjistil, že je dostupné jenom naprosté minimum archivních materiálů. Přišlo mi, že to není možné, oběhl jsem pár pražských antikvariátů, a hned našel támhle rytinu, tady pár starých pohlednic, fotek – a začal jsem to shánět, intenzivně sbírat. Staré Broumovsko mi naprosto učarovalo. Zjistil jsem, že spousta umělců z období baroka, romantismu a biedermeieru na Broumovsku žila a tvořila, protože oblast byla díky benediktinskému řádu na vysoké intelektuální a kulturní úrovni. Na pozvání benediktinů tam přijížděli věhlasní architekti, sochaři, hudebníci, malíři nebo literáti, kteří místo proměnili v centrum vzdělanosti a kultury; svým významem sahalo až po Kladsko, k Hradci Králové, Trutnovu a Vratislavi. Vznikl jedinečný kulturní odkaz, který mě úplně pohltil. Tím spíš, že souvislosti jsou vzhledem k dějinné diskontinuitě zapomenuté a musejí se znovu objevovat, skládat jako mozaika.
Co jsi dál objevil, složil?
Patnáct let sestavuju a publikuju kalendář s motivy historických pohlednic z Broumovska. V roce 2013 jsem vydal knihu Broumovsko na historických zobrazeních, která má přes sedm set stran a jsou v ní víc než dva tisíce reprodukcí místopisných vyobrazení od poloviny osmnáctého do poloviny dvacátého století. Jak jsem se do tématu ponořil, zjistil jsem, že materiálu a inspirace pořád přibývá, že bych se tomu mohl věnovat do konce života: architektura gotická, renesanční, barokní, klasicistní, lidová architektura, krajina a příroda Broumovska. Desátým rokem publikuju články a vydávám knihy o jednotlivých historických zajímavostech regionu: loni o rakousko-uherském zajateckém táboře, který stál za první světové války u Martínkovic, předloni o benediktinském mnichovi a významném představiteli Katolické moderny Sigismundu Bouškovi a jeho vztahu k regionu, teď připravuju velkou výstavu a katalog věnovaný upomínkovému sklu a porcelánu biedermeieru, druhého rokoka a secese s broumovskými motivy; toho se dochovaly stovky kusů, ale nikdy je nikdo nezpracoval a nepopsal jako řemeslný a výtvarný celek. Nedávno jsem koupil v aukci rodovou kroniku selského rodu Zocherů z Broumovska. Má čtyři sta stránek v rukopise a je to autentický zápis, jak se žilo v kraji v devatenáctém století: záznamy o tom, jak se slavily svátky, kam kdo z rodiny šel studovat nebo za prací, kdo si koho vzal. Teď se pracuje na přepisu, pak překlad a vydání. To bude další můj publikační počin.
Odkud se ten hlad po historické paměti na Broumovsku bere?
Broumovsko bylo česko-německé: severovýchod Němci, jihozápad Češi. V pětačtyřicátém došlo k odsunu, což je tragédie sama o sobě, ale kulturní devastace pokračovala: všechno, co bylo německé, kde byl německý nápis, se ničilo, pálilo, vyváželo na skládky. Knihovny skončily nejčastěji ve sběrnách starého papíru – benediktinská, městská, gymnaziální, ale i knihovny velkých podnikatelů, Schrollova, bratrů Nowotných nebo Langerova, které čítaly desítky tisíc svazků a zahrnovaly často jedinečné kusy. Třeba Josef Langer, právník, měl inkunábule irských mnichů z osmého století a knihovně se čtyřiceti tisíci svazky vyhradil celé přízemí své vily, kde udělal i etnografické muzeum; dneska je to pryč, je tam poliklinika. Něco z jeho sbírky skončilo v Památníku národního písemnictví, něco v Národním muzeu, něco je po dalších archivech v Náchodě, na Sychrově a jinde, ale dohromady to už nikdy nikdo nedá. Původní broumovský okresní archiv byl přesunutý do Náchoda a Muzeum Broumovska nabízí sice pěknou stálou expozici, jenže je autorská, takže se s ní nesmí hýbat a není možné ji doplňovat; pokud tam vůbec někdo zajde, pak jednou za život. Historická paměť byla na Broumovsku úplně vymazaná. Stejně tak se nikdo systematicky nevěnuje moderním dějinám po roce 1945. Když jsem vydal Broumovsko na historických vyobrazeních, objížděl jsem s knihou vesnice v okolí a cíleně se ptal na úřadech, jestli mají obecní historii zpracovanou; ne, nikdo nic neměl, maximálně kroniky, kde byly podružné zápisy typu, jak se slavilo MDŽ nebo Svátek práce. V pohraničí obecně zmizely v padesátých letech celé vesnice a osady, ale o tom, kdo je zboural, proč a jak ta demolice probíhala, není jediný záznam, natož fotografická dokumentace. To se týká často i nové výstavby, přestaveb a podobně.
Jak se ta absence historické paměti projevuje v praxi?
Právě ve vztahu k historickému dědictví. Třeba v Božanově bylo zbouráno sto padesát čísel popisných. Padesát let tady všude chátraly kostely, kláštery, všechno šlo vniveč. Po odsunu přišli na Broumovsko Češi z vnitrozemí, do ryze německého prostředí, které jim nebylo vlastní. Dvorcové statky broumovského typu pro ně byly příliš velké, neměli pro ně využití, takže se jich stovky zbouraly – a bourá se dodnes. Největší chybou kraje devadesátých let bylo, že se Němcům, kteří by o to tehdy měli zájem, neumožnilo vrátit se tam, odkud byli po válce vyhnáni. Kdyby se jim nabídlo zpátky české občanství a majetek, který jim byl na základě kolektivní viny zkonfiskovaný, nebo jeho náhrada, jsem si jistý, že by do toho tenkrát někteří šli a dokázali by se o chátrající stavby postarat. Jenže převážil strach z domnělého německého revanšismu. A dneska je už pozdě. Ti staří zemřeli a mladí Němci už k vaterlandu nemají vztah a o ruiny nejeví zájem. Od revoluce nepřišla na Broumovsko žít jediná německá rodina…
Jak hluboko jdou vlastně kořeny Broumovska?
To je otázka, na které pracuji velmi intenzivně už řadu let. Ale jsem zatím spíš v rovině spekulací, pouštím se na tenký led. Obecně se má za to, že historie Broumovska začíná v polovině třináctého století příchodem německých kolonizátorů. Česká historiografie to prostě převzala z německého výkladu dějin regionu. Podle mě to není pravda. Jednak mělo Broumovsko dříve sice sporadické, ale slovanské osídlení, jednak tu už v roce 1176 byl postavený dřevěný hřbitovní kostelík, nejstarší dřevěná stavba ve Střední Evropě. Těžko by někdo stavěl kostelík jen tak, pro srnky a kance, postavili ho proto, že tu žili lidé. Byla tu úrodná půda, dostatek dřeva, vedly tudy obchodní stezky do Kladska. Moje teorie je ta, že zakladatel benediktinského řádu, svatý Vojtěch, který založil břevnovský klášter v Praze, měl jako sen a svoji duchovní povinnost jít do pohanského Pruska a dál k Baltu, a tam šířit křesťanství. Kladsko, pod které tehdy Broumovsko spadalo, patřilo Slavníkovcům a Vojtěch byl Slavníkův syn. Broumovsko tedy patrně zdědil po Slavníkově smrti, jenže zemřel dřív, než stihl svůj záměr realizovat, a misionářské středisko, odkud by své cesty podnikal, vybudováno nebylo. V místě dnešního kláštera stál původně hrad a poblíž osada. Poté, co vychladly vášně po genocidě Slavníkovců, požádali benediktini Přemyslovce, aby jim území, které jim podle Vojtěchova odkazu náleželo, darovali; nárokovat si je přímo nebylo možné. Nejprve Policko, následně Broumovsko. A obojí jim skutečně bylo v první polovině třináctého století navráceno formou královské dedikace. Dneska je význam Slavníkovců zpochybňován, ale proč by jinak byli vyvražděni, kdyby Přemyslovcům nebyli silnou konkurenci?
Píšeš o tom knihu?
Ne, připravuju o tom dokumentární film. Doufám, že argumenty, které předložím, a mám jich celou řadu, budou natolik silné, že film vezme Česká televize. Říkám tomu dokumentární detektivka, protože zatím nevím, jak to skončí, co se při bádání podaří zjistit, doložit, ověřit. Mluvíme o době před tisícem let, ze které nemáme písemné prameny.
Na konci devadesátých let jsi chtěl odejít z Česka, štvalo tě, jak vyhasla občanská společnost, jak zmizela alternativa. Dneska je to stokrát horší. Jak to snášíš?
Deprimuje mě to strašně, ale nelze jinak – v téhle oblasti jsem rezignoval. Nemám na to, abych byl znovu aktivistou, nechci být součástí toho dění. A nechci být ani v opozici, protože oponováním ty, co jsou u moci, legitimizuješ. Jediné, co zbývá, je současné politiky ignorovat. Vím, že škodí, a škodí hrozným způsobem, ale já s tím neumím zacházet, nedokážu se s tím vůbec popasovat. Odhlásil jsem se ze sociálních sítí, nemám televizi, nesleduju noviny. Odešel jsem na Broumovsko za klidem a tvůrčí činností – a nenechám si to kazit.