Kdo byl Harry Jelínek, ví dneska skoro každý. Přece ten, co za první republiky obalamutil americké byznysmeny! Legendy praví, že jednomu prodal v jednatřicátém Karlštejn, druhému pak o sedm let později linku pražské tramvaje číslo jedna. Míň se píše o Jelínkových aktivitách za druhé války: byl velký fanda Hitlera a Heydricha, štval ve svých novinových článcích i knižních publikacích proti Židům, přičinlivě udával kohokoli, přes nějž mohl posílit a mocensky zvýhodnit svou pozici. A jen výjimečně se zmiňuje, co dělal Harry (1905–1986) druhou půlku svého života, tedy po 17. dubnu 1945, kdy zmizel na motocyklu urychleně z Prahy za hranice…
Prý rozvíjel aktivity nejrůznějšího typu: v Německu, Rakousku, Polsku, Itálii, Spojených státech amerických. A možná i leckde jinde. Prý kádroval utečence z komunistického Československa pro americkou tajnou službu (1948). Prý založil nakladatelství Taurop, kde vydal mimo jiné svou vlastní knihu Und rückwärts ist die Hölle (1952). Prý se podruhé oženil, s jistou Erikou Bartschovou, rodačkou z Brna, bývalou spolupracovnicí gestapa (1956). Prý ho v sedmapadesátém ve Varšavě soudili (ještě se dvěma Poláky) za pašování hodinek a kšefty s pozdně středověkým obrazem. Prý v šedesátém roce zavítal do Československa jako turista. O čtyři roky později prý navštívil předvánoční Vídeň. A konečně: na stará kolena, v 60. až 80. letech, holdoval malířství – a jako talentovaný dědic těch nejlepších evropských avantgard prý mnohokrát vystavoval, posbíral řadu cen a dočkal se bilančního katalogu své práce. Jenže jsou to všecko vesměs legendy, přímého důkazního materiálu je k mání minimum. Ostatně tak jako u Harryho různorodých aktivit za první republiky a druhé války. Vždycky nějaký podstatný střípek chybí. Vždycky je k mání víc verzí. Vždycky se proplétá reálné s možným, historická skutečnost s fikční nadstavbou. Jako by za každým svým činem Jelínek důsledně zametal stopy, pálil mosty, vyklízel získané pozice. Prostě cíleně mátl druhé. Aby mohl s klidem začít znovu: jinde, jinou věc, jinak.
Co říká dovednost
U Harryho Jelínka člověk nikdy nevěděl za jeho života a po jeho smrti v roce 1986 – údajně v italském městečku Guarene d’Alba, vzdáleném nějakých pětačtyřicet kilometrů jihovýchodně od Turína – už neví tuplem. Možná bral svou existenci od počátku do konce jako umělecké dílo: jako jeden nepřetržitý happening, jednu nekonečnou akci, permanentní performanci svého druhu. Dlouho před Allanem Kaprowem, před všetečnou postmodernou, hravými konceptualisty. Jelínek byl z rodu totálních dobrodruhů, jako Američan John Dillinger, Francouz Jacques Mesrine – anebo zdejší Karel Vohryzek a Zdeněk Perský. Mystifikátor té nejvyšší jakosti. Herec mnoha rolí, muž nesčetných masek a převleků. Hochštapler a „baron Prášil“. Těžko najít Harryho skutečnou tvář. A spokojit se s psychopatologickou diagnózou narcistně narušené osobnosti, která lačnila po uznání za jakoukoli cenu, by byla v případě Jelínkova formátu škoda. Podobně v kauzách Perského, Vohryzka, Mesrina a Dillingera.
Tihle všichni sice pracovali na temném poli organizovaného zločinu – ale jak! Vynalézavě, kreativně, umělecky. Dillinger (1903–1934) byl bankovní lupič-kavalír. Když raboval v letech 1933 a 1934 krizí rozloženou ekonomiku Spojených států, bral to jako jedno velké kabaretní představení: úvodem každé akce sehrál roli výřečného prodejce bezpečnostních systémů anebo filmového producenta, co pátrá po nejlepším místě, kde by šlo natočit přepadení – načež vybílil sejf. A pokud byl nucen vzít na místě rukojmí, loučil se s nimi vlídným slovem a stiskem pravice. Nepřežil víc než rok. Mesrine (1936–1979) měl delší trvanlivost. Možná proto, že byl brutálnější: jak v samotné akci, tak v komice, kterou průběžně generoval. Praktikoval na třech kontinentech, měnil vizáž jednou plastickou operací za druhou, při činu pak vynalézavě zesměšňoval soudce, bachaře, policisty – jenže taky mučil a vraždil. Ovšem vraždu bral vždycky podle vzoru Thomase de Quinceyho jako „krásné umění“. Například jistého francouzského novináře, co mu soustavně zatápěl v bulváru, potrestal natřikrát: střelil ho nejprve do obličeje (aby „přestal nesmysly říkat“), pak do ruky (aby „přestal nesmysly psát“) a nakonec do nohy („pro potěšení“). Taky četl, a hlavně psal, prý v duchu existencialismu Alberta Camuse (jako dosvědčují tituly jeho prací, jako Smrtelný instinkt nebo Vinen je nevinný). Než ho zlikvidovali, postavil si v médiích solidní pomník: rád dával interview, rád se fotil na titulní stránku – prostě dělal své tvůrčí práci náležité promo.
A Vohryzek s Perským? Ti mají povahou svého života a díla k Harrymu Jelínkovi nejblíž. Karel Vohryzek (1876–1944) se sice navenek družil s českými anarchisty přelomu 19. a 20. století, byl plamenným řečníkem a příkladným „expropriátorem na vlastní pěst“, ale od počátku svého podvratného angažmá měl sympatie taky k oficiální moci: své soudruhy ochotně fízloval a práskal. Zorientoval se kdykoli kdekoli: v pozdním Rakousku-Uhersku, za první války, v nové republice, a hlavně v Brazílii, kam zmizel za podnikáním zkraje 20. let. Na sklonku života pak svému budoucímu nekrologistovi nadiktoval legendu: jak byl u všeho, jak byl vždycky skvělý – a že s nějakým práskáním a fízlováním neměl nikdy nic společného. Zdeněk Perský, před devětaosmdesátým prominentní pražský vekslák a kriminálník středního formátu, zadělával na svou legendarizaci ještě intenzivněji. Všecko to nakonec sepsal do memoáru, který nemohl nazvat jinak než: Kde domov můj (2005). Tituloval se tu jako „král Medimon“ a prohlásil, že na zloději je „nejdůležitější, co o něm říká jeho dovednost“. V praxi jeho uvedení do „kouzelnického stavu“ zahrnoval například prodej zásilky „vazačů procesoru univerzal“ – kufru narvaného bezcennými plíšky, které Perský prezentoval na kraji 90. let v jedné zastavárně jako předchůdce dnešních flash-disků. Jindy pak okradení spícího opilce na barové židli, jemuž nádavkem s kumpány rozstříhali veškeré oblečení na jemné proužky a naformátovali mu účes. Anebo číslo, do nějž se propsal přímo Jelínek: Když přišla Perskému pokuta od Dopravních podniků za jízdu načerno, kontroval, že je vlastníkem linky B pražského metra a že mu žalobce dluží víc než čtvrt miliardy korun. Na rozdíl od Harryho ale Perského lapli: odseděl si celkem čtrnáct let v různých českých věznicích. Na svobodě pak prodělal duchovní přerod a stal se promotérem světla a pravdy ve službách Ježíše, Osha a Johanky z Arku.
Věřil v konečné vítězství
