V červnovém čísle jsme přinesli první díl rozsáhlého rozhovoru se spisovatelem a hudebním publicistou ZDEŇKEM K. SLABÝM, který minulý měsíc oslavil osmdesáté narozeniny. Minule jsme si povídali především o Zdeňkově mládí, jeho kontaktech s významnými osobnostmi české literatury, ale i o vzniku jeho bezpochyby nejznámějšího díla pro děti, komiksu o kocouru Vavřincovi. Tentokrát si budeme povídat mimo jiné o Zdeňkových zahraničních přátelstvích, jeho činnosti za normalizace a pochopitelně se dotkneme i jeho práce hudebního publicisty.
Podle tvé knihy Děti s cedulkou byl v první polovině 80. let natočen na svou dobu velmi dobrý film Kukačka v temném lese. Nakolik jsi byl do samotného natáčení ,zatažen‘? Jak došlo k angažování Olega Tabakova, který byl v té době velkou hereckou hvězdou?
Tu knihu jsme napsali společně s Eduardem Pergnerem a jejím východiskem byly autentické záznamy lidických dětí, zavlečených do nacistického Německa a určené pro germanizaci. Pro film jsme vybrali jeden z nejatraktivnějších příběhů a svoji spolupráci s filmaři jsme dotáhli pouze do stádia filmové povídky. Scénáře už se chopil Vladimír Körner, který měl pro takovou práci ty nejlepší předpoklady, s režisérem Moskalykem jsme se sice zahlédli, ale na výběr herců a další záležitosti jsme neměli nejmenší vliv. Každopádně tah obsadit roli gestapáka Olegem Tabakovem byl geniální a on tuto postavu ztvárnil s veškerými možnými zákruty její povahy. Myslím, že i další obsazení filmu mělo vysokou úroveň a že Kukačka v temném lese ve své době dost vyčnívala nad tehdejší produkcí.
Působil jsi i jako editor, podílel ses např. na vydání spisů Konstantina Biebla, Karla Poláčka nebo F. X. Šaldy. Vybíral sis tato témata sám takříkajíc ,z lásky‘, nebo jsi tuto práci bral čistě profesionálně? Cítíš nějaký svůj ,editorský dluh‘?
Je to obdobné jako s překládáním: snažil jsem se vždy brát i editorské záležitosti jako osobní přístupy k autorům, které jsem si sám vybíral. Biebl se jevil jako samozřejmost, když tak náhle básník odešel a já k němu měl hodně blízko. Dojížděl jsem do Slavětína, kde žila jeho nádherná maminka Hermína a sestra Marie, propátrával jsem jeho pozůstalost, a přitom jsem odhalil i pozůstalost jeho strýce Arnošta Ráže, který byl témeř zapomenut. Posléze jsem ještě samostatně vydal Bieblovu Cestu na Jávu, kterou mi po revoluci někdo ,znárodnil‘ a zveřejnil pod svým jménem – i takové věci se v literárním podsvětí stávají. Šalda – to je osobnost, s níž se musí vyrovnat každý, kdo chce mít něco společného s literaturou, a mne lákaly právě jeho medailony z českého hájemství. Poláčka jsem vyznával už od mládí, protože otec měl doma celou Knihovnu Lidových novin včetně Poláčkovy válečné tetralogie, kterou jsem měl kupodivu ještě raději nežli Švejka. Když jsem se pak seznámil s Poláčkovou dcerou Jiřinou, dovolila mi dokonce vydat až do té doby přísně střežený válečný deník (nepůjčila ho ani Janu Řezáčovi, a to už je co říct). Nechtěl jsem být editorem na běžícím pásu, proto jsem si buď vybíral anebo zvažoval nabídky spolupráce. Tak jsem se sblížil s Emilem Vachkem nebo Milošem Jirkem, protože jsem se nemínil spokojit s prací nad jejich knihami pouze u psacího stolu. Ze spolupráce vznikala další přátelství, leckdy dramatická setkání, kdy nakladatel určil rozsah a básník hájil i verše, které měly být vyřazeny.
Celý život jsi byl nestraník s výjimkou let 1968–70. Jak se zejména v 50. letech dalo mezi všemi těmi komunisty, kteří obsadili všechny pozice, ,přežít‘? Co tě vedlo k tomu, že jsi v roce 1968 přece jen do KSČ vstoupil?
Na fakultě mě brali tak trochu jako enfant terribla, člověka, který provokuje jak tím, jak se strojí a jak reaguje, tak bezprostředností vztahu ke starší generaci, a proto mě nikdo nepřemlouval, abych do strany vstoupil. Nehodil jsem se prostě do škatulky věrného straníka. K tomu přispívaly i mé literární polemiky, které nebyly v souladu se stranickými směrnicemi. Hodně také ,zavinila‘ moje kritika Máje země Ivana Skály ve Varu, kvůli které jsem na základě jednání ÚV KSČ měl být poslán do dolů, abych se „přiblížil pracující třídě“. Ta rozdělila i názor literární veřejnosti na moji osobu: jedni mi fandili, druzí – jako František Nečásek nebo nejmladší Stanislav Neumann – mě proklínali. Bral jsem Pražské jaro jako šanci pro náš stát, jako možnost vymanit se z bezduchého poklonkování velkému sousedu na východě. Jak to právě v roce 1968 řekl spisovatel Jurij Rytcheu jedné redaktorce z Dětgizu, když se dotčeně dotazovala, co se to u nás děje: „Vy jste takoví naši velcí bratři, vy nás k sobě tisknete, až v nás kosti praskají.“ K rozhodnutí vstoupit do strany právě v této době přispěly dlouhé diskuse s básníkem Oldřichem Kryštofkem, který tvrdil, že jedině tak mohu pomoci v obrodném procesu. I Vladislav Stanovský mi to radil a připojil žoviálně: Podívej se, ten Zlatý máj stejně děláš ty, ať je tam podepsaný jako šéfredaktor Oldřich Syrovátka, František Tenčík nebo já. Jako nestraníka tě nikdy do té funkce neuznají. Vypočítavost? Kdo prolistuje stránky tehdejšího Zlatého máje, může si udělat obraz. Najde tam i v posrpnové éře autory a ilustrátory, kteří už byli jinde zakázaní. Najde tam prózy a nekrology, za jejichž uveřejnění jsme platili značně vysoké pokuty. A najde tam i dopis bratrským redakcím, aby se přišly přesvědčit, že se u nás žádná kontrarevoluce nekoná. Toto krátké období ovšem dost krutě vyvážily sankce po stranických prověrkách. Ale nemohl jsem při nich s čistým svědomím tvrdit, že souhlasím se vstupem vojsk, když jsem jej odsuzoval.
Za normalizace tě vyhodili z redaktorského postu v Albatrosu, nesměl jsi psát do novin, ale knihy ti přitom vycházely. Jak to bylo možné?
V tom byla chytristika husákovského režimu: ubližovat lidem povlovně, ale důsledně, aby se nevzbouřili při náhlé masové degradaci, ale aby se postupně dostali co nejníže. A tak se to i se mnou v Albatrosu odehrálo v tomto pořadí: šéfredaktor Zlatého máje, zástupce šéfredaktora, redaktor, potom převelení do Klubu Albatros jako jeho vedoucí a vzápětí pouze řadový dramaturg divadla a galerie. Včetně čtverého posunu platu směrem dolů. Včetně toho, že jsem do druhdy ,svého‘ časopisu nesměl napsat ani řádku. Včetně toho, že se mé jméno nesmělo objevit ani v tiráži poláčkovského výboru Metempsychóza, který vyšel v Československém spisovateli právě v této době ve druhém vydání. Ono to mělo ještě svoji další alchymii. Nikdo neudělal oficiální soupis lidí, kteří byli tabu. Většinou se tak dálo pouze telefonicky nebo v osobních rozhovorech. A tak mi i po likvidaci libereckého nakladatelství vyšly dvě překladové knížky v Ústí nad Labem – prostě proto, že byly hotové a že jsem záležitost nepředal soudu jako někteří kolegové, jejichž knihy tím byly pohřbeny definitivně. Řekl jsem si například, že pod svícnem bývá největší tma, a nabídl jsem výbor světových pohádek komunistické Svobodě. Vyšel, protože se k nim nějakým nedopatřením nedoneslo, že nic takového vydávat nesmím. Vůči režimu bylo prostě nutné chovat se jako on: nepředvídaně, nevypočitatelně, zdánlivě nelogicky. Tak jsem začal psát do Květů, než na to soudruzi přišli, pak jsem se uchýlil do rozhlasu, se kterým jsem ostatně spolupracoval od svých studentských let, tentokrát však do oddělení literatury faktu, kde měli nouzi o dobré texty, a proto mě hájili, ale moje pořady po odvysílání okamžitě mazali (v tomto ohledu nejvíc želím seriálu o Beatles, který se povedl jak mně, tak režisérce). Byli i stateční nakladatelé, jako pracovníci Lidového nakladatelství, které odmítalo vyhovět potenciálnímu zákazu. Někteří autoři měli povolenu pouze spolupráci s filmem, ale nesměli vydat pod svým jménem knihu, a tak se ,pokrývalo‘ stejně jako za nacismu, ovšem to vše se dálo dost neoficiálně. Navíc knihy, které někomu z nás vyšly, stihlo embargo: nemělo se o nich psát nebo je propagovat. Na druhé straně se k oné likvidaci nepohodlných ochotně připojili literáti, kteří nás brali jako konkurenty a mohli se rozvinout právě proto, že jim nikdo nekřížil plány eventuálně lepšími rukopisy. Z dříve podřadných autorů se stávaly veličiny, a ty si chtěly udržet moc co nejdéle. Šlo to tak daleko, že Tajemství oranžové kočky nemohlo vyjít v Sovětském svazu, ačkoliv jedním ze spoluautorů byl renomovaný Sergej Baruzdin. Když se ptal ve Svazu sovětských spisovatelů, dostal odpověď, že to kvůli mně nedoporučuje Svaz čekoslovenských spisovatelů.
Měl jsi bohaté kontakty na jugoslávskou literární scénu, ze srbochorvatštiny jsi i překládal. Jak to přišlo? Co tě zrovna na tomto – u nás nijak zvlášť preferovaném jazykovém okruhu zajímalo? A vůbec – často jsi jezdil do zahraničí a přátelil ses se spoustou lidí. Na koho rád vzpomínáš?
V roce 1947 jsem pro časopis Radostné mládí spáchal literární scénář komiksu, vydělal jsem si dva tisíce korun a za ně jsem putoval se studentským zájezdem do Jugoslávie. Naším centrem se stal Orebič, ale navštívili jsme Split, Dubrovník, Korčulu i další místa a Jugoslávii jsem si na první pohled zamiloval (i se zamiloval do krásné Bosánky Vasvije Ferizović). Sice jsem na fakultě párkrát navštívil jazykový seminář srbochorvatštiny (nepovinně), ale kdykoli se naskytla možnost, tak jsem se do Jugoslávie vracel, projel jsem ji téměř celou a při té příležitosti jsem se zaposlouchal i do jazyka, který mi byl blízký. Když jsem se pak seznámil s řadou básníků a prozaiků od žijící klasičky Desanky Maksimovič po Mirko Petroviće, bylo nabíledni, že se pokusím to, co mě z jugoslávské literatury pro děti zaujalo, převést do češtiny. Nejraději jsem měl Dušana Radoviće, protože překládat jeho vtipné a jazykově neobvyklé pohádky, to byl oříšek, který jsem musel rozlousknout. Nikdy jsem se nepovažoval za překladatele v onom právoplatném slova smyslu, autory, které jsem si sám volil, ať to byl ruský Gennadij Cyferov, zmíněný Radovič, německý Josef Guggenmos, slovenský Ľubo Feldek a další, mě něčím přitahovali, jejich díla mě zlákala svou neobvyklostí, jejich prezentací u nás jsem prostě doplňoval tu oblast, které jsem se věnoval sám. Rád vzpomínám na celou řadu fantastických lidí, se kterými jsem se setkával a kteří mi byli blízcí. Mezi ně určitě patří ruská básnířka Agnija Barto, žena, která po válce sama připravovala rozhlasové relace pro příbuzné, které válečná vřava od sebe oddělila, šéfredaktor Družby narodov Sergej Baruzdin, jeden z prvního voje sovětských vojsk, která osvobodila Prahu v máji 1945, dánský koumák Jens Sigsgaard, jehož Míťa sám na světě zbrázdil v překladech celou Evropu, holandská Miep Diekman, jejíž dobrodružné i dívčí romány byly neobvyklé a podnětné, francouzský Marc Soriano, který spojoval autora dobrodružných románů s literárním fi lozofem, bosenský Ahmet Hromadžić, ředitel nakladatelství Veselin Masleša, který organizoval takzvanou Kolonii Lastavica, letní setkání dětských čtenářů se spisovateli v nějakém přímořském letovisku, čehož jsem se směl dvakrát zúčastnit, japonskou Tomiko Inui, která přijela na pražské sympozium o dětské literatuře v roce 1964 a mé setkání s ní nastartovalo nejen můj zájem o japonskou literaturu (viz třeba překlad knížky Jošitoma Imaeho), ale i dva pobyty v Japonsku, první jako sondování účasti japonských nakladatelů na mém projektu povídkových publikací Děti světa, druhý jako půlroční stáž v Mezinárodním institutu dětské literatury v Ósace. Se mnou je to podobně jako s Dukem Ellingtonem, který jednou prohlásil, že nejezdí do těch a těch měst, ale za svými přáteli, kteří v těch městech žijí. Stejně tak pro mě bylo třeba setkání v Moskvě s kritikem Igorem Motjašovem důležitější nežli prohlídka nějakých památek. A právě na Igorovi jsem si cenil, že pochopil, proč po vpádu tanků nechci mluvit rusky, a snažil se chápat, jak mu svoje stanoviska líčím česky.
Stopa psaní o hudbě začíná až ve tvém relativně pozdním věku. Jak k tomu došlo? Poslouchal jsi hudbu ,vážněji‘ vždycky, nebo jsi ji ,objevil‘ až jako starší? A za jakých okolností?
Hudba mě doprovázela od dětství. Napřed hraní na housle podle Malátovy školy, docházel ke mně houslista z orchestru Národního divadla. Později jsem k tomu přidal klavír. Poslouchal jsem hudbu nejrůznější, k mým favoritům patřil například E. F. Burian. Byl jsem členem dětského pěveckého sboru a později divadelního souboru ředitelky Olgy Putzkerové (jehož dalšími členy byli například Eva Klepáčová, Zdeněk Marat, Zdeněk Borovec). V útlém věku jsem byl pravidelným návštěvníkem oper v Národním divadle (druhá galerie k stání) a mými idoly byli Stanislav Muž, Marie Budíková, Marta Krásová a další. Když jsem se ocitl v roli ,občana druhé kategorie‘ a měl jsem dostatek času, který jsem druhdy věnoval psaní, začal jsem se intenzivně věnovat hudbě, založil jsem svůj archiv, půjčoval jsem si a nahrával desky a prošel jsem si tak ve zkratce znovu celý vývoj jazzové a populární hudby, využíval jsem každé příležitosti propátrávat hudební antikva riáty i německá, polská nebo maďarská střediska, kde se objevovaly desky, nechyběl jsem na žádném zajímavém koncertě od Armstronga po Bécauda. Hudba mě zachraňovala, pomáhala mi, abych si nezoufal, že jsem byl téměř vyřazen.
Vydal jsi knihu Hudba černá a bílá, která velmi srozumitelně, stručně a u nás vlastně dodnes unikátně představuje mládeži dějiny jazzu. Jaká byla geneze té knihy?
Hudba černá a bílá byla výsledkem toho bádání, o kterém jsem se zmínil. Lákalo mě dějiny a současnost jazzu zmapovat, protože u nás tehdy nic podobného neexistovalo. A právě mládež se mi jevila jako přirozený adresát této snahy. Což ihned vyvolalo protireakci: ministerstvo kultury přišlo s tím, že by taková knížka neměla vůbec vyjít. Někde jinde snad, ale v Albatrosu? Máme otravovat mysli mládeže právě takovouhle hudbou? Tehdy se pochlapil ředitel Albatrosu Mikeš (jehož role je v mnoha ohledech pro toto nakladatelství nedoceněná) a oponoval, že knihu vydat míní. Objednávka trhu zněla na dvaadvacet tisíc, tak se ministerstvo pomstilo alespoň stanovením strop nákladu deset tisíc.
Neuvažuješ o tom, že bys připravil její aktualizovanou reedici?
Ondřeji, ta knížka je z roku 1984, víš, co všechno se v jazzu od té doby změnilo? Takovou publikaci už musí napsat někdo mladší, ale s takovým přístupem, který na titulu knihy už v oné době symbolizovala fotografie Art Ensemble of Chicago. Ostatně já jsem se v poslední době zaměřil spíše na ještě dobrodružnější, tedy ,jinou hudbu‘.
Tvůj syn Petr je také hudební publicista, v mnohém se vaše hudební zájmy protínají, jak je vidět i ze stránek UNI. Dá se říct, že se ovlivňujete? A jakým způsobem? Kdo koho víc?
Po sametové revoluci se ke mně jednou přitočil po nějakém koncertu v Lucerně tehdejší šéfredaktor Melantrichu: Poslyš, ty ses v poslední době prý hodně zajímal o nové proudy v muzice. Nechtěl bys to zúročit a napsat pro nás něco? Mělo jít asi i stostránkovou publikaci. Potom zmíněný šéfredaktor odešel na jiné pracoviště, Melantrich ztratil zájem, postupně se zdálo, že se příležitost naskytne v Albatrosu a v několika dalších vydavatelstvích, všude z toho záhy sešlo, až ke mně jednoho večera přistoupil v Unijazzu Čestmír Huňát a pravil: „O něco takového by se mohlo zajímat nakladatelství Volvox Globator. Nechceš se u nich zastavit?“ Zastavil jsem se, slovo dalo slovo a výsledkem je Svět jiné hudby, první díl v roce 2002 – 962 stran, nadšeně přijatý kritikou (kromě His Voice), Svět jiné hudby, druhý díl v roce 2007 – 692 stran, nominovaný na cenu Magnesia Litera, nadšeně odsouzený v His Voice, jinak spíš ticho po pěšině. Pochopil jsem, že ti, o kterých píšeme v knize druhé, jsou už opravdu natolik jiní, že to posuzovatelé berou jako chaos, který je mate. Jenže právě i ten chaos k této hudbě patří. Ale to neodpovídám na podstatu tvé otázky. Bylo mi jasné při tomto rozsahu, že téma, které se tady nabízí, nezvládnu sám. A protože Petr si už od raného věku pořizoval vlastní hudební archiv a spoluurčoval, jaké desky máme kupovat, bylo jasné, že spolupráce právě s ním může náplň knihy obohatit o prostory, v nichž se on vyzná lépe než já. On přišel k ,jiné hudbě‘ víc z rockové scény, já z té jazzové. K čemuž jsme oba přidali i hudbu komorní. Nikdy však nejde o něco čistě rockového, jazzového nebo klasického, nýbrž o skrumáže nejrůznějších přístupů, o hudbu, která je hodně dobrodružná, o hudbu, kterou sice nebude vyznávat široký okruh posluchačů (zejména u nás, kde komunismus kromě jiného přerušil i vývoj zabraňováním rozvinutí free jazzu a svobodné improvizace – už proto, že nesnášel vůbec pojem svobo da). Ptáš-li se na třetí díl, tak ten je zatím v nedohlednu. Ale právě v UNI se už objevily kapitolky, které do třetího dílu patří, a doufám, že v tom oba budeme pokračovat. Máš pravdu v tom, že se naše zájmy prolínají, nicméně tato hudební oblast je natolik rozlehlá a různorodá, že si v ní nemůžeme překážet. Než abychom se ovlivňovali navzájem, tak nás spíše ovlivňuje samotná hudba. Nespokojujeme se totiž s tím, že o nějakém muzikantovi napíšeme, co jsme se někde dověděli, chceme se při každé stati skutečně ponořit do jeho hudby, vracíme se k ní a mnohdy s touto sondáží nejsme hned tak hotovi. Z čehož vyplývá, že dokud nevstřebáme přínos některých hudebníků, o nichž víme, že by do naší encyklopedie měli patřit, natolik, abychom jim porozuměli a mohli toto porozumění předat dalším, nemůžeme práci na třetím svazku zakončit. Důležité je, že naše knihy a články doprovází i rozhlasový pořad Svět jiné hudby na Vltavě, který ovšem byl v současné době bohužel zredukován na polovinu. Což je značná škoda pro posluchače, kteří nám dávají vědět, jak je pořad zajímá.
Co v současné době chystáš, ať už ve smyslu psaní knih o hudbě nebo obecně literatury? Baví tě vlastně ještě psaní? Je to ,potřeba‘, nebo prostě ,rozjetý vlak, ze kterého se těžko vystupuje‘?
Nikdy jsem nebral psaní jako mus, jako úlohu, kterou mám splnit. Byla období, kdy jsem byl pouze pohádkář a pohádkami jsem žil, v pohádku se mi proměňovalo vše, na co jsem pohlédl. Jsou období, kdy mě zcela pohltí hudba, a výsledkem jsou ony knihy, o nichž je řeč. Samozřejmě si někdy potřebuju udělat pauzu a nadechnout se. Už Václav Čtvrtek říkal, že když někdo nějakou práci dělá déle jak pět let, může se z toho stát macha. Ta občasná přestávka umožní načerpat nové síly a poskytuje šanci vydat se s naprosto svěží myslí do neprobádaných oblastí. Jsem rád, že mi v nedávné době vyšly Nedokončené pohádky a Pohádkový detektiv (ten v Albatrosu) a také společná kniha s Dagmar Lhotovou Pohádky, které přinesl vítr (Rubico), které dostaly Cenu Noci s Andersenem. Toto ocenění spolu s cenou Albatrosu za celoživotní práci s dětskou knihou by mohly svědčit o tom, že to, co jsem vytvořil, nebylo snad marné. A co chystám? Za svůj život jsem poznal řadu zajímavých lidí, doma i v zahraničí. Tak o nich bych chtěl ještě vydat svědectví.