Už léta musejí polootrávení přátelé a známí poslouchat moji tirádu na totéž téma, a pokaždé se mě všichni snaží vyvést z omylu. Když se vztekám, že i evidentně vzdělaní a inteligentní žurnalisté píšou, že „opakování je matka moudrosti“. Co je ale, sakra, na tupém opakování moudrého? Matkou moudrosti je přece odjakživa opatrnost! Ale oni moudře opakují, že jde například o dokonalé osvojení školní látky. Nad čímž mi zůstává rozum stát. A dodávám, že ani v osmisvazkovém Slovníku spisovného jazyka českého není u slova opakovat pranic, co by jejich tvrzení podepřelo. Zatímco u opatrnosti mohou číst: „matka moudrosti (přísloví)“. U moudrosti je pak logicky týž odkaz v inverzi. Jenže odvolávání se na Havránka, Trávníčka a další kapacity akademického kolektivu nepomáhá. Někdo to prostě kdysi, tak v posledních čtyřiceti letech, zkomolil, nejspíš jakýsi pedagogický fachidiot vzývající biflování, a dneska už je to trvale v obecném povědomí. Uznávám, že i opatrnost má mouchy a zavání až přizdisráčstvím (a mouchy samozřejmě serou na zdi), ale přece obsahuje rozvahu, střízlivý odhad možností, a hlavně neukvapenost. Furt blíž moudrosti než opakovací kolovrátek, proměňující – jak praví jiné úsloví – po stém provedení lež v pravdu. Jak ostatně výborně věděl dr. Goebbels. A i dneska bychom našli jeho čilé, ale nemoudré žáčky.
Vzpomněl jsem si na to nedávno u čehosi zcela jiného, ale docela zábavného. Co znamená „převlékání kabátu“ je snad ještě známo. Však šlo vcelku nedávno, po listopadu 89, o jev až masový. Ale blízce znějící slovenský výraz prekabátiť nemá s konjukturálním přeběhnutí k vítězi nic společného. Neboť nejde o prekabátění sebe, nýbrž někoho druhého. Vědomě mu něco nakukat, ošálit ho, podvést, převézt, případně – korektnost stranou – ocigániť. Pravda, nic pěkného. Ale skoro mi to připadá lepší než kariéristické převlékání, neboli kam vítr tam plášť. Anebo, když už jsme u větru, korouhvičkování. Což je také prospěchářské, ale spíš jen trapně devótní. Jak říká ve zde nedávno zmíněné komedii Katakomby Vlasta Burian protivnému přednostovi Sýkorovi (Jaroslavu Marvanovi): „Jen se točte korouhvičko, pěkně podle větru.“ Vrcholná, byť se vším předcházejícím nesouvisející věta filmu je ovšem ta, jíž Vlasta – oficiál Borman – zahání do práce