Dnes se stanu postilionem sebe sama. Ostatně jako vždycky. Viz úryvek z románu Kraj náš vedlejší:
Galerie Václava Špály svým svislým vzezřením vždy připomínala trojposchoďový model světa: nebe, země, peklo. Děly se tam psí kusy, pokusy a opusy. Však co se stalo, nestalo. Spíš se stalo nastálo. V březnu 1968 přivezl posel z Paříže právě vyšlé číslo Paris Match s dvoustránkovou fotografií, kterou Jindřich Chalupecký osobně vyvěsil v přízemí, odkud se logicky i teologicky vycházelo do nebe a sestupovalo do pekla, vše ve službách umění. Obří fotografie zobrazovala objímající se dvojici. Tehdy se ještě směly fotit heterosexuální páry. Záběr objetí Eugena a milky Emilky, jíž Eugen namluvil, že je jeho múzou, byl pořízen při komponování zimního zátiší s půllitry piva v únoru 1968 na pražské Kampě. Šlo vlastně o reprízu letní premiéry žánrově téhož zátiší z roku 1967. I tehdy namluvil Eugen své milce, nikoli té samé, že je jeho múzou.
Vystavené objetí uprostřed uměleckého díla bylo francouzským ministrem kultury prohlášeno za symbol nastávajícího „pražského jara“. Jak známo, do Špálovky přicházely houfy kunsthistoriků a výtvarných novinářů z celého světa. Jeden takový přišel z Města světla, jak Paříž nazýval člen Osmy Emil Artur Longen. Když renomovaný kunsthistorik spatřil doličné zobrazení, svým usmáním potvrdil, že Francouzi jsou milovníci symbolů. „My také milujeme symboly, zejména symboly učiněné tělem,“ poznamenal Chalupecký a ukázal na vedle stojícího Eugena. „Proč neučiníte tělem i tu symbolickou dámu? Ta je přece též hodna uvidění,“ naléhal kunsthistorik. „Zeptejte se Eugena, kam ji zašantročil,“ vykroutil se ze začínající šlamastyky komisař Špálovy galerie. Eugen, neznalý franštiny, poněkud presokraticky ukázal nahoru. Francouzský host odhodlaně vystoupil do prvního patra, kde spočívala kráska z Paris Match a napůl trpělivě, napůl náruživě čekala, až Eugen vyřídí s Chalupeckým obvyklou agendu. Dolů sestupovala jen s Eugenem, a to až v noci, do sklepení. Měl totiž od galerie klíč.
Chalupeckému nezbylo než čekat a Eugenovi též. Když se konečně francouzský šarmér objevil, nebyl sám. Vedl si symbolickou krásku, jako by patřila jemu, a ne Eugenovi. Před vyvěšenou fotografií porovnal skutečný symbol s jeho zobrazením a uklidněn naprostou shodou nabídl dámě rámě a bez rozloučení vyvedl první dámu „pražského jara“ na tleskající Národní třídu.