Vždycky se mi děsně líbilo, jak Andy Warhol v knížce Od A k B a zase zpět mluví o tom, že se oženil s magnetofonem. Přišlo mi to jako geniální řešení lidské touhy po partnerství. Pop Art Nerství. Také jsem zatoužil pořídit si nějaké přenosné nahrávací zařízení! Stal se jím takový starý rozhrkaný walkman, kterého mi kdosi přenechal někdy na jaře 1993. Aniž bych chtěl koukat na zuby darovanému koni, nebyl nic moc. Nahrával jen mono, ale hlavně děsně vrzal a skřípal. Takže na každé nahrávce bylo nejvíc slyšet právě toto vrzání a skřípání. Teprve až potom trochu povídání, hudby, zvukových efektů nebo cokoli, co jsem se snažil zaznamenat. Z určitého pohledu ovšem neexistuje špatná nahrávka. „Kvalitní“ nebo „nekvalitní“ zvuk je jen sociální konstrukt, že? To, že jste chtěli nahrát něčí povídání a na kazetě máte jen nesrozumitelné hučení překryté hlasitým skřípáním, sice neodpovídá vašemu záměru, ale neznamená to, že se jedná o nezajímavou nahrávku! Jen s tím asi neuspějete u špionáže nebo u novin.
Na svůj druhý rekordér ale už nedám dopustit. Byl to model Sony TCM 359V, který jsme v roce 1996 pořídili s mámou v nějakém letištním tax free shopu. Skvělý přístroj! Mikrofon na dvířkách walkmana měl dvě úrovně nahrávání, takže se dalo pěkně nahrát jak běžné povídání, tak hlasitý „bordel“ ze zkušebny. S tímto přístrojem se ze mě stal regulérní lovec zvuků. Nahrával jsem kecání s kamarády, dopravní hlášení, zkoušky kapely, vzkazy na záznamníku. Měl jsem ho u postele, takže jsem si rozespalý mohl zaznamenávat nápady před usnutím – ty bývají nejlepší, ale člověk je většinou zapomene. S TCM 359V tenhle mýtus trochu padl, nahrávky dokázaly, že zas tak zázračné nápady to nebyly, ale i tohle zjištění bylo vlastně cenné.
Shodou okolností jsem nedávno zjistil, že tento diktafon je pro mnohé hudebníky stále kultovním modelem. Na bandcampu jsem si pořídil desku Jabka Hrušky Meotary od Stratocluster a album zvukových koláží, výstřižků a úryvků od jednočlenného projektu Count Portmon nazvaného přímo Sony TCM-359V. Obě desky jsou víc než deset let staré, ale nikdy není pozdě objevit nějakou zajímavou starou novinku! A je mi jasné, že jsem tím jen lehce štrejchnul špičku ledovce analogového království. Každopádně na obou albech poznávám nezaměnitelný charakter nedostižného soňáckého diktafonu. Něco, o co jsem s digitalizací svého terénního nahrávání kolem roku 2000 přišel. Ale o tom až příště…