Tento týden jsem měl jeden ze svých největších koncertních zážitků! Sen, v jehož splnění jsem už ani nedoufal: viděl jsem koncert Devo! První desku, kterou jsem od nich poznal, byl jejich debut Q: Are We Not Men? A: We Are Devo!, který mi spolužák v roce 1991 nahrál na kazetu. Byl to pro mě šok: nic podobného jsem dosud neslyšel. A i když jsem od té doby naposlouchal spoustu skvělé muziky, o téhle desce (i kapele) to mohu tvrdit stále. Jako by na ní došlo k nepravděpodobné srážce toho nejlepšího z končící sedmé dekády: Ujetost Residents nakopnutá energií Sex Pistols, rock’n’roll, elektronické pazvuky, bowieovský pocit izolace. Navíc v produkci Briana Ena. Rozhodně jedna z mých top ten desek. Přestože album vyplavalo díky tehdejšímu vzedmutí nové vlny, a Devo byli jedni z jejích nejlepších surfařů, jednu věc si vzali z tehdy vysmívaného artrocku – oblibu v konceptech. Ale zatímco progrockové kapely dělávaly koncepční alba, Devo udělalo koncepční celou kapelu. Vychází z teorie de-evoluce, podle které lidstvo navzdory technologickému pokroku spíše hloupne. Myšlenka, která je v době, kdy vážené kapacity musí v debatách vážně vysvětlovat, že Země je opravdu kulatá, bohužel aktuálnější, než si asi samotné Devo dokázalo kdy představit. Myšlenka, která je i přes veškeré klaunování na obalech desek, videích či samotných koncertech naprosto seriózní. Ostatně, klauni vždycky byli ti, kteří směli pod maskou úšklebku komentovat skutečný stav věcí, aniž by za to šli pod gilotinu.
Můj vztah ke kapele se ještě prohloubil v roce 1996, kdy jsem si na CD pořídil jejich prvních pět alb (a všechna další doplnil záhy). Od té doby kapelu sleduji, co to jde. I když se nikdy nerozpadla, od roku 1990 je (až na comebackové album z roku 2010) v určité hibernaci. Její členové se věnují jiným projektům a sem tam vyjedou na menší turné nebo samostatný koncert. Skoro nikdy ale neopouštějí Ameriku.
Najednou, jako blesk z čistého nebe, turné k 50 letům zahrnuje Berlín! Hned jsme dali dohromady akční skupinku šesti kamarádů a vyrazili. Zážitek se nedá popsat, takže ho nepopisuji. Ale vidět skupinu čerstvých sedmdesátníků, hrát čtyřicet a více let starou hudbu, která hudebně ani myšlenkově nijak nezestárla, spíš naopak, je něco, co se asi (i vzhledem k tomu, že kapela toto označuje jako „farewell tour“) nezopakuje. I když kdo ví. Jeden z ústředních sloganů Devo je přeci „we must repeat“!