Ticho. Jeden z nejmocnějších nástrojů v hudbě. Ticho mezi zvuky tvoří frázování a to tvoří rytmus. Úder na buben nemůže znít nepřetržitě. A i kdyby to někdo dokázal, tak by na to stejně nikdo netančil. Samozřejmě zvukové stěny, drone atd. mají něco do sebe. Ale i ty musí někdy skončit. Aby mohly začít znovu. No a mezitím je alespoň chvilku ticho.
Dneska jsem ale nechtěl psát o nezbytné funkci pomlk pro hybnost písniček, ale o tichu jako takovém. Zaznamenaném. Tichu, které funguje jako dramaturgický, někdy až dramatický předěl. Ono digitální ticho, které nastane, když dohraje album, ale nedohraje cédéčko. Disk se točí, vteřiny na displeji stále přibývají. Z vteřin jsou minuty, a když pominu ty minuty, kdy čekám jako pominutý, kdy zas něco zahraje… nic se vlastně neděje. A pak, najednou bum! Skrytý track! Šok! Takhle nějak by to mělo fungovat.
Bohužel to většinou nefunguje. Ne ta skrytá skladba, ale to ticho před ní. Vždyť to nikoho nepřekvapí, když se to ukazuje na displeji! Na kazetě, to by byla jiná káva (věřím, že by někdo mohl až po letech, co přetáčel konec pásku, zjistit, že je tam ukrytá ještě jedna písnička). Ale digitál nic neututlá. Je to jako když děti hrají na schovku, dají si ruce na oči a volají „Že mě nevidíš?“
Jako u hodně věcí v popmusic, prvenství v tom mají nejspíš Beatles. Ti si ukrytý track – kolážovitou smyčku – vyzkoušeli u legendárního Seržanta Pepře. Byla to ale doba vinylová, takže se materiálem a časem muselo šetřit. Tichá proluka byla tedy jen symbolická. V CD časech už to bylo všechno jedno.
Poprvé jsem tento vtípek našel na slavném nirvanovském Nevermind. Po skončení řádné hrací doby bylo asi deset minut ticha, které pak prořízla závěrečná noisová tečka. (V době nirvanománie pak někteří tvrdili, že nejlepší na Nevermind je „ten bordel na konci“. Byla to vlastně obdoba rčení „Já je poslouchal, ještě když je nikdo neznal“. Já ne. Protože jsem je předtím neznal… To jsem ještě pořád v závorce? Už musím ven.)
V roce 1991 to ještě bylo vtipné a nové. Ale potom už se s těma tichama před bonusem roztrhl pytel. Už jich bylo moc, těch tich. EMF, Urge Overkill, Klaxons, Damien Rice, Ladytron, Alt-J. Jen pár namátkově chráněných CD z mé sbírky, která mají tichem nastavenou stopáž.
Chápu. Fandím. Ale už toho nechte. Ticho si umím pustit i bez cédéčka.