Začněme steskem: jedna ze základních knih amerického badatele Cohna věnovaná jeho zkušenostem a znalostem romského etnika, pojmenovaná bez velkých komplikací Cikáni, u nás vyšla s pozoruhodně velkým zpožděním: napsána byla v roce 1973 a u nás jsme ji vzali poprvé do ruky v roce 2009, takže z našeho pohledu, jak čas kvapí, je to dnes už takříkajíc také spíše historie než živé téma. Ale vzhledem k tomu, čemu je věnovaná, romské populaci, na tom zase tolik nezáleží. Ostatně odpovídá vůbec číslo 36 let nějak tomu, co o „cikánech“ vlastně u nás dodnes víme? I o tom by bylo dobré si trochu popovídat. Nepopírám, že vydat takovou knihu s odpovídajícím zpožděním bylo v roce 1973 či v letech následujících u nás trochu choulostivé.
Ostatně mám jednu vlastní zkušenost. Šlo o knihu, kterou jsem uváděl v tomto časopise v roce 2007, jejíž autor Michael Stewart popisoval, jaké zkušenosti s olašskými cikány měli tehdy místní lidé na maďarském venkově v osmdesátých letech 20. století. Bryskní, skvělá a popravdě psaná kniha tehdy příliš pražské intelektuály nenadchla, což mě strašně mrzelo již z toho důvodu, že tady v Čechách a na Moravě jsme již v té době neznali (na rozdíl od Maďarů, případně Slováků) žité vzpomínky na reálné obrazy cikánského života v minulosti.
Co bylo, bylo…
Anglický antropolog Stewart totiž žil mezi maďarskými Romy až v 80. letech minulého století, takže jeho podivuhodné svědectví pochází, dá se říci, až ze socialistické éry. Protože výzkum podnikal v jedné cikánské osadě, která žila na okraji města Harangos, musel vzít v potaz celou řadu nových postřehů, které nebyly hlavně na Západě (ale i u nás samozřejmě) známy. Takže třeba zjistil, že označení Roma jako cikána není zahanbující, protože v maďarštině slovo „cikán“ zní cigany, byť tito lidé tam nikdy netvořili historicky jednotnou, homogenní skupinu.
Stewart působil u jedné skupiny olašských Romů, kteří si jako jediní mezi cikány říkají Romové a kteří tehdy tvořili pouhých dvacet procent cikánské populace v Maďarsku. A vědělo se o nich, že jejich předkové přišli v několika vlnách z Transylvánie na přelomu 19. a 20. století a Maďaři je běžně považovali za ty „nejhorší“ mezi cikány. A musel tedy tehdy vědět, co se mezi etnology šuškalo: že tehdejší komunistický režim měl pro tyto lidi jediné řešení a tou byla jejich asimilace do většinové společnosti. Inu, jelo to tam stále v intencích starého stalinského národopisu.
Ostatní obyvatelé o nich tvrdili, že to jsou neuvěřitelní zloději a darmošlapové, kteří mají jediný cíl: využívat ostatní obyvatele pouze k vlastnímu obohacení, tedy žít na úkor těch druhých. Sami Romové to rádi přijímali, takže z tohoto vztahu vznikaly určité legendy, které potvrzovaly jejich etiku, na kterou oni sami byli hrdí. Když toto povídání u nás vyšlo, vyrojila se celá řada místních „znalců-intelektuálů“, že to Romy u nás musí poškozovat a podobné řeči. Protože, co si budeme povídat, dodnes je u nás běžné, že se na tento vztah dvou etnik díváme stále stejně či obdobně jako dřív, což nutně nemůže vylepšit vzájemné vztahy, byť se četní intelektuálové snaží tuto verzi nějak vylepšit tím, abychom toho o Romech věděli raději co nejméně.
A co na to Cohn…
Tím jsem hlavně chtěl říci, že útlá Cohnova knížka je vlastně jen jistým uvedením do obdobné problematiky, rozdíl je pouze ten, že on svá pozorování prováděl na západní výspě naší civilizace: 181 kazet, které Cohn nahrál se „svými“ cikány, je uloženo daleko – v archivu univerzity v Britské Kolumbii! Přitom to byl svým způsobem „jednodušší“ materiál než ten Stewartův, neb jej Cohn pořídil s jediným informátorem: jmenoval se Biga a pro něho to byl zcela jednoduše jeden z dalších „džobů“ jeho obživy. Zajímavé je, že když po třech letech zemřel, Cohn toho převelice litoval, protože to pro něho byla ztráta „váženého a cenného učitele“.
Přitom i Cohn měl starou americkou školu, která říkala, že cikáni jsou nespolehliví, nebezpeční, špinaví a každý, kdo pocházel z jižní Evropy, věděl, že když byly ještě dětmi, říkali, aby se cikánům vyhýbaly, protože kradou děti. A pak existoval opačný trend, a sice že jsou velice veselí, rádi zpívají, umí hrát na hudební nástroje. Ovšem „cikánit“ bylo synonymem pro americká slova „krást, lhát, podvádět“, a z toho vyplývalo, že slovo „cikán“ znamenalo, že jde o osobu, která se toulá, lže a krade. Takže se tam vyrojila spousta lidí, kteří se stali velkými odborníky na výzkum cikánů, ač o nich vlastně věděli jen to, co se povšechně říkalo mezi lidmi.
Problém výzkumu mezi cikánsky mluvícími Romy spočívá podle Cohna v jednoduché věci: pracovat s nimi v jejich prostředí, tedy provádět, jak se říká, „terénní výzkum“, což znamená pro mladé lidi, kteří jsou ochotni se do toho pustit, nejprve nalézt někoho, kdo mluví „jejich“ jazykem. Což není dejme tomu v Americe o nic komplikovanější než jako u ostatních tamních jazyků. Ale! Je strašně obtížné najít někoho, kdo by byl zároveň schopný, ale také kompetentní to s vámi dělat. Tedy aby byl schopný a ochotný vás doopravdy něco naučit!
