Tak jsme si letos připomněli 75. výročí justiční vraždy Milady Horákové pod heslem „Zabita komunisty“. Historici nám vysvětlili, že šlo skutečně o neuvěřitelný právnický exces, neboť za vyzvědačství, z něhož ji vinila obžaloba, mohla podle tehdejších zákonů prý dostat nanejvýše 20 let odnětí svobody. Takže každému, kdo se začne nad tím zamýšlet, zůstane rozum stát a jenom šeptne: jak to bylo tehdy možné… Kdyby to byl chlap, ale ještě ke všemu žena a matka! Jaká zrůdnost! A zůstává tak celkem lhostejné, zda letošní výročí mělo, či nemělo až nevkusný rozsah. Ovšem začneme-li pátrat po tom, co se tady tehdy muselo všechno porouchat, aby k tomu došlo, pak zjistíme, že už v letech 1945 až 1948, tedy v prostředí státem řízené odplaty vůči nepřátelům, nechaly zdejší soudy popravit 66 žen, z nichž mnohé byly rovněž matky. Ostatně dvě z popravených žen byly tehdy příbuzné Milady Horákové.
Abychom se v tom zpětně trochu orientovali, ukažme si na příkladu jedné méně známé justiční oběti tohoto procesu, jak k tomu všemu vlastně došlo. Naší dnešní tragickou postavou bude historik, novinář, muž vší vědy a umění Záviš Kalandra, rodák z Frenštátu pod Radhoštěm, který s o generaci mladším indologem Dušanem Zbavitelem patří mezi nejznámější osobnosti narozené v tomto podbeskydském městě. V podstatě můžeme začít hned po skončení Velké války 1914 až 1918: tehdy bylo mladému Závišovi šestnáct let a víme, že jeho otec už před válkou podporoval politicky Masaryka, který byl právě na Valašsku zvolen poslancem tehdejší říšské rady ve Vídni.
Není Záviš jako Záviš
Nevíme, co vedlo jeho otce, lékaře a antiklerikála, k tomu, aby dal svému synovi křestní jméno dobře známé z českých dějin. O historickém Záviši z Falkenštejna víme, že poprvé o sobě dal výrazně vědět v roce 1279, když vypálil královské město Budějovice. Pak se jako odbojník proti králi raději uchýlil ke Kunhutě, královně vdově, aby ho ochránila. Ovšem ve Zbraslavské kronice se dovídáme: „Záviš pozoruje, že nalezl v očích královniných milost, zatoužil po vyšších věcech a vzbudil v srdci královnině lásku k sobě, obelstiv ji nějakými černokněžnickými pokusy…“
Výsledek pak známe z dějepisu: jeho dobrodružný život „byv sťat skončil bídnou smrtí své dny.“ Ale celé to budí romantický dojem, že otec našeho Záviše jako by mu tím jménem předpověděl podobný osud… Víme, že mladý Kalandra odešel na podzim 1921 do Prahy na filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, kde se věnoval studiu klasické filologie a antické filozofie; napsal dokonce disertaci o řeckém filozofovi Parmenidovi, v níž se zabýval jeho kosmologií a psychologií, ale nikdy ji neodevzdal a tudíž ji ani nemohl obhájit. Snad proto, že Parmenides zdůrazňoval neměnnost světa a bouřlivák Záviš ctil pravý opak.
Svědci tvrdí, že vyhublý Záviš Kalandra svým fyzickým vzezřením připomínal amerického Indiána: barvou pleti, lícními kostmi, hlubokýma očima… Ženy po něm šílely, Milena Jesenská, osudová žena Franze Kafky, o něm říkala: „Každá linka v jeho obličeji je živá, dělá ho krásným…“ A Josefa Slánská, vdova po popraveném generálním tajemníkovi KSČ, o něm básnila: „Obdivovala jsem ho už v našem Komsomolu, člověk nesmírně vzdělaný a inteligentní, s úžasným osobním kouzlem. Každý v něm viděl čistotu a víru.“
Jen dál všichni spějme
V roce 1921 Kalandra založil ve Valašském Meziříčí socialistický kroužek, kamarádil se se svým spolužákem Oldřichem Peclem, vydávali spolu revoluční časopis a pod vlivem Pecla náš hrdina v roce 1923 vstoupil do KSČ. Samozřejmě studoval mladého Marxe, ale tíhnul i ke svému moravskému krajanovi Freudovi (který se narodil v nedalekém Příboru): tak vznikla jeho pozdější studie o principu slasti a reality v umění, ale také práce nazvaná Čin André Bretona, kde se věnuje vlivu podvědomí na surrealistické umění.
A nemohl se v té době pochopitelně vyhnout ani Schopenhauerovi či Nietzschemu. Ovšem v roce 1925 byl už ve vedení organizace komunistických studentů v Praze, kde se poprvé setkal s Juliem Fučíkem. Na to vzpomíná i Václav Černý, který Kalandru tehdy považoval za vůdčí osobnost studentského hnutí a vybavoval si ho jako sympatického a inteligentního chlapíka. Avšak toto jeho působení strana nepovažovala za příliš vhodné, takže se on sám musel potom svým stranickým šéfům omlouvat, že rozhodně nechtěl získávat pro vysokoškolskou elitu vedoucí místa ve straně.
Zřejmě už tehdy pochopil, že ani vnitrostranické debaty nebyly pro další vývoj událostí rozhodující, protože i zdejší komunistická strana byla tehdy pouhou sekcí Komunistické internacionály sídlící v Moskvě. Nastupující bolševizace strany znamenala naprosté podřízení moskevskému vedení a tudíž i veřejné odmítnutí domácí tradice předchozího dělnického hnutí. Kalandra tehdy sice nastoupil do redakce Rudého práva, ale asi to raději neměl dělat, neboť tzv. „karlínští kluci“, tedy členové strany z dělnických profesí, v té době ovládli stranické sekretariáty placené z Moskvy a intelektuální opozice ztratila ve straně svůj předchozí vliv.
Kalandra, Teige a spol.
Zajímavé na tehdejším jiskření v KSČ bylo, že jedním z největších zastánců nového Gottwaldova vedení se stal neformální vůdce tehdejší umělecké avantgardy Karel Teige, ač přitom sám nebyl nominálním členem komunistické strany. Přesto vedl proti vzdorovitým intelektuálům štvavou kampaň jako autor tzv. Zásadního stanoviska. Dnes se to omlouvá tím, že oproti starším komunistickým literátům typu S. K. Neumanna, Josefa Hory a Marie Majerové byl pro něho Gottwald generačně bližší než lidé z předchozího vedení strany.
A náš Kalandra byl bohužel podobný typ jako Teige, a proto se také cílevědomě zastával nového vedení strany. A strana se mu za to odměnila: po svržení starého vedení se stal zástupcem šéfredaktora Rudého práva. Ostatně vedoucím kulturní rubriky stranických novin byl Julius Fučík, jenž se v roce 1932 proslavil svými eseji V zemi, kde zítra znamená již včera, v nichž vyjádřil svůj hold Stalinově zemi. A k tomu je třeba ještě přidat, že Kalandrův blízký přítel Laco Novomestský vedl v Rudém právu nedělní literární rubriku.
Jejich parta – Kalandra, Novomestský, jeho švagrová, Teige, malířka Toyen a mnozí další – se v té době pravidelně setkávala v knihkupectví Česká expedice. Ovšem postupně začínalo být i Kalandrovi ve straně úzko: počal politicky hřešit. Zvláště když se dostavovaly chvíle, kdy mu nebylo zrovna jasné, jak to strana vlastně všechno myslí… Varování dostal Kalandra už v roce 1933 po nástupu nacistů k moci v Německu. Guttmann, druhý muž ve straně po Gottwaldovi, označil nástup Hitlera za porážku dělnického hnutí a vyzval u nás ke společnému postupu celou levici. Byl ihned vyloučen ze strany jako zrádce a sociálfašista.
A množí se varování…
Druhé varování se dostavilo, když byl ze strany vyloučen šéfredaktor Rudého práva Stanislav Budín, protože v roce 1935 prý „při volbě prezidenta Beneše zašel příliš daleko.“ Jediný, kdo se ho tehdy zastal, byl právě Kalandra, i když se rozhodně za jeho přítele nepovažoval. Inu, byla to tvrdá hlava! Pak přišly moskevské procesy. První proběhl v lednu 1936 a tresty byly ještě mírné: Zinověv dostal deset let, Kameněv (jinak vydavatel Leninových spisů a zároveň předseda vlády) byl odsouzen na pět let. Kalandra při této příležitosti rozmnožil text odsuzující tento proces a anonymně jej rozeslal všem předplatitelům Rudého práva.
A zabouřil si ještě jednou: když začala španělská občanská válka, vydal nové provolání všem našim komunistům, kde kritizoval tamní spojenectví komunistů, socialistů a republikánů (které nazval „levou buržoazií“), že je to souručenství vzniklé „v zájmu privilegované sovětské byrokracie“. Podle Kalandry to zbrzdilo světovou revoluci, která měla smést vládu buržoazie a byrokracie. Vyjádřil proto podporu revoluční marxistické straně POUM, jejíž vojenské oddíly (sloužil v nich i George Orwell) patřily bohužel za občanské války ve Španělsku k nejbrutálnějším zabijákům.
Když poté v Moskvě Stalin „přitlačil na pilu“ a již zmíněného Zinověva a Kameněva poslal v dalším zmanipulovaném procesu na onen svět, vydal Kalandra spolu s Gutmannem leták, kde společně prohlašovali, že jde o „Stalinův pokus terorizovat leninské revolucionáře“. Celou absurditu procesu vyjádřili podivem, že Kameněv na dotaz prokurátora Vyšinského sám o sobě prohlásil: „Ano, byl jsem krvežíznivým nepřítelem Sovětského svazu!“ Byl to pro ně důkaz, že onen šibeniční humor v soudní síni je tím nejlepším důkazem „o justiční tragikomedii v Moskvě“.
