S Ivanem Adamovičem o médiích, publicistice, sci-fi, Živlu a jednom nesplněném snu.
Tento rok pro vás byl dost bohatý. Úspěšnou výstavu Planeta EDEN brzy přesunou z Brna do pražského DOXU. Udělal jste vynikající antologii české předválečné sci-fi . Splnil jste si tím dlouholeté sny?
Víte, je to přesně tak, jak se říká: pozor na to, jaké máte sny, mohly by se vám splnit. I u těchto dvou projektů, které pokládám za zatím svá nejdůležitější díla (spolu se Slovníkem české sci-fi), platí, že práce na nich přinášela mnohem větší uspokojení než pohled na hotové dílo. Psaní publicistiky nebo sestavování antologie, to je něco trochu jiného, než dejme tomu vlastní literární tvorba. Tam si troufnu tvrdit, ji děláte hlavně pro sebe a teprve pak pro ostatní. Zatímco publicistiku nebo antologie děláte jako určitou službu čtenářům. A ohlas nikdy není dost velký, aby se dalo mluvit o nějaké katarzi. To je ovšem můj současný pocit, třeba se ta zpětná vazba bude nějak kumulovat v čase.
Nedávno jsem mluvil
se spisovatelem Ivanem Klímou a ten mi říkal, že velmi ošidná je i opačná poloha – bezprostřední pozitivní masový ohlas. On to zažil jako dramatik, tu spontánní ovaci publika, a uvědomil si, že je tu silné nebezpečí, že začnete psát tak, abyste si ten potlesk vždycky pojistil.
Odpočinete si teď na chvíli, nebo jste z těch lidí, kterým nápady a nové plány neustále cvrčí v hlavě a kteří odpočívat jednoduše neumějí?
Nejsem bohužel takovým pánem svého času, aby bylo na mém rozhodnutí, co a kolik toho budu dělat. Polovinu knihy Planeta EDEN a fi nální práce na Vládcích vesmíru jsem dělal po nocích, aby rodina ani na chvíli nepocítila jakoukoliv újmu. Prakticky potají. V červnu se nám narodila holčička, třetí přírůstek. Takže o nějakém odpočinku nemůže být řeč. Mám poměrně náročnou práci a partnerka taky. Z toho mi vyplývá, že si přinejmenším v nejbližším roce co se podobných ,zábav‘ týče, moc neškrtnu. Kdybych žil sám, budu chrlit jednu knihu za druhou – nápadů mám na víc než jeden život. Ale naštěstí sám nežiju. Chtěl bych začít psát Deník otce, možná něco jako blog. Aby ostatní tatínkové věděli, že nás v tom lítá víc a asi všichni tak nějak podobně.
A co vaše encyklopedické spády? Vaší diplomovou prací byla bibliografi e české sci-fi , udělal jste Slovník české fantastiky. Neuvažujete třeba o jeho pokračování?
Odmalička k encyklopediím tíhnu. Vyvěrá to asi z nějakého pseudoosvícenského přesvědčení, že svět je velmi složitý a žilo by se nám lépe, kdybychom ho měli systematicky popsaný. Legrační představa, že? Klidně bych udělal druhé vydání Slovníku, ale nemůžu si dovolit dělat tak náročnou práci, která by v podstatě nebyla ohodnocená. Bavilo by mě psát i různé pseudoencyklopedie, hrát si tak se samotnou formou.
Ivan Adamovič (1967) je jedním z nejpilnějších českých propagátorů sci-fi a jedním z mnoha našich z periodika do periodika migrujících publicistů. O sci-fi se zajímá, jak sám říká, hlavně pro její estetiku. Svědčit o tom může letošní výstava Planeta EDEN (jíž je spolukurátorem) věnovaná utopickým vizím v komunistickém Československu i stejnojmenná kniha. Jeho práce kritická,
redaktorská, překladatelská, sběratelská a editorská (tento rok připravil skvělou antologii předválečné české fantastiky Vládcové vesmíru) ale svědčí o tom, že ho sci-fi zajímá jako filozofie.
Spoluzakládal časopisy Ikarie, Živel, Inzine, po revoluci pracoval také v magazínu Quo, v posledních letech například v Hospodářských novinách. Nyní je redaktorem Reader’s Digest. Je otcem tří dětí.
Před lety jste v Ikarii sestavil jakýsi bedekr pro začínající kritiky a recenzenty sci-fi a fantasy literatury. Studoval jste tehdy proto českou literární kritiku obecně nebo jste to taky bral spíš jako hru?
Ne, zcela seriózně jsem hledal cokoliv, co tu o teorii kritiky vyšlo. Ukázalo se totiž, že sci-fi recenzenti nemají vůbec žádné vodítko, jak psát. Zjistil jsem, že teorie je jako šafránu – něco málo od Šaldy, Černého nebo přeložená literatura stará sto let. Z těch kousíčků jsem pak skládal dohromady takovou mozaiku, o čem by literární kritika měla být. Nejtrefnější postřehy měl kupodivu prvorepublikový novinář Kodíček, o kterém mi nedávno vyprávěla Meda Mládková, jak ji později v exilu sváděl. Marně, protože měl falešné zuby… Je trochu zvláštní vydávat něco takového ve specializovaném sci-fi časopisu, kde opravdu kvalitní kritiku docení zlomeček čtenářů, ale vlastně i tahle eklektičnost mě baví.
A co vás baví na práci pro mainstreamové čtenáře? Třeba v Reader’s Digest?
Je to práce, od které můžete odcházet s čistou hlavou. Uděláte článek, jak nejlíp umíte, ale už nepracujete stylem, že vám 90% nasbíraného materiálu zůstane nevyužitých. Ani vám pak léta nestraší v hlavě myšlenka na to, že by z toho mohla být kniha, jak se mi to stává u témat, která jsou mi osobně blízká.
V souvislosti s psaním poměrně hodně cestujete. Jaké fenomény v cizině vyhledáváte?
No, fenomény… Strašně rád sleduju úplně všední život té které země. Mnohem zajímavější než nejstarší kostel nebo nejvyšší hora mi přijde, jak to v té zemi vypadá u holiče a jaké mobilní melodie mají tamní výrostci. Ve vyspělejších zemích poctivě skenuju časopisy a zkoumám, co na našem trhu chybí.
Takže maličko zase výzkum. Nechtěl jste být spíš vědcem? Nebo je třeba něco, co byste chtěl dělat, umět a máte pocit, že se vám pro to nedostalo prostředků nebo talentu?
Mám být upřímný? Odjakživa jsem si tajně přál být rockovým zpěvákem. Přitom nemám hudební sluch, vlastně ten ano, spíš něco jako hudební paměť. Přesto se mi vždy zdálo, že to nejextatičtější, co můžu zažít, je vystoupit na pódium a začít řvát do mikrofonu, zatímco vzduch kolem prosekává jekot elektrických kytar. Je to sen, za kterým jsem nikdy jít nezkoušel, je absurdně nedosažitelný, víc než kdybych se pokoušel naučit čínsky. Přesto energie toho snu byla tak silná, že ke mně jednou na ulici přitáhla tým z televizního pořadu Carusošou (nebo to byl nějaký jiný, už nevím) a prý ať jim zazpívám. Byl jsem na tu situaci připraven a tak jsem tam na Václavském náměstí bez okolků spustil Kryla. Nenechali mě dokončit ani první sloku, zdvořile poděkovali a šli. Ale lidé jako Vlasta Marek nebo Ida Kelarová tvrdí, že zpívat se může naučit kdokoliv. To by mě zajímalo, co by si se mnou počali.
Tak se radši vrátíme zase zpět… Dřív jste se hodně zúčastňoval setkání scifi stů na conech, jež byly před rokem 1989 nelegální. Jezdíval jste i na Worldcony a Eurocony. Můžete popsat atmosféru, specifi ka či strukturu těchto setkání pro laika?
Ne snad přímo nelegální, scifi sté se snažili dostávat pod různé zastřešující organizace, které by tato setkávání posvětily. Velká část pražských fanoušků sci-fi například ke své vlastní hrůze vstupovala do Svazarmu, aby mohla docházet na projekce jinak nedostupných sci-fi fi lmů na Kačerově. Šedá zóna jak prase. České a zahraniční cony se v zásadě neliší, jen v cizině je všeho víc a také se to tam nese v uvolněnějším, zábavnějším duchu. Jednou z nejoblíbenějších součástí amerických conů jsou maškarní plesy, zatímco u nás se ta myšlenka prosazovala jen velmi obtížně. Ondřej Neff vzpomíná, že na první český sci-fi ples přišly jen asi čtyři masky. Výjimku dnes tvoří fanoušci Star Treku a Hvězdných válek, kteří se naopak přestrojují velice rádi.
V roce 1995 jste zakládali kultovní Živel. Popisoval fenomény, které u nás tehdy znal málokdo, dneska už jsou ve většině docela běžnou součástí kulturního povědomí a životního stylu. Lovili jste tehdy témata na internetu, nebo spíš přicházela při seznamování se s lidmi s otevřením hranic?
Na internetu zpočátku moc ne, protože to v roce 1995 pro nás bylo tajemné médium, o kterém jsme publikovali články, jež pro nás zněly spíše jako kyberpunková próza nebo hermetický text. Oslavovali jsme něco, co jsme sami pořádně ještě ani nezačali používat. Možná i proto to pro nás mělo tu auru. Takže spíše zahraniční časopisy a knihy… Že pak přišel i internet je jasné, ale ten přišel pro každého, takže bylo najednou mnohem obtížnější pro čtenáře objevovat nová témata.
Takže krize nových a ,jiných‘ témat paradoxně souvisela s nástupem internetu?
Jak jsem říkal, ,demokratizace poznání‘ s příchodem world wide webu (tahle zkratka bude možná pro současnou generaci už nic neříkající) byla výrazným faktorem. Taky jsme samozřejmě dál ulpívali na nějakých tématech, která nám byla blízká… Člověk nepřehodí oblasti svých zájmů každého půl roku. Nakonec se ukázalo, že i monotematická čísla byla určitým druhem pasti, ne ze začátku, ale postupně téma ospravedlňovalo i texty, které by jinak sítem neproklouzly.
Jak se vám líbí stávající formát Živlu blížící se almanachu? A líbí se vám jeho tak trochu bilanční charakter?
31. číslo patří k těm z poslední doby nejpovedenějším, ale ještě raději bych byl, kdybychom udělali skutečně bilanční číslo a ohlédli se za tím, co nás zajímalo před 15 lety. Teď jsem dělal rozhovor s guru kyberpunku Brucem Sterlingem – a on se zabývá ekologií. A jeho souputník William Gibson prý (kromě vlastního psaní) navrhuje oblečení!
S Brucem Sterlingem? Já myslela, že kyberpunk už je mrtev…
My dnes kyberpunk žijeme. A to, že si to neuvědomujeme, dokazuje, jak mocná ta proměna byla.
Spoluzakládal jste a vedl různé tištěné i webové formáty, Ikarii, Živel, Inzine, Hospodářské noviny atd. V různě silných vlnách se neustále řeší otázka krize tištěných médií. Jaký je podle vás jejich poměr dnes?
Z vlastní zkušenosti? Pro webový deník inZine jsem byl zlanařen někdy kolem roku 2000 slovenskou IT fi rmou, která si chtěla s dostatečným předstihem vykolíkovat svůj claim ve zlatonosné půdě českého a slovenského internetu. Dva roky jsme dělali, co jsme mohli, bez valné reklamy jsme získali poměrně slušnou návštěvnost, velmi kvalitní obsah, ale stejně nás vydavatel zrušil, jednak proto, že v Česku neměl dost kšeftů na to, aby se mu vyplatila tato skrytá PR aktivita, ale především proto, že jsme možná přišli na scénu příliš brzy a že ta půda tím zlatem nebyla nasycená dost. Připomnělo mi to jeden z příběhů Běhounkovy knihy Kletba zlata, který je pro mě dodnes esencí kapitalismu: povídka se odehrává v městečku na Klondiku, ze kterého vyrážejí zlatokopové dobývat zlato. Ale víte, kdo si vydělal ze všech nejvíc? Jeden podnikavec, který dole pod horami v tom městečku otevřel výrobnu kolíbek k rýžování a další potřeby pro zlatokopy. Kolem jeho krámu musel projít každý. Potřeboval ho každý. A jen hrstka vyvolených tam nahoře v horách narazila na zlatou žílu. U nás byl tou potřebou pro zlatokopy Ivo Lukačovič a jeho vyhledávací portál Seznam.
I dnes platí, že stačí, aby bylo nějaké na obsah zaměřené médium připojeno k vyhledávacímu portálu a hned jsme v úplně jiném řádu čtenosti. To je pak těžké srovnávat. Na Seznamu běží Novinky, které jsou spojené s Právem (vždycky si tam v duchu přidám ,Rudým‘), u Centra vzniklo poměrně kvalitní Aktuálně, tam ovšem naopak odešla podstatná část redakce Hospodářských novin… Vlastně ještě pořád žijeme v průkopnické době internetového publikování, která časem vykrystalizuje v něco běžnějšího, samozřejmějšího.
Tištěná periodika, která byla postavena především na textu a na alespoň jakés takés aktuálnosti, dnes prožívají trpké doby. Lépe se daří těm, kde aktuálnost není tak důležitá, která nabízejí přidanou hodnotu, silný autorský vklad, grafi ku a obrázky. Z toho důvodu má prý prostořeký pánský měsíčník Maxim větší prodejnost než zpravodajský týdeník Týden. A to je na pováženou.