Barva, vržená proti plátnu, ať už se jedná o rozčilené gesto malíře, jemuž se nedaří ztvárnit svou představu a chce v návalu zlosti či beznaděje obraz poskvrnit kaňkou, o kýženou manifestaci volnosti či naopak o domnělé vyjádření pocitů, v sobě nese malé dědictví velkého třesku. Počátek, o jehož vlastní minulosti (či ještě lépe před jehož přítomností) lze jen spekulovat a který je ohniskem 
rozpínání, momentem, po kterém teprve dává smysl hovořit o gravitaci, tíze či hmotě.
Dotek barvy s plátnem je však ve stejné míře počátkem zobrazení či výrazu, jako drtivým dopadem, kdy nepochybná katastrofa povrchu zároveň představuje stavební kámen obrazu i překážku. Vždyť barva, ať už pečlivě kladená nebo vržená, není v posledku ničím jiným, než zašpiněním, čímsi cizorodým, rozpínajícím se na jinak dokonale čistém povrchu. Flekem od rozlitého krabicového vína na čerstvě vypraném ubruse, kapkou krve na prostěradle po večírku, který si nikdo nepamatuje, anebo raději nechce. Kaňkou, jež může stejně tak podněcovat představivost, jako být těžištěm odcizení, resistentní hmotou, se kterou nelze pohnout ani pomocí pracího prášku a o které lze jen těžko něco říci. Koneckonců, nakonec je to jen skvrna, tedy skoro-nic, co by mělo tvar nebo význam.
Podstatnou součást jinak velmi pestrého díla Evžena Šimery (1980), jenž byl letos nominován na cenu Jindřicha Chalupeckého, tvoří právě barva, jež v posledku nedělá nic jiného, než že teče a stéká, v pravém slova smyslu tíhne. Slovy umělce: „Od roku 2000 jsem studoval u Vladimíra Skrepla. Vladimír nutil lidi spíš přemýšlet, až potom se 
volilo samotné médium, aby byla počáteční myšlenka co nejsdělitelnější. V té době jsem byl ještě hodně ovlivněn 90. léty, věnoval jsem se třeba přemalovávání fotek, ale narazil jsem na kámen. Moc mi to nešlo a Vladimír mne donutil, abych maloval reálné modely, židle apod., načež jsem se zablokoval a řekl si, že už nechci s klasickým štětcem nikdy pracovat. Pak jsem na čtyři roky přestal malovat a dělal jsem instalace, fotky a tak, každopádně malbu jsem přesto teoreticky studoval, zajímalo mě to. Pro mne bylo důležité, že jsem se začínal zajímat o materiál, plátno, rámy a barvu a snažil se najít nové způsoby jejich využití a manipulace. Začalo to kapkami. V souvislosti s americkými abstraktními expresionisty mne fascinovalo, že kapka je fenomén, který se údajně nedá kontrolovat a dělá si, co chce. Já se naopak snažil kapku ovládnout precizní přípravou. Ta je pro mne důležitá, protože chci, aby mé věci, které jsou ve své podstatě hrozně jednoduché, nebyly ošizené a dodatečně opravované. (…) Snažil jsem se kapky donutit k tomu, aby vytvářely přesné geometrické obrazce, čáry, 
trojdimenzionální krychle… Pracoval jsem s úhly, takže dotyčné obrazy působí až dekorativně. Pracuji ale též se skrytou informací; když k tomu přijde člověk blíže, uvidí chyby, které se tam vyskytují, ať už člověk chce, nebo nechce, protože barva si to vždy udělá po svém. Na spodním rámu jsou kupříkladu zaschlé kapky; dotyčný nakonec přehodnotí své uvažování o dané věci. Mám rád i ten moment překvapení.“
Evžen takto pracuje s kapkou nejen v rámci obrazů, ale posléze i v kontextu objektů (podrobný výčet včetně reprodukcí a výstižných popisků naleznete na evzensimera.name). Zatím poslední série z letošního roku skrývá kapky pod téměř monochromatickým nátěrem, který však příznačně zaschlé kupičky stékající barvy zcela nepohltí. Kapka se z plátna až zlomyslně vyděluje a zůstává na jeho ploše jako chyba, která si klade vlastní – porušenou – normu.
Gravitace, materiál a tíha jako jedno z ohnisek Evženova výtvarného myšlení prostupuje i dalšími projekty – ať už 
nechal skateboardisty skákat přes minimalistické objekty, nebo vylil rub jinak nedotčeného obrazu, za jehož bílou plochou se skrývalo čtyřicet kilo váhy, betonem. Je to jen jedno téma z mnoha – v pestrém rejstříku nalezneme akční vstupy do veřejného nebo společenského prostoru, videa, sofistikované vkládání denního světla do zatemněné kaple… Leč speciálně i v posledním jmenovaném případě se mi alespoň osobně zdá, že tíha či odlehčení tvoří osu, na které lze tento důmyslný objekt, jež prostřednictvím světelných panelů vrhá světlo přes vitrážemi inspirované vzory, chápat.
„Mám rád vztah lidského těla k hmotě, k podvědomým tvarům. Takovou krychli nemusíme obcházet, víme, že má zadní stěnu… Já se ale snažím s věcmi nějak manipulovat.“ Důmyslným způsobem, který mnohdy odhalí, že třebas i taková krychle může snadno takříkajíc klamat tělem.
