Florencie je každopádně nejen městem Madon a Máří Magdalén, ale i městem večeří, více než dvou desítek posledních večeří; ostatně i my spolu na nějakou dobu hovoříme naposledy.
Tedy spolu povečeřme, nejprve za městem v refektáři někdejšího kláštera při kostele svatého Michala v San Salvi, kde se nachází jedna z nejpůsobivějších fresek okolí Arna, Cenacolo Andrey del Sarto z 30. let 16. století. Ohromující natolik, že díky úctě armád přežila i velké obléhání Florencie z let 1529–30. Všimněte si nicméně jediného překvapivého detailu; zatímco Ježíš prozrazuje svým rozčileným učedníkům, že ještě touž noc jej jeden z nich zradí, nad tímto bouřlivým a nanejvýš závažným výjevem se dva muži baví s lehkostí prodlouženého víkendu, nevěnujíce dramatu vůbec žádnou pozornost. Ba co víc, freska samotná vede váš pohled právě k nim, a tak netrvá dlouho a počátek všech budoucích mší se stáhne do pozadí všední důvěrnosti dvou bezstarostných zevlounů a kritický význam události cele vyvlastní banální tajemství, neboť o čem že to ti dva klábosí? Chcete-li tuto fresku plně prožít, otevřete se závrati z osudového zmeškání, asi jako kdybyste se večer z nudy nalévali v podzemí Újezdu, zatímco v patře inkognito hrála Björk.
Přejděme raději do všímavější společnosti Ghirlandaiových Posledních večeří (ve Florencii a okolí se nacházejí hned tři), jakkoliv si polepšíme jen zčásti. Jejich protagonisté nás sice vtáhnou mezi sebe, ale srovnejte společenství apoštolů refektáře kláštera Všech svatých (1480) s Leonardovou milánskou dramatizací (1495–98) a ihned vám dojde, že v Ghirlandaiově obraze jsou Kristovi učedníci, rozptýleni podél stolu po nesouvislých dvojicích, podivuhodně roztržití, jako by k řadě z nich Ježíšova právě pronášená slova snad ani nedoléhala; ostatně jen část z nich věnuje svému učiteli přímou pozornost.[1] V mladší a méně okázalé variaci na stejné téma v refektáři kláštera Svatého Marka (1482) už se mnohem spíše jedná o volnou rozpravu během siesty a apoštolové, kteří k sobě mají fyzicky skutečně dále, si v křehkých až náhodných aliancích všímají především svého. I Ježíš má sklopené oči jen pro Jana; jako bychom i my měli polknout hořké sousto v ústraní.
Nechme tedy Ghirlandaiovy apoštoly jejich usebrání a vnořme se v dalším lokále mezi třináct rozhněvaných mužů Andrey di Bartolo v rámci jedinečné Cenacolo di Santa Apollonia (1450), kteří naopak cele vyžadují naši sounáležitost. V celé Itálii vskutku nenajdete rozhořčenější výjev, však i sám Ježíš není oproti zvyklostem osou kompozice, nýbrž dlí mezi ostatními ve sveřepé napjaté řadě, snad jen že nad jeho a Jidášovou hlavou se již stahují a bouří mramorová mračna. Na stole jsou příznačně jen matné náznaky zbytků chleba a rozhodně žádné číše; tohle není závěrečná večeře, ale počátek vzpoury.
To nedokončená freska Alessandra Alloriho v komplexu Santa Maria Novella (1584–1597) je naopak počátkem slavnosti, netradičním pojetím Krista s číší ve vášnivě manýristickém obklopení žáky. Všimněte si Kristovy tváře; zde se nedoznává ke smrti a zradě, ale s lehkostí banketu předestírá budoucnost. Na této slavnosti se ale sotva ochomýtneme, neboť vás chci na rozloučenou zavést k nedaleké Peruginově Cenacolo di Fuligno (1495), k nejjemnější a zároveň nejsmířenější florentské večeři, kde i Jidáš hledí z obrazu spíše rozpačitě, jako by všeobecné klimbavé odpuštění vymazalo jeho vinu do smytelné šmouhy. Ne nadarmo byl obraz zprvu připisován Raffaelovi; zde je vše v řádu věcí, stejně jako v sobě každé „sbohem“ nese příslib „na shledanou“.
A teď už běžte! Cestu domů již najdete sami.
[1] Mimochodem, chcete-li ve Florencii spatřit ozvěnu Leonardovy věhlasné Večeře, stavte se na moučník do někdejšího kláštera San Giovanni della Calza, kde se nachází freska Franciabigia z roku 1514. Ale to jen tak na okraj.