„Vysoká hra je výlučně ničivá. Zničení však je jen jednou tváří proměny, jejíž druhou tváří je tvorba. Jsme odhodláni ke všemu, hotovi vsadit sebe samy, abychom podle potřeby zpustošili, zkazili, zlehčili,“ uvádí manifest legendární francouzské skupiny Le Grand Jeu (Vysoká hra), která vznikla ve 20. letech 20. století okolo několika mladých básníků.
Skupina kritizovala evropskou racionální civilizaci, inspirovala se indickou filozofií a prací s nevědomím. Její členové odmítali zavedený způsob života a komerci a zároveň se snažili překračovat hranice reálného světa, k čemuž využívali nejrůznější prostředky, od poezie po meditační techniky. Jedním ze zakládající členů byl i původně český malíř Josef Šíma, kterého setkání s pařížskými básníky v čele s Reném Daumalem a Rogerem Gilbertem-Lecomtem ovlivnilo na celý život.
V letech 1929–1931 se Šíma, který žil od počátku 20. let v Paříži, stal hlavním výtvarníkem skupiny a jiní členové – básníci se zabývali interpretací jeho tvorby. Vazba na duchovní praktiky i snaha skupiny osvobodit ducha od tělesnosti ostatně odpovídala Šímovu pojetí malby: je považován za malíře světla a stínů, prchavých počitků, v jeho díle ale nalezneme i odkazy na archetypální symboly a nadsmyslové zkušenosti.
I pod vlivem skupiny Le Grand Jeu se Šímovy obrazy začaly více měnit. Šíma začal malovat surreálné krajiny, které sice často vycházely z jeho výletů do přírody, ale zapojoval do nich archetypální prvky a symboly, například vejce, hranol nebo strom zasažený kulovým bleskem. Jindy se vracel k momentům z dětství nebo k antickým tématům jako např. na plátně Návrat Theseův.
Přestože se skupina posléze ve 30. letech rozpadla, Šíma se i později k básním Reného Daumala, Rogera Gilberta-Lecomta a dalších často vracel a některým svým dílům dával názvy podle jejich veršů. A opakovaně připomínal, že jeho tvorbě nejlépe rozuměli právě oni.
I po rozpadu skupiny zůstalo jeho dílo významně prodchnuto duchovní tematikou, od 50. let se jako silný moment ukazuje světlo. „Konečným cílem není malba. Za estetickými vjemy je vždy metafyzická myšlenka, kterou nevidíme. Metafyzické je skryto v poetickém,“ prohlásil Šíma, jehož snaha řešit v obrazech z 50. let světlo bývá často srovnávána s Markem Rothkem.
Josef Šíma, který se narodil v roce 1891 v Jaroměři a vystudoval pražskou Akademii výtvarných umění u Vlaha Bukovace a Jana Preislera, žil ve Francii od 20. let 20. století až do své smrti v roce 1971. Po celý život si ale uchoval silné vazby na Československo – Jaroměř, Prahu i Brno, kde po Akademii ještě vystudoval techniku. Poté, co po roce 1921 zůstal i díky sňatku v Paříži, působil jako významným prostředník mezi českou a francouzskou avantgardou. Bohužel, po únoru 1948 byl de facto odmítán a jeho dílo zamlčováno, vyjma výstavy v roce 1968. Jde ale o jednoho z mála českých malířů evropského významu (byť často bývá považován za Francouze s rakouskouherskými kořeny).
Výstava v pražské Valdštejnské jízdárně představuje Šímovy portréty, městské scenérie, krajiny, ale i torza v krajině či mytologické výjevy, to vše doplněno o obrazy, kresby a fotografie jeho druhů, především Maurice Henryho a Artüra Harfauxe.
Národní galerie tuto expozici, která zahrnuje díla od českých sběratelů, ale i z francouzských soukromých sbírek nebo galerií v Paříži a Remeši, připravila ve spolupráci s Moravskou galerií v Brně, kde měla výstava premiéru v Místodržitelském paláci na přelomu loňského a letošního roku. Oproti té brněnské ale pražskou výstavu doplnily další zápůjčky a Šímovy práce na papíře, které lze z důvodu citlivosti materiálu vystavovat pouze po omezenou dobu.
Valdštejnská jízdárna (Pořádá Národní galerie v Praze), Praha, kurátoři: Anna Pravdová, Petr Ingerle, výstava trvá do 28. července 2019