Kdo je Roman Erben, narozený 3. října 1940? Nuselský „surrealista proti proudu“, všestranně nadaný, moderní technikou vyzbrojený průzkumník, který operuje s gustem nejčastěji v příhraničním pásmu: na spojnicích a švech básně a kresby, malby, koláže, fotografie i objektu, mezi drobnou prózou, případně esejistikou a knižní nebo časopiseckou grafikou, ale taky v dosahu filmu, v blízkosti komiksu a kresleného humoru, po boku performance nebo akce. Nejdřív v Československu, od roku 1980 v německém Mnichově, od roku 2017 pak znovu v Praze. Souběžně je ale Erben z vlastní vůle muž ve stínu, člověk z okraje, chodec na periferii. Vždycky pěstoval radši originál než jeho mediální reprodukce a ohlasy. Sázel všechno na kreativitu: svoji – i svého případného čtenáře, diváka, posluchače. Svým dílem probouzel vždycky druhého k aktivní spolupráci: k projekcím a odrazům, nálezům i objevům.
Erben vystudoval na přelomu 50. a 60. let na pražském ČVUT strojní inženýrství. To zní kovově, šedivě, strojně a inženýrsky. Jenže i Teigovo pojetí moderního umění mělo konstruktivistickou, racionálně propočtenou základnu; květy poetismu se otvíraly teprve v prosvětlených patrech a v rozlehlých střešních zahradách. Geometricky čistá a funkční souhra bodů, linií a ploch je patrná i v Erbenově černobílé kresbě; volný duch poezie pak vane hlavně jeho verši, probírajícími jednak magii té nejbližší skutečnosti, jednak exotiku „daleké Jávy“, třeba té pozdního Rakouska-Uherska, ale i Ruska nebo Francie. Podle on-line Slovníku spisovatelů po roce 1945 má první faseta navrch, neboť „člověk i jeho okolní svět je v Erbenových textech ukotven v těle a tělesnosti, ve hmotě a konkrétnosti“. Pěkně se to rýmuje. Jako když klape autorova příruční mlýnice, poháněná klikou imaginace, kam Erben sype svá pozorování, vzpomínání, snění – a která generuje vydatně obrazné pletivo, nabité vedle konstruktivistické přesnosti a poetistického lyrismu taky pořádnou porcí komiky. Absurdní komiky, která má kritickou, obrannou funkci. Chvíli soustředěné skládání účtů, všelijaké soupisy a výčty, opakování a variace, chvíli těkavé, mihotavé fantazie. Jednou zábavné poletování nad vybranými kousky reality, jindy sestup do spodních vrstev, kde se na člověka tlačí konkrétní i obecné existenciální chmury. Hlavně ale žádné pozitivistické čtení světa: Mezi černou a bílou je vždycky místo pro širokou škálu šedi.
