Libuše Jarcovjáková měla velké výstavy fotografií v Berlíně, ve francouzském Arles i na dalších místech, ale její první retrospektiva je zároveň její první velkou samostatnou výstavou v rodném městě. Na pozvánku od pražské Národní galerie si počkala hodně dlouho – až do svých 72 let.
Na výstavě jsou fotografie pořízené během jejích životních cest, snímky přátel, spolupracovníků, milenců a milenek, v té nejpochmurnější době, ale na spoustě večírků. Její nejznámější cykly opilých kamarádů na večírcích jsou z pražského gay a queer baru T-Club z osmdesátých let 20. století. V osmdesátých letech také cestovala, utekla z Prahy a zkoušela žít v Japonsku a pak v Západním Berlíně. Našla si nové přátele, nové milence, a chodila k nim na večírky. Zároveň se neustále (ode dne, kdy přišla o panenství) dokumentovala pomocí syrových, upřímných „selfie“, kde vypadá tak špatně, jak špatně se cítí uvnitř.
Jarcovjáková se vždy přátelila s lidmi na okraji společnosti a ve vlastní zemi jí mezi nimi bylo nejlépe, proto tu najdeme i fotografie cikánské hospody, romského plesu nebo pohřbu romského chlapce a portréty mladých kubánských a vietnamských mužů a žen – zahraničních dělníků v socialistickém Československu (ze sedmdesátých let 20. století).
Vystavovaná fotografická díla Jarcovjákové jsou téměř všechna černobílá – až do posledního období minulých dvaceti let, kdy začala používat digitální fotoaparát a přešla na barvu. Členění výstavy tento rozdíl výjimečným způsobem využívá k vytvoření chytrého architektonického řešení.
Jarcovjáková je na večírcích i jinde v podstatě tulačka s fotoaparátem v ruce. Se zanícením fotografuje pochybné existence, přátele, prvního manžela a různé milence (často nahé) a dokumentuje jejich nálevny a LGBTQ komunity v 70. a 80. letech, a proto bývá srovnávána s Nan Goldin. Díla Jarcovjákové jsou ale oproti Goldin intimnější. Jarcovjáková nemá zájem o smetánku a eleganci; její fotografie navíc nebyly určené k vystavování (vůbec neměla v úmyslu je veřejně ukazovat), protože její koníček nikoho nezajímal, tj. byly to snímky jen pro ni.
Jarcovjáková na nástěnném popisku k pozoruhodné sérii třinácti barevných tisků píše: „Domov je tam, odkud se mi nikam nechce, klidně bych nikam nemusela celé týdny. Stačí mi knihy […] rostliny, […] Magda, moje partnerka, člověk, se kterým sdílím přes třicet let života…“ Tyto nejnovější fotografie jsou pohledy z okna jejího bytu v pátém patře (v Praze) zachycující nebe a omšelou fasádu protějšího domu (její pohled z domova na svět). Fotografie snímané v průběhu času (během několika hodin) od tmy přes brzké svítání do východu slunce zanechávají Rothkovský dojem, není na nich jediný člověk, jen několik holubů, kteří se v novém denním světle objevují na protější střeše.
Jarcovjáková se svému fotoaparátu desítky let zcela otevírá, tedy ukazuje své nahé tělo, svůj celý život od dívčích let, ale kromě toho také nanejvýš dojemně fotografuje svou umírající maminku během jejího posledního roku, stará se o ni, koupe ji a nahlíží do konce života. Tento cyklus vnáší vážnou chvíli do jinak nepřetržitého večírku, který jednou musí skončit.