Každý den je nový, tak se jmenuje nejnovější komiks pro dospělé, komiksové autorky Lucie Lomové (vydalo nakladatelství Labyrint). Následuje po komiksech – laskavé detektivce z divadelního prostředí Na odstřel (2014), Divoších (2011) popisujících setkání cestovatele A. V. Friče s jihoamerickými indiány a po vztahovém příběhu ze současnosti i minulosti Anna chce skočit (2000). Ještě předtím autorka roky vytvářela populární dětské komiksy o myší dvojici Anča a Pepík. Každý den je nový představuje deníček jednoho roku ilustrátorčina života, kde se střídají dramatické momenty se všedními, vše provazuje tázání po vlastním místě ve světě a koření značná dávka situačního i existenciálního humoru. Komiksové knihy Lucie Lomové vycházejí v překladech, autorka spolupracuje mj. s Českou televizí a pravidelně se účastní besed ve školách i na festivalech, také v Boskovicích.
Ten nápad zapřáhnout se do komiksového deníku byl váš? Nebo vycházel z dohody s nakladatelstvím?
Vůbec ne. Deník jsem začala kreslit kvůli sobě. Souvisí to možná s tím, že koncem roku 2016 jsem za sebou měla přes tři roky usilovné práce na první řadě animovaného seriálu o Anče a Pepíkovi, a ačkoli jsem si původně myslela, že při tom stihnu dělat i jiné věci, skoro na nic dalšího jsem pak neměla čas.
Oč konkrétně šlo?
Napsala jsem scénáře sedmi dílů, nakreslila přes tři sta akvarelových pozadí, plus modely pro všechny ty postavičky: Musíte nakreslit tu figurku z různých stran, jako se fotí zločinci. Zepředu, z poloprofilu, ze strany… takhle kolem dokola. Po osminkách.
Jak pracné to bylo?
Komiksový příběh je něco úplně jiného než příběh pro film, u toho je mnohem důležitější pevná dramatická stavba. Hodně času jsem také trávila připomínkováním a překreslováním layoutů pro animátory. Práce skutečně trvaly více než tři roky a za tu dobu jsem získala hrozný absťák po komiksu. Tehdy jsem už začala přemýšlet, že budu dělat obsáhlý autobiografický komiks, ale bylo mi jasné, že to bude na dlouho. A že teď hned můžu začít s čímkoli, co mě bude těšit. A také jsem se v té době naučila vázat notesy. Kvůli tomu, že můj tatínek, tou dobou už šest let mrtvý, po sobě zanechal paměti, které jsem chtěla dát příbuzným k Vánocům jako hotové knížky. Hrozně mě to bavilo, mívám občas takové řemeslné záchvaty, a když jsem vymýšlela, na co ještě bych mohla ty notesy použít, napadlo mě vést si komiksový deníček.
Ty, kdo znají Anču a Pepíka, možná překvapí, že v deníku se z nich stala jakási monstra, která vás pronásledují.
Ono je to nadsazené, myslím, že oni se na mě nezlobí. Je ale fakt, že jsem je dělala deset let, do roku 2000, a od té doby se mi pořád vracejí oknem. Což je super, mám hroznou radost, že to lidé mají rádi už po několik generací, ale já se tehdy rozhodla, že už je konec a že se chci věnovat něčemu jinému. Je to tak dávno, že mi připadá, jako by to udělal někdo jiný a já se z povinnosti starala o jeho dědictví. A tak jsem se k Anče a Pepíkovi vracela, když vycházeli knižně, pak tím seriálem nebo když jsme s nimi dělali počítačové hry pro web České televize.
