Marc Chagall se ve vídeňské Albertině dočkal více než důstojné prezentace, jež zároveň nabízí jiný pohled na dílo věhlasného mistra. Přiznejme si, většina z nás má Marca Chagalla (1887–1985) zafixovaného coby autora obrazů plných absurdně fantazijních scenérií, kdy houslisté hrají na střechách, povětřím létají domácí zvířata, absentují zákony perspektivy. Vše je to lechtivě divné, vábivé.
Ovšem myslet si, že Chagallův štětec vedlo, podobně jako surrealisty, nevědomí, je zavádějící – naopak řada jeho výroků svědčí o racionálním podkladu a zdůvodnění všech těch krásných vymknutin. A namaloval-li například na obraze Narozeniny (1923) sebe a milovanou Bellu, jak se nad ní vznáší a líbá ji, přičemž má navzdory anatomii zcela vyvrácený krk, chtěl tím pouze zdůraznit hloubku citu – až „z toho“ létal. Však také básník a umělecký kritik André Salmon ve své chagallovské monografii z roku 1928 píše, že Chagall čerpal z intuice, předstírání a fantazie, aby osvětlil jiné světy, zároveň nikdy nezakrýval svou „nechuť k intelektualismu a pohrdání realismem“.
Velkým tématem byla Chagallova hluboká víra, ostatně vyrůstal ve Vitebsku, v silně chasidském prostředí. Přitom biblické motivy se u něj neomezovaly na „nějaké ilustrování biblických příběhů, ale na odkrytí jejích univerzálně platného obsahu“, čteme ve výpravném katalogu. Není tedy divu, že ústředním motivem je pro Chagalla ukřižování, zároveň je propojuje s utrpením Židů, kříž tak stojí ve štetlu a Kristus má hlavu či bedra zakryta židovským modlitebním šálem. A jak sám říká, hledal v těchto obrazech, v propojování symbolů vysvětlení jak svého, tak židovského údělu.
Rád také maloval cirkusové výjevy, ovšem po svém. „Vždy jsem vnímal klauny, akrobaty a herce jako tragické bytosti, které mě upomínaly na postavy na náboženských obrazech. Když nyní maluji ukřižování, vnímám stejné pocity jako při malování lidí od cirkusu.“ Cirkusy jej fascinovaly již od raného dětství a vynořují se v nich staré fantaskní motivy z Vitebska, v cirkusovém životě se zrcadlí touha po svobodě a snaha uniknout realitě.
Možná bychom mohli hledat – a nacházet – podobnosti s Chagallovými ruskými současníky, s Malevičem, Chlebnikovem, Kručonychem, ani ne tak formální, ale spíš obecné: vystoupení za hranice normálna, logiky, racionálna, tedy, jak čteme v eseji Johna E. Bowlta, „odtržení se od současného statu quo a rozčarování nad ním, nemluvě o odporu proti diktátu zdravého rozumu“.
Marc Chagall prožil téměř celý tvůrčí a dlouhý život ve Francii, našel si zde přátele mezi literáty i výtvarníky, přátelil se s Guillaumem Apollinairem, Maxem Jacobem, Blaisem Cendrarsem, Robertem Delaunayem a mnohými dalšími, ale nejen to, nechával na sebe jejich umění působit.
O tom všem pojednává vídeňská výstava, a na více než stovce překrásných olejů můžeme vstoupit do umělcova světa, v němž je možné skutečně vše. A již jsme to naznačili úvodem, dodejme tedy, že vedle všech těch notoricky známých obrazů je ve Vídni k vidění i velká řada daleko méně známých děl, avšak neméně významných.