Z monitoru na mě svítí fotografie z roku 1930. V kravatách a kvádrech na mě upřenými pohledy hledí Tristan Tzara, Paul Éluard, André Breton, Hans Arp, Salvador Dalí, Yves Tanguy, Max Ernst, René Crevel a Man Ray. Sekce komentářů pod fotkou mě pobaví: Panteon surrealismu! Tolik talentu! Cool kluci, krásná fotka! Čtyři desítky pochvalných výkřiků, ale ani jeden se neptá – kde jsou ženy?
„Surrealistické hnutí v mnoha ohledech působí rozhodně ‚žensky‘, protože odmítá všechny tradičně mužské, patriarchální a imperialistické struktury,“ píše Ingrid Pfeiffer v knize Fantastic Women: Surreal Worlds from Meret Oppenheim to Louise Bourgeois. Slovo „působí“ je klíčové. Surrealismus sice nabízel svobodu a provokoval proti starým strukturám, ale ženy v něm brzy zjistily, že i v tomto avantgardním hnutí budou čelit obtížím při prosazování své identity a umělecké svobody.
Ženy fascinující i subjekty vlastní tvorby
Sexismus a mizogynie byly v hnutí prokazatelně přítomny. Muži-surrealisté dominovali, a i André Breton v prvním manifestu označil ženy za „nejpodivuhodnější a nejznepokojivější problém na celém světě“. Ženy byly zkrátka neřešitelný problém, co s nimi? Ostatně i velký Sigmund Freud měl problémy s pochopením ženské psychiky. Každé pohlaví tak uchopilo surrealismus po svém. Zatímco muži-umělci zobrazovali a nahlíželi na ženy jako na objekty touhy, ženy se dokázaly vymanit ze škatulek pouhých milenek a múz, a využily surrealismus k prozkoumání vlastních prožitků, hledání umělecké identity a role ve společnosti. Jejich tvorba rozšířila nejen hranice surrealismu, ale také položila základy feministického umění. Významné představitelky jako Leonora Carrington, Frida Kahlo a Meret Oppenheim přispěly k obohacení surrealistické estetiky a otevřely cestu k uznání žen v umění 20. století.
Drobná poznámka na úvod: České umělkyně dnes vynecháme, neboť o Toyen již bylo v posledních letech kvůli výstavám a publikacím napsáno mnoho. Emila Medková či Eva Švankmajerová by si jistě zasloužily více pozornosti, prostor nedáme ani Fridě Kahlo, zaměříme se spíše na osudy pro nás možná méně známých, přesto celosvětově uznávaných umělkyň.
Spojovalo kromě umění něco ženy-surrealistky? Byly o generaci mladší než otcové zakladatelé surrealismu, často dlouhověké, s převratnými vizemi, zcestovalé, vizionářky. Vztahové propletence a velmi moderní uspořádání vztahů byly součástí surrealistického hnutí, důležité ale bylo přátelství mezi umělkyněmi, vzájemná pomoc a inspirace.
Od modelky po agentku: Gala a krocení surrealistů
Exkurz ale přeci jen započneme múzou. Ačkoli sama nebyla umělkyní, Gala Dalí (1894–1982) měla obrovský vliv na surrealistické hnutí. Elena Ivanovna Diakonova je často vykreslována jako záhadná, dominantní a kontroverzní postava a modelka, pro dnešní časy naplňuje jednoznačně škatulku vůdčí osobnosti a umělecké agentky, která dokázala z mužů kolem sebe vykřesat to nejlepší a často to i dobře zpeněžit. Narodila se v Rusku a pocházela z intelektuálního prostředí. Roku 1912 byla kvůli tuberkulóze poslána na léčbu do švýcarského sanatoria, kde se seznámila s Eugènem Émile Paulem Grindelem (1895–1952), později známým jako Paul Éluard. Během první světové války se za ním vrátila do Evropy, kde se vzali a měli dceru Cécile. Gala však nikdy o dítě nejevila zájem. Zpočátku dovedně řídila kariéru svého manžela Éluarda, včetně přesvědčení o nutnosti přijetí uměleckého pseudonymu, později do jejich manželství vstoupil Max Ernst, který s Éluardovými sdílel domácnost. Ménage à trois trvala tři roky. Gala vystřídala řadu milenců, včetně Bretona, který jí nemohl přijít na jméno. Možná právě ona stála za tím „ženským problémem“ zmiňovaným v prvním manifestu surrealismu. Gala byla sice špatnou matkou, ale i hybnou silou a byznysmenkou. Roku 1929 Gala potkala Salvadora Dalího, který se stal středobodem jejího života. A ona jeho. Rozvedla se s Éluardem a vzala si Dalího, jehož kariéru významně ovlivnila – mnoho jeho obrazů odráží její osobnost, často ji na nich přímo zpodobňuje. Přesto se traduje, že mezi nimi nikdy nedošlo k fyzickému kontaktu, protože byl Dalí pravděpodobně homosexuál. Jejich nekonvenční vztah, zpočátku plný inspirace, později poznamenaly hádky i fyzické násilí. Po Galině smrti se Dalí s jejím odchodem nikdy nevyrovnal a zbytek života strávil v izolaci, jako by čekal, až ji bude moci následovat.
V roce 1934 se Éluard oženil podruhé. Nusch Éluard (1906–1946), narozená jako Maria Benz v Německu, byla modelkou mnoha umělců včetně Man Raye a Picassa. Zároveň se věnovala performanci a vlastní umělecké tvorbě. Po sňatku s Éluardem vstoupila do světa surrealismu, kde si získala uznání díky svým snovým fotografickým kolážím. Během nacistické okupace Francie za druhé světové války se Nusch zapojila do francouzského odboje. Stala se rovněž inspirací Éluardovy sbírky poezie Facile, která vyšla v podobě knihy s fotogravurami a byla doplněna Man Rayovými fotografiemi jejích aktů. Předčasná smrt Nusch v roce 1946 Éluarda hluboce zasáhla. Zármutek nad její ztrátou vedl k napsání sbírky Le temps déborde (1947).
Mytologie, erotika a feminismus: Jak Ernstovy ženy posouvaly hranice umění
Leonor Fini byla talentovaná, temperamentní a kontroverzní umělkyně, která se kvůli svému provokativnímu umění a výrazné osobnosti rychle zařadila mezi přední postavy pařížského uměleckého světa. Narodila se roku 1907 v Buenos Aires, ale vyrůstala v italském Terstu pod vlivem velmi nezávislé matky. Do Paříže přijela v roce 1931, ve svých 24 letech, a navázala úzké vztahy s významnými surrealistickými umělci, jako byli Paul Éluard, Salvador Dalí, Man Ray a Max Ernst.
Ačkoli byla její tvorba ovlivněna surrealismem, nikdy se k tomuto hnutí plně nepřipojila. Kritizovala mizogynii a autoritářství Andrého Bretona, jehož manifesty označila za projev „typické maloměšťácké mentality“. Ve svých dílech zkoumala témata ženské identity, erotiky a mysticismu. Charakteristické jsou pro ni silné ženské postavy, zobrazované jako svůdné a mocné bytosti, stejně jako zakomponování mytických tvorů. Je považována za první umělkyni, která namalovala mužský akt. Mezi její nejznámější díla patří Portrait surréaliste d’Adriana (1957–1958) a La Toilette inutile (1964), v nichž se odráží vliv surrealistické estetiky, zejména technika gratáže Maxe Ernsta.
Fini se nevěnovala pouze malbě. Byla také –1977) se můžete v těchto dnech vydat do kina na film Lee: Fotografka v první linii s Kate Winslet v hlavní roli. Modelka, fotografka a válečná reportérka zanechala svým životem a dílem výraznou stopu. Zpočátku působila jako spolupracovnice Man Raye, s nímž objevila techniku solarizace a vstoupila do kruhů surrealistů v Paříži. Její fotografie spojovaly technickou preciznost s experimenty a surrealistickým pohledem na svět. Během druhé světové války se stala válečnou korespondentkou, dokumentovala osvobození Paříže, koncentrační tábory i poválečné módní kolekce. Přestože surrealismus ovlivňoval její tvorbu, vytvořila si vlastní nezaměnitelný styl.
S Miller se často potkávala Dora Maar (1907–1997). Francouzská fotografka a malířka se proslavila nejen svou fotografickou prací, ale i bouřlivým vztahem s Pablem Picassem. Její fotografie často rozmazávaly hranice mezi realitou a snem, přičemž zobrazovaly psychologickou hloubku a psychické utrpení. Maar považovala svá díla za odraz svého vnitřního světa, a to zejména v obdobích, kdy trpěla depresemi a duševními krizemi.
Kožešinový náramek, který přetvořil umění i módní průmysl
Německá umělkyně Meret Oppenheim (1913–1985) se zapojila do pařížského kruhu surrealistů ve 30. letech. Roku 1936 potkala Méret v kavárně Flore Picassa a Doru Maar. Oppenheim, které tehdy bylo pouhých 23 let, měla na sobě mosazný náramek potažený ocelotí kožešinou, kterou navrhla pro italskou módní návrhářku Elsu Schiaparelli. Když si jej Picasso všiml, škádlivě poznamenal, že do kožešiny se jistě dá zabalit všelicos. Oppenheimová souhlasila – i tento talíř a šálek, nabídla, a gestem ukázala na obsah svého stolu. Brzy po tomto setkání obalila šálek, podšálek a lžíci do kůže čínské gazely, kuriozitu nazvala Objekt / Snídaně v kožichu. Vtipné, erotické a jemně politické dílo získalo ještě před koncem roku Muzeum moderního umění v New Yorku jako první surrealistické dílo do svých sbírek. Její práce inspirovala generace feministických umělkyň, a přestože po válce na čas ustoupila z umělecké scény, její vliv na surrealismus i současné umění zůstává nepopiratelný.
Italskou návrhářku Elsu Schiaparelli (1890–1973) proslavily modely vytvořené ve spolupráci s umělci jako Salvador Dalí, Jean Cocteau nebo Man Ray. Její slavné šaty s vyšitými zvířaty, šaty s humrem nebo klobouk ve tvaru boty jsou příklady surrealistického přístupu k módě a uměleckého prohlášení, kde byly využity neobvyklé tvary a materiály, které podněcovaly diváka k zamyšlení nad tělesností, fantazií a kreativitou. Schiaparelli dokázala propojit praktické nošení oblečení s avantgardními prvky, které byly jak provokativní, tak hluboce propojené s podvědomými tématy surrealismu, jako jsou iluze, humor a fantazie. Tento přístup zpochybnil tradiční pohled na ženskou krásu a úlohu ženy v módním průmyslu.
Bretonovo prozření
Časy se mění. Roku 1944 Breton napsal: „Je nejvyšší čas, aby ženské myšlenky převážily nad mužskými, jejichž bankrot je v dnešní vřavě dostatečně zřejmý. Zejména na umělci je, aby co nejvíce upřednostňoval ženský systém oproti mužskému, aby čerpal výhradně ze ženských schopností.“ Ostatně sám Breton byl finančně podporován právě ženami-umělkyněmi surrealismu. K prozření došel nejen Breton. Během posledního desetiletí se ukázal stoupající zájem o díla surrealistických umělkyň, což se projevilo ve výstavních programech, aukčních rekordech i v nárůstu prodejních cen.
Ženy v surrealismu vytvořily nezapomenutelná díla, která formovala umění 20. století, i přetvořily feministickou diskusi v umělecké sféře. Jejich práce a odhodlání vedly k fascinujícím a často kontroverzním dílům a ukázaly, že surrealismus není pouze o rozbíjení struktur, ale také o osvobozování žen a jejich emocionálních a tělesných zkušeností, které byly historicky potlačovány.
