U výtvarníka a ilustrátora Milana Starého (1970) mne vždycky překvapovala míra pochybností, která mezi ním a vznikajícím obrazem čpěla jako těžko překonatelná vzdálenost, 
dálka smrštěná na pár neprostupných decimetrů mezi rukou a plátnem. „Ne že by pochyby a jakýsi bazální ponor sebevědomí a jistoty pod hladinou ještě nerozpletených, nezávazných tahů štětcem anebo rydla k tvorbě jako takové esenciálně nepatřil, ale i tak náleží Milan k tomu typu umělce, pro něhož je tvorba něčím až fyzicky těžkým, závazným a závažným. Ostatně v karlínském ateliéru má sotva pár desítek věcí. Na sedmatřicátníka to není moc. „Ne že bych s někým soutěžil, o to mi nejde, ale snažím se obstát sám před sebou, nebo spíš před tou věcí. Bez nějaké falešné skromnosti vím, že se moje věci lidem líbí, ale stejně, ačkoli si nemám na co stěžovat – mám manželku, děti, práce mě uživí – veškerá moje nespokojenost pramení z toho, že se mi pořád 
nedaří udělat to, co bych chtěl. Proto mám pokoru i před kdejakým namalovaným potokem, čistě proto, že to ten člověk prostě zrealizoval. Já když se snažím něco dělat, pořád se nemůžu zbavit dojmu, že je to kravina, banalita, že to můžu udělat jinak, jako kdybych to měl před sebou rozmazaný,“ říká mi v jednu chvíli v hospodě blízko žižkovského tunelu a byť to není nic, co by nezažíval asi každý výtvarník, mám dojem, že u Milana se tyranie tvůrčí svobody projevuje přece jen nadstandardně. Napadá mne, že jsem ho vlastně nikdy neslyšel žehrat na stav tuzemské výtvarné scény a umělecký provoz – vždycky šlo o „ty věci“.
Ostatně není institucionalizovaný výtvarník. Má za sebou písecké gymnázium a pražskou Pedagogickou fakultu, obor čeština – výtvarná výchova. Pár let se živil jako učitel, od začátku milénia je coby ilustrátor na volné noze. Možná právě proto se u něj projevuje druh pokory a ostychu, vlastní výtvarníkům, kteří se nezodpovídají seminárním úkolům, kánonům či požadavkům dějin umění, ale vyvěrají z respektu před okamžikem, kdy beztvarost získává vtisk zrození a věčnosti začíná běžet čas. Nebo tak nějak.
Jistý typ pochybnosti jako by se vklínil i do samotné Milanovy tvorby. V jeho 
pouze na první pohled kokoliovsky laděných abstrakcích lze rozpoznat masy těl, které se ještě nerozhodly k existenci, tváře, jimž se ještě neotevřely oči, víry a nucená blízkost bytostí, jejichž odloučená stěsnanost je podobou boschovského pekla, kde již nezbylo žádné místo. Sérií tváří, příznačně se vzdorovitě a zatvrzele semknutými víčky, vede tenká červená linie, nejasně oddělující výraz probuzení od trucovitého zhroucení, v kresbách, vycházejících z forem biologického mikrosvěta, se molekulární útvary ocitají na prahu náhody, která dělí vznik života od anorganického statu quo. To, že komiks dle povídky Ladislava Klímy v sobě nese výrazné kubinovské rysy, zcela náleží do takto vytčeného kontextu.
V současné době se Milan Starý věnuje především linorytům, jejich přehlídku jste mohli vidět v rámci jarní výstavy v Kavárně Obratník. Revoltující odmítající tváře 
zůstávají, z úst se jim však linou prázdné komiksové bubliny beze slov, beckettovsky (z)tvrzené NIC, houstnoucí do podoby černých kaněk, plovoucích v prostoru místností, kde je vzduch tak těžký, že nelze odtrhnout pohled od vlastních nervózních kolen. Přestože Milan hovořil o své náchylnosti ke grafice jakožto k médiu, v rámci něhož může docílit sloučení ,špíny‘, náhody, svobody, mnohovýznamovosti, metaforičnosti s exaktností (volně užité texty, přesnost linie), čistotou a přesností, o tom, že zvolený námět je pro něj spíše záminka k výtvarnému řešení, nemohu se vyhnout dojmu, že poslední mnou zahlédnutá zastávka Milanova hlasitého mlčení vyvstala v jedné z vystavených grafik, kde bylo lze zahlédnout biomorfní útvary, ponejvíce evokující rodidla a konečníky, které se s nelidskou urputností rozhodly nevydat nic ze svých útrob. Pochyby se zaťatými zuby.
