V Praze je možné po dlouhé době opět spatřit jeden z nejprovokativnějších uměleckých směrů, vídeňský akcionismus. Výstava Amor Psýché Akce Vídeň v Doxu, je přístupná až od osmnácti let, což jen dokazuje, jak radikální akcionisté byli. Představuje díla ze sbírky Julia Hummela. Jeho cílem bylo upozornit na opomíjený ženský element v tomto umění, i když mi přiznal, že asi přesnější by bylo hovořit spíše o sexualitě.
Výstavu lze současně brát i jako reprezentativní retrospektivu prvních dvaceti let akcionistů, i když některá videa jsou novější, například to zachycující 112. akci Hermanna Nitsche ve vídeňském Burgtheatru z konce roku 2005, nebo další z Itálie.
Ani půl století po svém vzniku však akcionismus není obecně přijatelný, protože zejména v Nitschově pojetí pracuje s krví, násilím a rituály. Ukazuje obrazy, které jsou v dnešní aseptické době, kdy si i maso kupujeme balené a o dění na jatkách sotva víme, stále dráždivé a proto hojně využívané. Můžeme je však vidět jen zprostředkovaně ve filmu a na obrazovce, z bezpečí domova. Krev sice nechybí v žádném z hororů a thrillerů, ale přímý kontakt s ní je stále vzácnější, natož aby člověk zažíval v rituálu blízkost smrti, uvědomoval si svou smrtelnost, a zažíval i znovuzrození. Akcionismus ale nenabízí šokující podívanou, jak by se mohlo na první pohled zdát. Vyvolává a chce obnovit archetypy, jež se ztrácejí pod balastem pseudovjemů.
Nitsch současně patřil k prvním umělcům, kteří začali pracovat velmi radikálně s tělem. Ukazoval jeho zranitelnost a současně se zaměřoval i na otázku velmi ožehavého tématu kastrace a oslepení, což ukazují už akce z šedesátých let, které ještě neoplývají záplavou rudé, spojované s akcionismem. První akce totiž byly černobílé. Rudolf Schwarzkogler, také tvůrce mnoha akcí na téma kastrace, přidal modrou. Až později se prosadila rudá krev.
Nitsch také řekl, jak se stalo, že právě on se stal aktérem svých akcí: „Postupně mě stále více zajímalo, jak obraz ušpinit. Začal jsem pracovat s mrtvolami zvířat a s jejich vnitřnostmi. S nimi nikdo nechtěl dělat akce, tak jsem je začal dělat sám.“ I kvůli tomu, stejně jako kvůli androgynní stylizaci, byli považováni na homosexuály.
Černobílé záběry raných akcí jsou však stejně, ne-li ještě více působivé, než pozdější krvavé. Reflektují násilí, které zažívali aktéři vídeňského akcionismu jako pamětníci druhé světové války. Současně reagují na trend doby snažící se ukázat, že právě akce, které jsou přítomni diváci a ne jen obrazy, mohou diváky zasáhnout nejvíce. U Nitsche to bylo navíc položeno jeho zájmem o rituá-ly, jimž se posléze věnoval ve svém Divadle Orgií a mystérií. I jeho akce je možné na výstavě poznat, i když jen z videoprojekcí a fotografií. Tentokrát nejsou vystavena ani zkrvavená roucha, která měli účastníci na sobě, ani další propriety.
Výstava je více zaměřena na tělo a ukazuje i onen ženský aspekt v podobě lesbických scén nebo záběrů žen v obrázcích, jež by dnes nejspíš byly brány jako fetišistické porno, i když akcionisté neměli nikdy zájem exploatovat tělo a sexualitu tržně, ale snažili se k ní přistupovat z hlediska psychoanalýzy a archetypu. Doba však pokročila a vnějškově podobné snímky se dnes objevují na pornostránkách věnovaných bizarním podobám fetišistického sexu, ovšem bez oné psychoanalytické sondy.
Ve své době ovšem akcionisté šokovali, Nitsch musel odejít z Rakouska do Německa, aby nebyl zavřený, stejně jako Brus, na což vzpomínala jeho manželka, která se sama akcí účastnila: „S uměním jsem problémy neměla, spíš s lidmi. Trvaly velmi dlouho a stupňovaly se. Chtěli mi dokonce kvůli mým akcím odebrat dítě a nakonec jsme museli odejít do ciziny. V Berlíně, kam mě vzal Brus, aby nemusel na šest měsíců do vězení, jsme nakonec byli jedenáct let.“
Sběratel Hummel přitom zdůraznil: „Velké umění bylo vždycky provokativní, musí proti něčemu bojovat, bez toho by to nebylo velké umění, ale dekorace. Vezměte si Kokoschku nebo Schieleho. Kdyby umění nebořilo hranice, nebylo to pořádné umění.“
Brusova manželka sama považovala právě tento aspekt za důležitý: „Byla jsem z rodiny utečenců. Museli jsme utíkat a žili jsme deset let mimo zákon. Dědeček mi vštěpoval, že je potřeba se bouřit a zvedat pěst.“
Nitsch dodal, že měl štěstí, že on zažil dobu, když ještě umění provokativní bylo. Dodal ale, že velké umění je nadčasové a přežije: „Vezměte si Tizianův obraz ze zámku v Kroměříži (Apollo a Marsyas), je nadčasový. Stále poutal pozornost a pořád se k němu vraceli, v baroku i za expresionismu.“
Výstava navíc ukazuje, nakolik akcionisté čerpali inspiraci z odkazu děl mistrů, i když ne vždy je v tomto případě jasné, zda nejde spíše o dodatečnou Hummelovu interpretaci než o přímou inspiraci. Výstava už tak nezachycuje vazby na informel a abstraktní expresionisty, i když Nitsch pracuje často s plochami, po nichž je barva rozetřená koštětem, nebo je na ně barva či krev vylita z kbelíku a stéká. To ale neznamená, že by akcionisté stavěli na náhodě. Jak řekl Nitsch: „Když jsme já i moji kolegové pracovali, měli jsme partitury, a když se objevily aleatorické prvky náhody, vždy jsme se je snažili zapracovat do akce.“ „I zesnulý Schwarzkogler a Otto Muehl měli partitury a skici, i když ne tak detailní. Jen já je neměl, přesnou jsem měl až u své poslední akce Zkouška tahem,“ dodal Brus.
Kromě psychoanalýzy měla na akcionisty velký vliv i brutální Nová hudba Schoenberga a skladatelů z jeho okruhu, což je patrné i v Nitschově hudbě, která dotváří akce jeho Divadla Orgií a mystérií. Mnohé akce však odrážely i pop art, když se v kolážích objevují i etikety pracích prášků nebo obaly od potravin použitých při akcích, kdy se jimi účastníci posypávali. Současně taky akcionisté poukazovali na sílící konzumní společnost, což nebývá v jejich hodnocení výrazně artikulováno, i když z hlediska dnešní doby je to nesporně klíčový aspekt. Ubíjející náhražková spotřeba se tu dostává do konfrontace s hlubokým prožitkem rituálu.
I když výstava nemá tak velký rozsah, jako ta v roce 1993 v Jízdárně Pražského hradu a nenabízí velká plátna jako Nitschovo museum v Mistelbachu, ukazuje na mnohé pomíjené aspekty tvorby i význam akcionismu. „Zprostředkovaně vídeňský akcionismus, především divadlo pana Nitsche, působil na společnost, protože utvářel podobu nového divadla, baletu, činohry a filmu a takto oklikou se stal známý a změnil společnost,“ řekl Brus.
