Plzeňský kreslíř a scenárista Vhrsti se narodil v roce 1975 jako Vojtěch Jurík. Věnuje se ilustraci, komiksu, kreslenému humoru, píše. Vystavoval v Čechách, Chorvatsku, Kanadě, 
Německu, Polsku, Slovinsku, Španělsku aj. V letech 2007 a 2008 vydal v Mladé frontě autorské knihy pro děti Už se nebojím tmy a Prázdniny v nebi. Svými ilustracemi doprovodil mj. tituly M. Čekanové a Z. Zajíčka Půl kopy pohádek a pověstí z plzeňského kraje (2007) a Dva tucty plzeňských pohádek a pověstí (2006). Provozuje internetové stránky www.vhrsti.cz.
Bál jste se tmy, když jste byl malý? Tmy a všeho, co v ní není vidět, protože to může být cokoliv – tedy přesně tak, jak v té knížce píšu. Dětská fantazie je někdy pěkný prevít.
A „prázdniny v nebi“ – přemýšlel jste o téhle možnosti jako děcko, nebo se nápad vylíhl až v dospělosti? Byl jsem vychováván ateisticky jak ve škole, tak doma, takže na nějaké nebíčko jsem ani nepomyslel. Nápad se zrodil teprve nedávno v Kamenici nad Lipou. Chodili jsme s manželkou po městečku a nemohli najít místo, kde bychom se mohli naobědvat. V hotelu měli svatbu, v nádražní restauraci zase neměli nic bezmasého. V hospodě, kterou jsme pak našli, seděl u vedlejšího stolu se svou rodinou sotva tříletý chlapeček, na svůj věk neuvěřitelně rozumově vyspělý a samostatný. Sám si objednával jídlo a i jinak se choval velmi sympaticky a sebevědomě. A ti lidé kolem stolu si povídali o tom, že si klučina jednou usmyslel, že si vyrobí dlouhatánský žebřík a půjde do nebe navštívit babičku s dědečkem. Všichni se tomu nápadu podivovali, jen ten chlapec se tvářil úplně vážně a s naprostou samozřejmostí všem vysvětlil, že se mu „přece stejskalo“…
Do jaké míry pro své knížky čerpáte inspiraci z vlastního dětství? Čerpám spíš podvědomě. Už se nebojím tmy nemělo být vůbec o mně, a ačkoliv jsem se podobným nařčením ze začátku bránil, nakonec jsem si uvědomil, že se svým hrdinou mám mnoho společného a že jsem do něj obtiskl mnohem víc ze své osobnosti, než jsem si byl ochoten připustit.
Prázdniny v nebi a Už se nebojím tmy spojuje ústřední postava kluka Štěpána – načal jste sérii, plánujete další pokračování? Po dokončení Prázdnin v nebi jsem byl přesvědčený, že žádnou sérii dělat nebudu a že jsem se Štěpánem skončil. Ale spousta lidí by byla, zdá se, zvědavá na jeho další dobrodružství, takže se k němu třeba časem přece jenom vrátím.
V první knížce otvíráte téma strachu z tmy, potažmo z vlastního podvědomí, v druhé stesku po 
zemřelých členech rodiny. To jsou dost závažná témata, neměl jste z nich trochu obavy, když jste se rozhodl zpracovat je do knihy? Ani jsem si neuvědomoval, jak vážná témata otevírám. Až při práci na knížkách samotných jsem byl překvapený, jak mě to vtáhlo do sebe, jak to všechno sám prožívám. Obavami z vážnějších témat se však rozhodně netrápím. Naopak. Je naprosto nesmyslné dělat na děti „ťuťuťu“ a říkat jim „na to jsi ještě moc malej“ nebo „tomu bys ještě nerozuměl“. Děti nemají na rozdíl od nás dospělých problém s jakýmkoli tématem, byť se s ním vypořádávají po svém. A často mě překvapují, když spoustu věcí chápou mnohem lépe než dospělí.
V Prázdninách v nebi hraje jednu z hlavních rolí anděl Vítek. Jakou odpověď máte na otázku boha? To je pro mě docela intimní otázka. Jak jsem zmínil, byl jsem vychováván ateisticky a až v dospělosti jsem se začal přibližovat nejrůznějším duchovním věcem. Postupně a pomalounku. A dneska už bych se nezdráhal prohlásit se za věřícího člověka. Co se týká knížky, nerad bych touto odpovědí odradil ateisty. V knížce se podobné otázky rozhodně neřeší a anděl Vítek je někdy pěkný rošťák.
Jak vaše knížky vznikají? Rodí se za pochodu, ve spontánní reakci kresby s textem, anebo máte předem v hlavě jasný rozvrh? Knížky jsou velmi pečlivě připravené. Nejdřív vznikne text, pak se rozhodí do stránek a nakonec se kreslí obrázky. Aby měl příběh hlavu a patu. Jinak to snad ani nejde.
Ve svých knihách jste překvapivě jednoznačným optimistou. Není to v dnešním světě trochu zavádějící? Tou otázkou se zase překvapivě vracíme k otázkám víry. Věřím, že člověk žije v takovém světě, v jakém chce. Díváte-li se na svůj svět s radostí, vrací se vám radost zpátky. Zní to jako klišé, ale funguje to bezvadně.
Obě vaše alba mají pohádkový nádech, taky jste ilustroval několik knížek pohádek a pověstí. Jaký máte vztah k folkloru? Folklor je rozhodně inspirativní a bezesporu nás všechny ovlivňuje, ať už se o něj člověk zajímá programově nebo vůbec. Nejen v pohádkách a pověstech je tolik úžasných věcí, na které jsme dávno zapomněli…
Jste řazen k tzv. Generaci Nula, čili nové generaci českého komiksu, jejíž zrod se datuje zhruba rokem 2000. Jaká je vaše představa komiksu? Resp. dají se vaše dvě autorské knížky brát za komiks? Svoje knížky pro děti za komiks nepovažuji. Hlavní roli v nich má vyprávění literárním způsobem a skutečnost, že v nich obraz hraje dost podstatnou roli, na tom nic nemění. Moje představa komiksu? To je prostě vyprávění příběhů jiným způsobem.
Ke komu z té generace máte blízko? Chce se mi pateticky prohlásit, že obdivuji každého, kdo se dneska komiksem vážněji zabývá. Líbí se mi toho opravdu hodně. Obdivuji virtuozitu Karla Jerieho nebo Tomáše Kučerovského. Nesmírně mě baví autoři jako Youry nebo Jaromír Plachý.
A kdo vás oslovuje ze zahraničních komiksových kreslířů, potažmo scenáristů? V době, kdy děláme 
tenhle rozhovor, se těším na třetí KomiksFEST!, kam přijede třeba Lewis Trondheim – neuvěřitelně zábavný autor. Domluvili jsme, že si ho na jeden den půjčím na výlet k nám do Plzně. Takže to je jméno, které je teď pro mě nade všemi. Ale je tu spousta dalších. A mě napadá, že mnoho jmen svých oblíbených autorů ani neznám. S rostoucí popularitou Webu 2.0 a blogování jsou teď na internetu k vidění stovky, možná tisíce skvělých tvůrců a hlavně tvůrkyň, které kreslí kraťounké intimní komiksy ze svého života, jak si kupují podprsenky, jak v noci chodí na záchod… Takové blogování je populární hlavně ve Francii a mě teď hodně baví.
Jste členem České unie karikaturistů. Jaká je úroveň současné české karikatury? Třeba ve srovnání s Dikobrazem 70. a 80. let, s Humoristickými listy přelomu století a první republiky? Obávám se, že úroveň nedokážu nijak objektivně posoudit. Spíš bych si postěžoval, že ani autoři, kteří jsou opravdu kvalitní a měli by co říct, dnes nemají kde publikovat. O kreslený humor překvapivě není v tištěných médiích zájem, přitom třeba na mých internetových stránkách patří sekce s kreslenými vtipy k těm nejnavštěvovanějším.
Kromě autorských knížek a komiksu se věnujete právě kreslenému humoru, ilustracím, léčivým obrázkům – zkoušel jste někdy taky samostatný literární útvar, text bez obrázků? Ano, s literaturou jsem začínal. Ještě pod svým občanským jménem jsem se celkem úspěšně zúčastnil několika literárních soutěží s různými povídkami. V poslední době mě baví psát veselé pohádky, které znají diváci mých příležitostných představení či křtů knížek. Dvanáct jich vyšlo před rokem v limitované publikaci Kalendář plzeňský 2008.
Žijete v Plzni. Je tohle místo pro vaši tvorbu něčím podstatné? Zase bych řekl, že nijak programově. Podvědomě se v mé tvorbě ale určitě nějakým způsobem odráží. Inspirace je všude kolem pořád dost.
Daří se vám autorskými knížkami, komiksem a ilustracemi uživit, anebo občas nezbývá než brát taky zakázky? Zakázky samozřejmě brát musím. Ostatně i zmiňovaný Lewis Trondheim si někde posteskl, že si desítkami vydaných knížek po celém světě nevydělal zdaleka tolik jako komerčními zakázkami. Většina takových zakázek má však podobu komiksu nebo kresleného humoru, takže si vlastně není na co stěžovat.
Jaké jsou vaše autorské plány pro příští týdny, měsíce, roky? Nevím proč, ale podzim je pro mě každý rok nejhektičtějším obdobím. Takže teď jsou to hlavně desítky nejrůznějších zakázek. A co bude příští rok, se teprve uvidí.